Musíme si pomáhat

Přemýšlela jsem o tom dlouho. A tak vám to tedy napíšu. Do té vesničky jsem přijela a bylo krásné slunečné počasí. Vlaštovky posedávajíc na drátech. Vonělo jaro. Jakobych tu nebyla sto let. Všechno se zelenalo. Loudala jsem se po sluníčkem prohřáté silnici když jsem uviděla dvacku.

Byla přilepená na víku popelnice průhlednou izolepou. Musela jsem se pousmát. Totiž abyste věděli tahle vesnice má svůj systém. Žádné předpisy a zákony tu nejsou pevně vyhrazeny. Dvacka na popelnici znamená že majitelé domu chtějí vyvézt popelnici ale nemají známku nebo zaplaceno. Popeláři si ji sloupnou a popelnici vyvezou. Kousek popojdu a okolo mě se občas prožene nějaká ta slepice. Tak mě napadá. Jsou tu tři domy. Každý má svou zahradu ale souseda slepice chodí po všech zahradách. Nikomu to nevadí. Když už dojdu skoro do ohybu zatáčky projede okolo mě autobus. To je taky epizoda sama o sobě. Zastávka je u nás jen jedna ale autobus tu staví nejméně čtyřikrát. Řidič pravidelně rozváží staré lidi domů a nepsaným pravidlem je že tím pádem do sousední vesnice jezdí o pět minut později. Blížící se skoro domů k babičce. Se do ulice vřítí auto. Řídí ho mladý kluk. Jen co mě předjede zastaví. Vytáhne z auta igelitky a postupně do každé igelitky cpe ešusy s jídlem a pak jde několik metrů předemnou. Igelitky věší lidem na ploty. Tohle je jeho jedinný úkol. Kdežto on? U asi čtyřech domů aniž by to někde měl napsané vleze až dovnitř a lidem jídlo přímo servíruje. Často to jsou staří lidé, kterým všechno trvá. Je to nepsané pravidlo. Když už jsem skoro doma uvidím Mikeše. Totiž abyste rozuměli to je kocour. Přešlapuje každý den na budce od elektrického vedení. Čeká na kluka až přinese voňavoučký oběd pověsí ho na plot a podrbe ho za ušima. Když už oběd visí na plotě vedle budky kocour si sedne těsně k igelitce a čeká na babičku až ho půjde vyzvednout. Má to moc dobře spočítaný holomek. Babička mu totiž vždycky něco dá. Musíme si pomáhat.