Filosofický večer

"Weede!" ozvalo se do ticha. "Tohle není odpočívárna!
John si promnul oči a zkroutil krk do uspokojivého křupnutí, ale než stačil něco říct, dostal spršku nadávek od svého šéfa, Tima Rodsona, který měl zvláštní dar ukazovat se v práci přesně (a pouze) ve chvílích, kdy si John dával voraz. Byl to hubený čtyřicátník, přesně ten typ brejlouna z kanclu, který buší non-stop do klávesnice přikovaný virtuálními řetězy k monitoru jako Prométheus ke skále, jen místo jater (jako v případě Johna) si odrovnával oči a záda, panebože záda, není zoufalejší pohled, než na vychrtlého a shrbeného člověka, jakým přesně Rodson byl. Respekt z něj John neměl, ale zahrál to tak, aby měl pokoj. "Ano pane, omlouvám se." Rodson se ještě neúspěšně pokusil o přísný, či snad výhružný pohled a odkráčel ze dveří svojí typicky loutkovskou chůzí.

John právě v polospánku přemýšlel nad smyslem bytí a tahle intervence mu přerušila tok myšlenek. Při snaze dostat se zpět k jádru úvahy byl neúspěšný a tak se rozhodl, že alespoň skočí po práci do knihovny pro nějakou filosofickou úvahu na večer, přestože tušil, že zase skončí u Bukowskiho.

V knihovně bylo skoro prázdno, nemohl si však nevšimnout brunetky v černých silonkách, která se zrovna skláněla u regálu s M a N a John v duchu doufal, že nezůstane u Marxe a půjde ještě trochu níž. Přání se mu splnilo a třešničkou na dortu byl pohled na krajkovaný okraj silonek těsně pod nebesky tvarovanými půlkami.

John zavzpomínal na dva semestry, které kdysi absolvoval na jakési univerzitě, přistoupil blíž a nasadil intelektuální tón: "Co studujete slečno, smím-li se zeptat?" Trhla sebou, otočila se a k překvapení Johna se usmála. "Novodobou filosofii, hledám Nietzscheho."
"Bůh je mrtev, že?"
"Ano, křesťanská morálka je přeci pasé, jen předstíráme, že je stále aktuální a lžeme sami sobě. Křesťanství znehodnocuje tento svět na úkor smyšleného světa..." Zíral na ní, aniž by příliš vnímal, o čem mluví, stačilo, že mluví moc příjemně. Nechával se ukolébávat sladkými tóny jejího hlasu, když v tom se rozhostilo ticho. To ho vyvedlo z míry a teprve po třech vteřinách ho napadlo, že se zřejmě na něco ptala. Briskně zalovil v paměti a projel všechny možnosti a varianty, které připadaly v úvahu, a když vyřadil i variantu pozvání na kafe, vypravil ze sebe jen: "Hmmmmm, hm" a čekal na nápovědu, která nepřicházela. Uběhly další dlouhé tři vteřiny plné potu. Nakonec přeci jen vylovil ze své krátkodobé paměti přibližný obsah dotazu a zhluboka se nadechl, aby získal trochu času na promyšlení odpovědi, načež si uvědomil, že k tomuhle tématu nemá co říct, takže opět svěsil ramena a nechal bránici vystoupat zpět do výchozí pozice. "Pardon, učarovaly mi vaše oči."
"Lucy" podala kráska ruku Johnovi, který ji políbil a představil se celým jménem.
"Hezký jméno, nějakou trávu máš Weede?" mrkla na něj. Dlouho mu jeho vlastní příjmení neznělo tak dobře, jako teď, jestli vůbec.
"Káplas na to, kotě." mrknul pro změnu on.
"Tak pojďme řešit toho Nietzscheho ke mně." definitivně určila Johnův večerní program.

A tak se John Weed zamiloval do filosofie.