Všude dobře, doma nejlépe

"Hurá, jedna dvojka!" volá na mně nadšená kamarádka ještě než k ní stihnu dojít. "Super, jsi šikovná," povídám upřímně. "Stihneš tedy být na nádraží za dvě hodiny?" ptám se a přemýšlím, jestli to vůbec stihnu já. "Myslím, že jo, ještě se ti ozvu, tak zatím pa!" a ještě než ji stihnu odpověď, je zase pryč. Plná zamyšlení jdu na zastávku a z proudu myšlenek mě vytrhne projíždějící autobus kolem. "Ach jo," pomyslím si "už zase musím dobíhat!" a nasadím nejrychlejší běh, co jsem schopná v tuhle chvíli vyvinout.
Začínají prázdniny, svítí sluníčko a já mám co dělat, abych stihla dobalit poslední věci, vyrazit zpátky na autobus a dále na vlak. Na nádraží již na mně čekají přátelé. Sotva přijdu, přijíždí vlak a tak všichni hromadně se smíchem nastupujeme. Naštěstí většina lidí, kteří si chtějí užít prázdniny někde dál od domova, odjíždí až zítra a tak najdeme volné kupé docela brzo. Batohy poskládáme, kam se vejdou, na sedačky pro tři si sedneme po čtyřech a za doprovodu kytary se rozezpíváme. Konec konců, cesta je dlouhá. Přemýšlím, jak hodně dlouhá... I do Beskyd jsme jeli dost dlouho, natož pak Slovensko. Ale co, když se tak rozhlídnu kolem sebe, jsem si jistá, že se určitě nudit nebudu a cesta uteče mnohem rychleji.
Za pár hodinek vystupujeme již za hranicemi a naše první cesta vede do asi deset kilometrů vzdálené vesničky, kde máme v plánu první noc přespat. Na místo dorazíme překvapivě rychle a ještě plní sil. My, holky, připravíme jídlo a kluci mezi tím rozdělají oheň. Za půl hodinky se již setkáváme bok po boku u ohně a ládujeme se těstovinami se sýrovou omáčkou. Později Kamil opět vezme kytaru a naše hlasy se rozeznívají do tmy, kterou ruší jen plápolající ohýnek uprostřed. Když se po chvilce podívám na mobil, abych zjistila, kolik je hodin, málem spadnu z lavičky. Tři hodiny ráno! Kromě toho, že se ochladilo, jsem nerozeznala žádnou změnu. Tímto zjištěním se shodneme, že je čas spát a spokojeně s úsměvy odcházíme do stanů.
(...)
Probouzím se již do čtvrtého dne a i přes to mám pocit, že jsme sem teprve přijeli; a to už za pár dní odjíždíme. Dneska máme v plánu projít část Malé Fatry a posunout se zase o kousek blíž našemu cíli. Jen co se probudím, musím se zase smát. Uprostřed našich stanů stojí Libor, v natažené ruce nahoru má šišku salámu a těsně před ním stojí cizí vlčák a sliny mu kapají na Liborovy boty. No, asi má chuť... chvilku se na Liborův účet všichni dobře bavíme, ale za chvíli se mi ho přece jen zželí. Vylezu ze stanu a tu psí chlupatou kouli odvedu. Kluci sice nadávají, že jsem jim zkazila zábavu, ale bavit se na cizí účet... no, dobře, přiznávám, sranda to byla. Přece jen už ale musíme jít nebo proležíme ve spacácích celý den.
(...)
Naposledy se ohlížíme a nastupujeme do vlaku. Krásných osm dní na Slovensku uteklo nějak moc rychle. Všichni uznáváme, že je tu hezky a příští prázdniny zase určitě vyrazíme prozkoumat jinou část. Ale teď už hurá domů!
"Čáu, rodino!" křičím přes celý barák jen co odemknu. Ještě nestihnu ani zavřít dveře a mamka se mi už aktivně snaží pomoct s věcmi. Po ujištění, že to opravdu zvládnu sama, přejde na slovní teror. "Tak jak jsi se měla?" začíná a už mi připravuje jídlo. "Nepršelo vám moc? Nezmokli jste? Nebolí tě nohy?" Nestíhám ani odpovídat a už přichází bráška. "Nazdar ségra, tak co, vykrmil tě tam Libor pořádně? Co jsi ztratila tentokrát?" ...
Tak, přesně tohle mi chybělo, pomýšlím si. Na Slovensku sice bylo krásně, ale tohle pošťuchování od brášky a starostlivé otázky maminky jsou prostě jedinečné. Spokojeně usedám k jídlu a konečně se dostávám ke slovu...