Hynek

Tmavý pokoj se choulí v podivně tichém bytě. Všechno je tady tak šedé, prázdné, nábytek je přikrčený ke stěnám a všechno jakoby napjaté v očekávání. Je z toho trochu smutno. Uprostřed pokoje, na zemi, leží hromada papírů (a novin), v nich odpočívá malá myška. Spí. Když se pohne, papíry zašustí, jinak je tu ticho.
Pak se náhle ozve ten známý zvuk, klíč se otáčí v zámku, dveře trochu vrznou, když vítají příchozího. Hynek si sundává klobouk a věší jej na věšák, který jakoby poodstoupil trochu od stěny, a rozzářil barvy na svém těle, aby se ukázal v co nejlepším světle. Hynek pomalu prochází probouzejícím se bytem. Pokoj vypadá úplně jinak, vše v něm se snaží vydávat co nejvíce toho tepla domova a vítat Hynka. Působí jako jiná místnost, i když se vlastně nic ani nepohnulo, tedy až na myšku. Ta když uslyšela Hynka přicházet, se zašustěním vyběhla z papírů a schovala se do svého úkrytu, tam k posteli, kde chybí prkno v podlaze.
Hynek si vaří zelený čaj a jde si sním sednout, do starého ebenového houpacího křesla, po cestě mu jako náhodou vypadne z ruky kus sýra poblíž chybějícího prkna. Samozřejmě o ní ví. A ona ví, že on ví. Žijí tady spolu už dlouho, v naprostém souznění i přes předstírání, že o sobě neví. Hynek a Myška - nijak jí sám nepojmenoval. Hynek říká, že si nemůžeme jen tak někoho pojmenovat, určitě už své jméno má, a krásné, bylo by hloupé říkat někomu jinak, než se už jmenuje. Hynek si myslí, že se jmenuje Agáta, jednou když přišel domů, byl v novinách kalendář jmen, na něm vyležené místečko a 14.10. bylo jakoby podtrženo malým šedým chloupkem. Myška po sobě nikdy chloupek nezanechá, muselo to být znamení.
Hynek si sedá k psacímu stroji. Nepravidelné ťukání pomalu vyplňuje ticho. Konečně si jej můžeme trochu prohlédnout. Je to nevysoký, avšak ne malý muž neurčitého věku, ani starý, avšak ani žádný naivní mladík. Vlasy nemá ani příliš dlouhé, ani příliš krátké. Ne příliš světlé, ne tmavé, ne příliš husté ani řídké. Obličej není ostrý, ani moc baculatý. Postava není vychrtlá, ale ani bříško z profilu nevyčnívá. Jeden by řekl, že na něm není nic zajímavého, přesto to není pravda. Má něco zvláštního ve výrazu. Ano, bude to ten prazvláštní úsměv, který vás nenechá nechat jej projít kolem bez povšimnutí. Ten úsměv jakoby čerpal energii ze všeho kolem a poté jí násobil a vracel a rozdával dál. A taky to jak se mu zatřpytí oči, když na vás, s tím energií a radostí naplňujícím úsměvem, pohlédne.
Ťukání utichlo. Hynek papír složil, strčil do obálky a než jí zalepil, opatrně do ní vložil ještě vylisovaný čtyřlístek. Hned ráno při své obvyklé cestě ven, jej hodí do schránky. Čí? Třeba té starší dámě, která každé ráno vysedává u okna a s výrazem očekávání vyhlíží děti. Děti, které odjely už dávno pryč a vrací se jen na svátky. Té, nebo někomu jinému.
Poté půjde s náručí květin někam do města, když uvidí smutnou tvář ať slečny nebo pána přistoupí k němu, podá květinu a vlídným hlasem oznámí, že právě se na rohu otevírá květinářství a toto mají jako pozornost podniku a ukáže směrem k malému obchůdku na rohu, kde sedí chudá květinářka, bez zákazníků. Usměje se tím svým způsobem, popřeje hezký den a jde zase dál. Jindy rozdával malé veršované přáníčka hezkého dne a dělal reklamu zapadlému knihkupectví v odlehlé ulici a jindy v noci ozdobí stromy v ulicích, tak aby těšily oko a každý mohl si ještě něco pro radost utrhnout a příště snad bude nabízet koťata těm osamělým, co si nemají doma s kým povídat.
Hynkovo jednání lze pochopit snad jen v případě, když uvidíte, jak se násobí sílá jeho úsměvu když uvidí rozjasněnou tvář těch, kterým drobností pomohl k úsměvu. Nebo výraz květinářky, která najednou neví co dřív, když je v malém obchůdku najednou těsno po příchodu vysněných nakupujících.
Pak se vrací domů. Domů, aby napsal další dopisy a vymyslel, co bude dělat další den. Domů, k Myšce. K Agátě, které večer, jakoby mimochodem, jakoby pro sebe, vypraví, co dělal a co všechno viděl.
Co bylo napsáno v dopise? Možná pohádkový příběh, nebo vyprávění o motýlech na louce. Kdo ví. A čím se Hynek vůbec živí a kde se vůbec vzal? Třeba to ví Agáta, ale vlastně na tom vůbec nezáleží. Třeba žije ze vzduchu, vody a z úsměvů, které rozdává a vrací se mu zpět. Můžete prohlásit, že nic nemá, přátele, rodinu, práci, peníze, ale když pochopíte původ jeho úsměvu, uvidíte nejbohatšího z lidí.