Sešlost

Den si dává načas, vytrhne ze snu a rozlije se po všem, co mu přijde do cesty: Dnes není kam spěchat, jen se roztáhnu na čerstvě pokosenou stráň, kterou ještě neshrabali a měkce se opírá do zad. Obzor je prázdný a čistý, jen několik kroků přede mnou vrhá dlouhé stíny pod náporem ještě ne docela vyšlého slunce opršelý stůl a kolem něho tři židle. Ten stín se táhne jak rozlitá tuš a dotýká se nohou kohosi ležícího opodál. Není vidět do tváře, je to jen taková malá prapodivná postava otočená zády a zřejmě tvrdě zařezávající do spánku. Leží tu už od chvíle, kdy jsem přišel a zatím se ani nehne. Válíme se tu na té strání oba, necháváme si do obličejů pálit ještě nezralé paprsky, o kterých ale zřejmě ani neví. Stín se po malých kouscích začíná zkracovat a blíží se k místu, kde se rodí, aby se ukryl jen pod tím stolem. Myšlenky jdou a jsou z nich těla hadů na horkých kamenech zapletená do sebe, už nikomu nepatří, žijou si po svém a nějaká skutečnost je jim zřejmě ukradená.

Ta chrápající postava opodál by mohla být měsícem. Už o tom kdysi někdo psal, o těch kumpánech, co zasedli k vínu a celou noc se na něm pak houpali na vratkých loďkách. Jo, to bylo ještě za těch časů, moji milí, to ještě ptáci vířili prach, jak za starých dynastií. Ten nesmysl se mi zalíbil a jak tak pořád pozoruju ukrajující se stín stolu a čím dál se dostává ze stráně pryč, vypadá jako prst ohnutý v posunku k pozvání. Začíná se hýbat a pak mi dojde, že ukazuje na mě. Donutil mě zvednou, ten prevít, a tak krásně se tu leželo. Ale dělej, jak myslíš, třeba víš něco, co já zatím ne a nevyzýváš nadarmo. Dojdu až ke stolu, židle se sama odsouvá. Obsluhu nezanedbává, jen co je pravda. Ale proč zrovna ta nejhorší, proti postává krásné proutěné křeslo, i když má taky svůj čas za sebou a některá z proutí už nazelenale zahnívají, ale pořád vyhlíží pohodlněji, než tahle rozskřípaná a zakrváceným obinadlem zpevněná sesle. Kdysi asi byla krásná, na kulatém sedátku se ještě rýsují ze dřeva zbytky akantů a nějakých větví, všechno ale už ošoupané a zašlé. A ta třetí, aťsi jakkoliv stále pevná a bytelná je spíš pro smích, taková ta trubková socialistická vymyšlenost, co si na ní ještě matně vzpomínám, povolenými šrouby tlačívala do zadku, který se na ní s velkou oblibou potil do neprůdušné překližky. A už vidím, jak se její ocelové nožky trapně tlačí do měkké země, až si na ní někdo přijde pohovět. Slunce mi teď pálí do nablblého výrazu s úsměvem idiota, jak na tu představu myslím. Posadím se na svůj úděl, opřu nohy do trnoží, hodím ruce za hlavu a namířím si to pohledem do jednotného krásně předpoledního blankytu.

Ta postava ve stráni, zdá se, taky procitá, zřejmě se večer už nepodařilo trefit domů a tak nezbylo než si ustlat právě tady a když ráno přišli kosit, nechali v těchto místech spáčovi nepokosený chlívek. Je to teď vidět lépe, jak ho zválel, to malé kolečko zelených vlasů.Najednou se hbitě zvedne, trochu se zakymácí na nohou, otočí se a namíří si to taky ke stolu, jako by to znal už odedávna. Jen tak na něj otočím hlavu, vidím ještě zasleple od slunce a jakoby domodra. Přichází blíž a blíž a něco mluví, nebo spíš pobrukuje a není tomu moc rozumět. Ale čím to povídá nebo pozpěvuje ? