Utopie aneb nevidíme to tak černě

Škoda, že stála tady a teď. Vžzala obálku a měla sto chutí ji odhodil a spálit. Zvědavost ale vyhrála. Odtrhla červený pruh a četla

27.10- Národní banka

To co cítila teď bylo horší než ta největší noční můra. Proč ale chtějí ji? Neskončila už? Jistěže ano. RAID. Nejhorší slovo jejího života. Pracovat pro RAID je sen, sen, který stojí víc úsilí než cokoli jiného a taky víc nebezpečí. Vzpoměla si..tehdy ten blbej kámone nevzali a málem jí ještě ustřelili lopatku. Blbá dvojitá identita. Blbá práce. Ale... měla by to vyřídit nebo aspoň říci, že tam nejde aby se pojistila proti problémům. Ale nejdřív...zavolá do baru, že si bere volno.
..."Dovolenou?" Chrchlal Lacky. "Šéfe je to důležité" "Ok, tak tedy zatáím" a zavěsil dřív než stihla poděkovat. Ale zavěsil včas aby sluchátko stihlo znovu zazvonit. "Ano tady je.... Ano jistě, rozumím" udiveně ho zase položila.Přejela si rukama pře obličej až na krk. Tohle bude něco...

------3 hodiny později-----

ťuk, ťuk. "Už jdu" Zakřičela odvázala zástěru, čímž odkryla tmavě modrou úzkou sukni po kolena a nasadila si černé sako a připíchla na hruĎ vyznamenání. nadechla se a otevřela "Kapitáne" ozval se hluboký hlas a jako na povel černovlasá žena zasalutovala.