malé městečko pro dva akorát

byli si v něm dva a bylo jim do základky. dohromady už mohli jít volit tak dva roky. oba rukou nerozdílnou by brali tu obálku a rozhodli by se asi podle obličejů. a že falešné ksichty děti poznají na sto kroků, asi by tu jedinou obálku, co by drželi každý svou ručkou, hodili do koše a šli si hrát. a možno taky ne. tihle dva nevypadali na běžné hry s kostičkami anebo míčem. tihle desetiletí prckové vypadali, že mají pod čepicí. a víc, než je zvykem. on, čekal na ni denně na nádraží, aby jí mohl vykládat své teorie o čemkoliv a rozebírat vědecké pokusy z víceletého gymnázia. a jí imponoval zájem a chytrý kluk. měla vlasy do culíku stažené kolem hlavičky pečlivě uhnětené novým životem pro radost pohledu.
měl jsem denně jen pár chvil, abych se dojímal. protože jsme takoví. dojímáme se nad i ještě jen před budoucím citem dvou, co podle nás k sobě mají být. a babičky by byly slyšet - těm to ale sluší! a já v tu chvíli se stávám vrahem babiček, než jim odpustím jako polehčující okolnost jejich věk. tentokrát bych snad i tiše souhlasil a dojímal se taky.
denně odehrávající se hra dvou, co se rádi vídají, ale jen neradi očividně a nahlas. opatrně nesmělá hra dvou budoucích voličů svého života. vítací tanečky malých kamarádů, co k sobě mají blíž.
a pak jsem je viděl po dvou letech a všechno bylo jen o pár čísel víc. on se jistě a ne pomalounku vzdaloval svým vrstevníkům a ona svou krásu brala denně po lžících. snad i to gymnázium měli spolu ve třídě, jako i tu lavici pro výjimečné. ale můj pocit, že tento kratičký okamžik cesty do velikého města byl jediný z toho dne do páru. ale jinak nic, vůbec nic se nezměnilo z těch tanečků a příprav náboženství malé lásky.
a pak zas uběhlo pár drobných let, kdy jsem si uvědomil běh času a uviděl kluka se skly na očích a o to důrazněji podepsán výrazem svého obličeje, jak s batohem a pořád stejnou lahví v boční kapse netrpělivě přešlapuje a vší silou se snaží být v klidu, a tedy nečekat. a ona snad nikdy o chlup dřív, a jen si dávala načas, jak taková byť ještě pod zákonem kráska musí. ale už to nebyly ty tanečky kolem. už to nebyly ty nesmělé doteky. malá kráska se pozdravila a důrazně poodešla bokem. on zmateným pohybem „ledabyle“ v klidu něco říct musí, ale její tvář už nezáří. nezáří, jak každé ráno po léta vlakem měli připraveno.