Ztracené ideály I. (Vzpomínky)

Náhodná setkání jsou prý ta nejlepší, hmmm... pak teda nevím co je na tomhle to nejlepší. To, že má pak člověk tak dokonalé naděje a pouští si svou fantazii na procházku? To, že má pak člověk tak dokonale podkopaný sebevědomí? To, že je chvilku člověk k zbláznění šťastný? To, že je člověk pak totálně na dně? Co sakra?
Přemýšlela takhle dlouho, nevnímala čas, nevnímala prostor, nevědla, že ji strarostlivě pozoruje její spolubydlící, nevěděla, že jí po tváři kane slza. Nevnímala nic a nikoho, jen tu bolest. Nechápala co se stalo, nechápala jak mohla ta dokonalá idylka skončit takhle. Nechápala proč to nechala zajít tak daleko, nechápala jak mohla něčemu takovému věřit. Nechápala prostě nic a nevnímala taktéž nic. Najednou ucítila na svém rameni něčí ruku, trhla sebou.
„To bude dobrý,“ utěšovala ji kamarádka. Co jiného taky mohla dělat?
„Už nikdy,“ zavrtěla hlavou a opět se utápěla ve svém bolu a samotě.
„Povídej mi o něm, třeba se ti uleví,“ sedla si vedle ní na zem. Chtěla to poslouchat stále dokola, protože věděla, že jí pomůže, když o tom bude mluvit. Ona však nepromluvila. Propukla v pláč. Usedávý pláč. Její kamarádka vzala její hlavu do svých dlaní a řekla jí jednu moudrou větu, už asi po dvanácté tého dne: „Je to jenom chlap, sice je fucking handsome, ale je to jen chlap, a ty! Ty si zasloužíš lepšího, mnohem lepšího! A když tě nikdo nebude chtít, ale to si nemyslím, tak pak, pak si tě vezmu já, protože lepší ženu jsem v životě neviděla.“
Chabě se usmála. „Nevěděla jsem, že jseš na holky,“ pokusila se o vtip.
„Právě jsem se rozhodla,“ odpověděla jí taktéž vtipem.
Ovšem tohle vtipkování jim nevydrželo dlouho, Laura se na ní podívala pohledem typu ale-když-já-ho-fakt-miluju. Katka jí odpověděla pohledem však-já-vím-ale-co-naděláš-?. Věděla, že je to složité. Ale nevěděla jak jinak ji probudit do života.
„Proč to tak muselo skončit?“ zeptala se Laura. Věděla, co jí její milovaná Kate odpoví. Ale musela se prostě zeptat.
„Netuším, prostě je to osud, což je občas hodně velká svině,“ objala jí kolem ramen. Seděli takhle dlouho, beze slov. Obě si vybavovaly ten stejný okamžik...

Nehorázné krupobití, Katka stála s Petrem pod stříškou hračkářství, kousek opodál stála Laura s Danielem. Oba páry se tulili k sobě. Katka s Petrem si vymněňovali dlouhé pohledy z očí do očí. Laura s Danem si povídali. Oba věděli, že kdyby mohli, tak po sobě už dávno vyjedou. Ale bylo tu cosi, co je brzdilo, co brzdilo ten přirozený pud. Neuměli to pojmenovat. Ale oba to cítili. Při rozloučení se pevně objali. Laura si přála, aby ten okamžik nikdy neskončil. A pak? Ne nebyl to vášnivý francouzák, ale pouze letmý polibek na ústa. Ačkoliv to bylo jen pár vteřin, znatelně v ní trhlo. Měla ještě větší chuť, se mu vrhnout kolem krku a zabránit mu v odchodu. I on se moc neměl k tomu odchodu. Ale nakonec odešel. A ona tak zůstala sama, jako páté kolo u vozu. Podívala se letmo ke zbylé dvojici. Viděla pohled Petra, který naznačoval, že by mu vůbec nevadilo, kdyby se vzdálila. Řekla, něco ve smyslu, že na Katku počká před bytem. Nečekala dlouho, za chvilku se Katka přihnala s červenými lícemi. Omluvila se. Za co? Za to, že si našla kluka? Nemá za co. Společně se zasmály, Laura objala Katku. Nezáviděla jí. Bylo to upřímné. Měla radost, že aspoň Katce se jejich dvojité rande podařilo.

