At First

"Ašojky, číčo! Tak sis zase přijela zapařit do Prachatic? Pojedeš s náma zítra do Hracholusk? Jo, tohle je Slávek," vychrlila na mě jako obvykle Isabela, jedna z mých velmi dobrých kamarádek. Měla těžkej život - byla pět let v děcáku, v šestnácti otěhotněla, vdala se, rozvedla se, peníze neměla a její krása jí často dostala do průserů. Nezáviděla jsem jí nic, kromě svobody. A proto mi věřila, byla jsem pro ní vrba, který se mohla vždycky svěřit.
"Klára," kývla jsem na podezřele vypadajícího chlápka. Nějak se mi nezdál, cítila jsem z něho fet. Eror.
U hřiště jsme udělali přestávku na jointa. Musela jsem si totiž vyslechnout všechny novinky, který mě ale vůbec nezajímaly. Místo nich jsem pozorovala Slávu. Byl to novej a neznámej objekt, kterej narušil můj těžce budovanej stereotyp. Žádnej jeho pohyb, slovo, mimický záškub svalů mi neunikl. Vyndal si papírek, filtr, přitom poslouchal Isabelu, následovala drtička a pak to přišlo. Obratně, rychle a s elegancí smotal velký a krásný brko. Praxe ho teda neminula, usmála jsem se pro sebe. Získal si moje sympatie.
"Kolik ti je?" ovládla mě zvědavost.
"Kolik myslíš?" zeptal se.
"Třicet...pět?" tipla jsem, ale moje původní odhady byly kolem třicítky. Naschvál jsem lidem hádala víc.
"Tak to díky. Je mi sedmadvacet."
"Fet dělá lidi starší," chtěla jsem se ujistit ve svých domněnkách a povedlo se. Podíval se na mě se zvláštním úsměvem a já mu ho oplatila.

Den proběhl jako vždycky. Kolem osmý jsme dopíjeli poslední víno a hulení už taky nebylo. Akorát čas, aby se naše skladba (já, Isa, Slávek a Terka) vydala do Tabasca, jednoho ze dvou prachatických klubů. Umím si zapařit, ale jenom když jsem hodně na sračky. Takže jsem si spokojeně zabrala místečko u baru a pozorovala Isu s Terkou, jak se snaží ovládnout taneční parket. Sláva postával vedle mě.
"Tak to vyklop. Dealer?" rozvázal se mi jazyk.
"Jako já? Ne, ne, spíš takovej...distributor," odpověděl mi klidně.
"Ganja i parno?"
"Bílý moc ne, tady to stojí za hovno."
"Jo, já vim. Praha je Praha." konstatovala jsem spokojeně a uzavřela tím náš rozhovor.
Netrvalo dlouho a přesunuli jsme se do Hroznu, druhého ze dvou prachatických klubů. Akorát nás už bylo o jednoho víc, Terka si totiž našla společnost. Terezu jsem nikdy neměla moc ráda, připadala mi falešná. Byla to vyhlášená děvka, což jsem nikdy nechápala. Neměla žádný kozy a špeky jí lezly všude, ale sebevědomí jí nechybělo. Slyšela jsem, že přestala počítat chlapy u stopadesátky a že se jí mezi nohy vejde i litr a půl velká pet láhev. No comment.
Isa se zase slušně opila, takže bylo o zábavu postaráno. Všechno proběhlo jako obvykle a kolem osmý ráno jsme dorazili k Terce domů. Ta si hned zabrala rozkládací gauč, aby měla dost místa pro akci. No a na nás tři zbyla ložnice, kde byly sice postele dvě, ale na jedný spal Lukášek, Isabely syn. Bylo to komický, jak jsme se naskládali na nafukovací postel. Slávek nám ležel u nohou jako nějakej pes. Bylo mi to dost nepříjemný a nemohla jsem usnout narozdíl od Isy, která měla už dávno hlubokou půlnoc. Najednou jsem na lýtku ucítila úplně jemňounký šimrání. Noha mi začala cukat a za chvíli jsem se chvěla úplně celá.
"Copak je?" zeptal se Slávek provokativně. Bylo mi jasný, že si začíná hrát a jemu bylo jasný, že mu dám. V průběhu večera jsme se totiž dost sblížili.
"Je mi zima."
"Seš si jistá, že je to tou zimou?" začal mě hladit. Nevydržela jsem to a za chvíli jsem skončila s hlavou v jeho rozkroku. Nejhorší na tom bylo, že vedle nás spokojeně spala moje velmi dobrá kamarádka.

Probudila jsem se přitulená ke Slávovi. Měl nádherný bříško a já měla nádhernej pocit. Zamilovala jsem se, jenže on nepatřil mně. Nechtěla jsem o tom přemýšlet. Zavřela jsem oči a znova usnula.
Druhý probuzení už nebylo tak příjemný. V ložnici nikdo nebyl. Vstala jsem a trochu se upravila v zrcadle (to byl pohled). Z kuchyně jsem slyšela malýho Lukáška, což znamenalo, že Isa připravuje snídani. Při pomyšlení na jídlo se mi žaludek otřásl. Namířila jsem si to do koupelny, ale musela jsem udělat zastávku u dveří do obýváku. Na gauči se spokojeně rozvaloval Slávek. Když mě zpozoroval, usmál se. Protáhla jsem se, zívla a prohrábla si vlasy. Chvíli jsme na sebe tupě zírali.
"Dobrý ráno," vysoukala jsem ze sebe konečně.
"Dobrý," reagoval. V tu chvíli se zase ozval žaludek. Chytila jsem se za břicho, dlaní si zakryla ústa a odběhla do koupelny.

Trvalo to sice dlouho, ale nakonec jsem ze sebe udělala člověka. Všichni tři, vlastně čtyři, jsme se vydali na nákup. Nešlo ani tak o jídlo jako o procházku, kterou každej z nás uvítal. Celou cestu bylo podivný ticho, jen Isa komentovala uplynulej večer. Chudák, netušila nic. Musela jsem jí to říct. Zatímco Sláva hlídal malýho před supermarketem, sdělila jsem jí tu novinu. Vůbec nereagovala, což mě trochu děsilo. Něco bylo špatně, a to dost.
"Zpomal trochu, jsem utahanej jako kotě," prohodil Slávek.
"Tak nemáš píchat!" odsekla Isabela. Do háje. Nenávistně jsem se na ní podívala. Už mi začínalo docházet, že jsem si to měla nechat pro sebe. Toho dne se z kamarádek staly rivalky.