Sára za zrcadlem

Není mi dobře. Všechno mě bolí. Opouštějí mě síly. Svět se se mnou točí. Najednou se mi zatmělo před očima a všude kolem je jenom černočerná tma. Ztrácím kontrolu nad tělem. Pád…

Ztěžka jsem otevřela oči a hned zase sklopila víčka. Světlo mi ostře pálilo do očí. Nepamatovala jsem si vůbec nic. Jen tu podivnou slabost a pak náhlé ponoření do tmy. Znovu jsem otevřela oči, tentokrát už jsem na náraz prudkého světla byla připravená. Orientovala jsem se v místnosti, kde jsem byla. Ležela jsem ve svém pokoji, v posteli a přikrytá teplou dekou. Přesto mi ale byla strašná zima. Dveře byly pootevřené.
„Co se to s ní děje? Tohle je už potřetí za několik týdnů, co takhle omdlela. Mám o ní strach. Možná by měla zajít k doktorovi,“ slyšela jsem ustaraně říkat mámu. Táta jen bezmocně pokrčil rameny a pokývnul.
Tak to bylo omdlení. V poslední době mám tyhle slabosti čím dál častěji, někdy to vede až k tomu, že nad sebou úplně ztratím kontrolu a prostě se sesypu. Naštěstí se mi to nikdy nestalo venku, kde by mi zřejmě nikdo nepomohl. Naštěstí byla vždycky poblíž máma.
Tiché zaklepání.
„Můžu, drahoušku?“ Byla to máma.
Jen jsem lehce naznačila hlavou, ať vejde a na chvíli vykoukla z okna. Byl krásný jarní den, slunce svítilo ze všech sil a stromy už nádherně kvetly. Já ale dnes měla náladu pod psa. Jestli k tomu přispívají moje časté slabosti, nad tím jsem radši nepřemýšlela.
„Jak ti je? Máme o tebe starost,“ řekla máma.
„Dobře, je mi jen trochu zima,“odpověděla jsem a zavrtala se ještě hlouběji pod peřinu.
„Aha…,“řekla jen, políbila mě na čelo a radši odešla. Prý abych si odpočinula.
Ale já neodpočívala. Musela jsem přemýšlet. Nad vším co jsem mámě zatajila. Nebo to ví, jen nic neříká? Těžko říct. Omdlévání nejsou jediné potíže, které mám. Často mě bolí hlava, nemám vůbec chuť k jídlu, vlastně už jsem to pár měsíců nedostala. Nevím, čím to může být, ale celou dobu doufám, že to není nic vážného, nějaká nemoc…To snad ne. Vždyť přece vypadám tak…normálně. Ne nemocně. Prostě normálně. Nejsem nějak vyhublá, naopak. Na břiše se mi začínají rýsovat malé špíčky, stehna mám obalená a zadek by taky potřeboval dolů. Moje staré oblečení už skoro neobleču…
Vylezla jsem z postele a úplně zavřela okno. Ta zima je k nevydržení. Stoupla jsem si před zrcadlo. Dostala jsem ho před půl rokem k narozeninám. Je to takové pěkné velké zrcadlo se zdobným rámem. A teď z něj na mě kouká moje já. Moje malé tlusté já. Bylo to horší, než jsem myslela. až se uzdravím, budu muset začít s dietou… Nemohla jsem to už vydržet a vrátila se do postele. Hlavu jsem si položila na pokrčená kolena a dál se dívala z okna. Ztrácela jsem se ve svých myšlenkách, už jsem snad ani na nic nemyslela, jen tupě zírala ven. Ani jsem si nevšimla, že ve dveřích se opět objevila malá škvírka a tou mě pozorovali rodiče. Zřejmě se tvářili vyděšeně, ustrašeně – já nevím…Po chvilce jsem usnula a spala až do večera. Možná bych spala ještě mnohem déle, ale vzbudilo mě slabé zaklepání – takhle klepe vždycky máma. Vešla dovnitř, ale tentokrát nebyla sama. Šla s ní jakási cizí žena s kufříkem v ruce. Nic jsem nechápala a ona už mi podávala ruku a strhávala ze mě deku. Až když mi začala měřit tlak, pochopila jsem, že to bude lékařka. Tak už se konečně dozvím, co mi je, pomyslela jsem si. Ihned mě napadlo, že to jistě bude souviset s mou tloušťkou. O vysokém tlaku a cholesterolu jsem toho slyšela už hodně. Lékařka se tvářila celkem zaskočeně, když brala mou ruku do svých dlaní a začala mi ji zaškrcovat.
„Myslím, že další vyšetření už nepotřebuji, tohle je jasné,“ řekla zničehonic, sbalila věci do kufříku a vyzvala rodiče, aby odešli spolu s ní z pokoje. Viděla jsem překvapení v jejich očích. I mně to bylo divné. Nepřemýšlela jsem nad tím, znovu si lehla, otočila se na bok a pozorovala vyhrnutý rukáv. V těchto chvílích rozjímání jsem ale zůstala jen chvilku, než do pokoje znovu vtrhli. Poslední dobou nikdo nebral ohledy na mé soukromí. Kdykoli a kdokoli mi bez dovolení vpadl do mé komnaty a rušil můj klid.
„Proč, proč se ti to stalo,“ poplakávala tiše máma. „Jak jsme si toho jen nemohli všimnout? Jak dlouho už to trvá?“
Pomyslela jsem na nejhorší, na nějakou vážnou nemoc. Představila jsem si, že umírám. Objala jsem mámu, ale ta mě od sebe odstrčila.
„Co se děje,“ zeptala jsem se překvapeně. „Je to něco vážného, že? Já to tušila…“
„Vážného? Sakra, Sáro, otevři už oči a podívej se na sebe. Koukni se do toho proklatého zrcadla. Koukni se a pochopíš,“ řekla máma mezi vzlyky, načež se zvedla a velmi rychle místnosti opustila. Táta se na mě jen lítostivě podíval a odešel za ní.
Chvíli jsem ležela bez hnutí a snažila se pochopit její slova. Pak jsem ale neodolala a zvedla se. Dívala jsem se přímo na svůj odraz v zrcadle. Co bych tam měla vidět tak zvláštního? Vždyť jsem tam pořád já ta samá Sára. Malá oplácaná dívka s hnědými kudrnatými vlasy a zelenýma očima.
…“Otevři už oči a podívej se na sebe“…zaznělo mi náhle v hlavě. Zavřela jsem oči a chvíli jen tak stála ponořená do úplné tmy. Pak jsem oči otevřela a znovu se mi před očima zatmělo. Konečně jsem viděla důvod svých nevolností a slabostí. V zrcadle se totiž objevila hubená téměř průsvitná dívka se zapadlýma očima a vystupujícími kostmi, která sotva stála na nohou a vypadala, že každou chvíli přivítá smrt…V zrcadle se objevila skutečná Sára – ta, která po celou dobu měla nasazené brýle s tlustými skly, kterým se – jak už dnes vím – říká anorexie…