Nezapomenutelné patnáctiny

"V pátek slavím patnáctiny!", sděloval svým spolužákům v deváté třídě základní školy Vláďa. "Kam půjdeme?", ptali se jeho dva kamarádi. Oba oslavili patnáctiny před nedávnem a tak Vláďa měl co oplácet. Společně se dohodli na návštěvě jedné z nejbližších restaurací. "Abychom to měli blízko domů", konstatoval Vláďa. Od dohody k činům byl jen krůček a tak se skutečně sešli v dohodnuté restauraci. Vláďa objednal dobrou večeři."Co budeme pít?", ptal se. Nezůstalo jen u minerálky. Vláďa napoprvé zkusil objednat pivo. Podařilo se. Personál bez problémů pivo ke stolu donesl, i když do osmnácti let měl Vláďa i jeho kamarádi Standa a Kája ještě hodně daleko. Nějaký doklad o jejich věku personál nepožadoval.

"Zkusíme objednat něco tvrdšího", napadlo Káju. "Objednám to sám a uvidíme". U obsluhujícího číšníka požádal o v současnosti u mládeže oblíbený absint. Tento nápoj, působící ve větším množství v podstatě jako halucinogenní droga, všem zachutnal. Absintu už proto zůstali věrni po celý večer a v jeho objednávání se střídali. Jen Vláďa, protože měl narozeniny, jich objednal a také zkonzumoval více než ostatní.

Kolem desáté večer již vliv vypitého alkohoholu působil na všechny. Vláďa chvílemi u stolu pospával. Ostatní měli dobrou náladu, ale ještě si uvědomovali, co se kolem nich děje. "Půjdeme, ne?", usoudil Kája. "Musíme toho ospalce vzbudit, taky nic nevydrží ....", usmíval se. Probrat Vláďu se jim pdařilo až za chvíli. Zprvu si vůbec neuvědomoval,kde je. Později mu kamarádi jeho paměť trochu osvěžili. "Zaplatíme", pronesl Standa. Když čísník přinesl účet, strnuli. "Třikrát večeře, šest piv, dvanáct absintů, káva, zákusky....". Číšníkova matematika byla neúprosná. Číslovka na konci účtenky byla čtyřmístná a začínala dvojkou. "Tolik peněz dohromady nedáme", konstatovali Kája se Standou svorně, když se číšník vzdálil. Prohledali Vláďovu peněženku, protože ten už zase po zkonzumovaných čtyřech pivech a osmi absintech u stolu usnul. Dohromady složili s bídou tři čtvrtiny požadované částky. "Utečeme", napadlo Káju. Pod záminkou, že musí svého kamaráda vyvést "na vzduch", vyšli před restauraci. Pak jej chytili každý z jedné strany pod ramenem a vrávoravým krokem se snažili odejít co nejdál.

Číšník restaurace však jejich absenci brzy zjistil. Vyšel ven. Když chlapce nikde neviděl, sedl do svého auta a vydal se je hledat do okolí. Zastihl je na malém náměstíčku, skutečně nedaleko restaurace. Jejich situace nebyla záviděníhodná. Vláďa ležel na zemi a nereagoval na žádné podněty. Standa s Kájou bezradně pobíhali kolem něj. Po krátké hádce, která se strhla mezi nimi a číšníkem, při níž utržili i nějakou tu facku, slíbili, že útratu v restauraci zaplatí, jen, co se postarají o kamaráda. Číšníkovi se však jejich postoj nelíbil. Popadl Káju, posadil jej do svého auta a rozjel se. "Toho mám do zástavy!", křičel na Standu. Standa zůstal uprostřed noci na náměstí s bezvládným Vláďou sám. "Co mám dělat?", přemýšlel. Pokusy přivést Vláďu k vědomí, selhaly. "Tonda!", blesklo Standovi hlavou. Uvědomil si, že u náměstí nedaleko bydlí jeho starší kamarád. Občas ho trénuje při jeho pokusech naučit se hrát hokej. "Ten snad něco vymyslí", uvažoval. Rozběhl se k nedalekému domu, i když vzhledem k jeho opilosti mu to také moc nešlo. Zazvonil. "Kdo je?", ozval se Tondův hlas. Standovi se ulevilo. Rychle vylíčil Tondovi, co se stalo. Tonda nelenil. Okamžitě přivolal záchranku. Vláďa tak skončil v nemocnici na jednotce intenzivní péče. Tonda se společně se Standou vrátil do restaurace, kde zaplatil dlužnou útratu a vyzvedl Káju, kterého si číšník ponechal v kuchyni "do zástavy".

Policie se o všem dozvěděla od lékaře. Ten když zjistil, že Vláďa je v důsledku vypitého alkoholu v ohrožení života, ač mu je teprve čerstvých patnáct let, nemohl jinak, než celou událost oznámit. Proto pro přestupek před komisí skončili nejen všichni oslavenci, protože utekli z restaurace bez zaplacení, ale i obsluhující číšník. Tomu bylo prokázáno kromě podávání alkoholu mladistvým i slovní a fyzické napadání Káji a Standy na náměstíčku. Nutno dodat, že Vláďa, Standa i Kája odcházeli s výchovným postihem. Číšníka však za jeho prohřešky vysoký peněžitý trest neminul. Zvlášť přitěžující okolností pro něho bylo, že na náměstíčku jej zajímala jen nezaplacená útrata. Vláďa, ležící bez známek života na zemi, mu byl v danou chvíli zcela lhostejný...

A naši oslavenci? Byla to pro ně první, a nutno říci, že trpká zkušenost s alkoholem. "Na ten strach o Vláďův život snad do smrti nezapomenu", svěřoval se Standa. Kájovi také nebylo do smíchu. "Když mne číšník odvážel v autě, vůbec jsem netušil, co se mnou udělá, kam mne to vlastně veze. Také jsem si užil své". V podstatě nejlépe na tom byl Vláďa. Jako poslední si mlhavě pamatoval okamžik, kdy jej kamarádi vyvedli před restauraci. Pak se probudil až v nemocnici. Teprve s odstupem času si uvědomoval, že život mu vlastně svojí duchapřítomností zachránil Standa s Tondou. "Byly to pro nás nezapomenutelné patnáctiny", říkali všichni. "Ještě štěstí, že se v životě vyskytují jen jednou. Vícekrát se taková situace opakovat nebude, to slibujeme". Svůj slib dodrželi. I když je tento příběh, svědčící tak trochu o lhostejnosti lidí kolem nás, starý několik let, se žádným z tehdejších "oslavenců" jsme se znovu pro nějaký prohřešek nesetkali.