Společně vzdychly. Každá trochu jinak. Katka bezstarostně, protože její vztah s Petrem byl krásný a každý jim mohl závidět. Zatímco Laura bolestně. Tahle vzpomínka ji bolela, ale všechny vzpomínky na něj se jí vracely, jako špatné víno. Nemohla se jich zbavit, jako se degustátor nemůže zbavit pocitu, že to víno je prostě špatné. Ale kam zařadit tyhle zpomínky? Mezi trpké brzké víno, takové to málo uležené? Nebo mezi silné archivní ročníky? Zas tak archivní ty vzpomínky nebyly, ale silné určitě. Ironicky se pousmála. Napadlo ji přirovnání. Přirovnala by to k šumivému růžovému vínu, velice dobrý ročník, ale přesto to ne úplně uležené, trochu trpké. A hlavně mělo zajímavou dochuť. Zanechávala mnoho příjemných vzpomínek, ale když ho bylo hodně, bolela hlava. Existuje něco takového? Nevím, nejsem degustátor, jen paranoidní holka s podobným osudem. Šumivé ale bylo. Vyšumnělo celkem rychle, co je to jeden neškodný měsíc v poměru k délce života? Růžové určitě taky. Kdyby totiž neměla růžové brýle, nikdy by to nezašlo tak daleko. Zážitky byly silné jako dobré archivní ročníky, ale měly trpké dozvuky. A ten dozvuk vzpomínek... rozhodně z toho měl člověk smíšené pocity. Třeba tohle...

Viděla ho po nějaké době. Pořád tady byl ještě ten dozvuk z minula. Bylo to možná i kvůli tomu, že si pořád psali. Denně do jedné ráno. Probírali všechno. Od společenské zábavy, jeho maturity, vysokých škol, postavy až po sex a různé praktiky. Věřila mu, zamilovávala se do něj čím dál tím víc. A teď? Seděli vedle sebe a nevinně si povídali. Opět o všem. Bylo jí s ním dobře. Víc než dobře. Měla chuť se mu schoulit do náruče. Ale pořád cítila to cosi, co jim vadilo chovat se přirozeně. To cosi, co jí bránilo mu to otevřeně říct, to co jí bránilo, aby se k němu přivinula doopravdy nejen v představách. Ale on vypadal, že mu to takhle vyhovuje. Povídali si přes dvě hodiny. Pak mu jel vlak. Doprovodila ho a pak? Opět jen letmý polibek a rozloučení... Odcházela s neurčitým pocitem. Takovým tím, že by se to mohlo konečně pohnout. A ono zase nic...

„Proč?“ zeptala se mezi vzlyky.
„Netuším,“ odpověděla jí Katka a objala ji ještě pevněji. Jak to taky mohla vědět, když to mezi nimi vypadalo tak nadějně. „Prostě, je to chlap, který si neváží toho co má.“
Laura něco neurčitě zamručela, sama nevěděla, jestli na jeho obranu nebo na souhlas. Měla v hlavě zmatek. Nevěděla, co by měla dělat. Plakala dlouho, dýchala přerývaně. Usnula Katce v náručí. Katka ji nechala spát, hladila jí ve vlasech. „Achjo holka, máš to těžký,“ vzdychla si.

Byl teplý letní den. Ležely obě u Labe na dece a popíjeli pivo. Bylo jim, dobře povídaly si, kouřily doutník a pak to přišlo. Lauře napsal Dan. Psal, že odjíží do Finska, že bohužel nepřijede. „Cože?,“ nechápala Laura. „Vždyť nic neříkal, jak jako jedu do Finska? Jak to může udělat?“
„Tak se ho zeptej, já ti to nepovím,“ pokrčila rameny Katka.
To však byla špatná rada. Ukázalo se, že Danovi na Lauře už vůbec nezáleží. Prostě se zbalí a jede do Finska a nepotřbuje její svolení. Řekl to víc ošklivě, ale to myslím není potřeba líčit. Laura nedokázala pochopit, že to myslí vážně. Bohužel jí to potvrdil i v následující konverzaci. Katka taktéž nechápala, jak to ten milý pohledný mladík mohl udělat. A tak se pěkné odpoledne zvrhlo v depresivní večer.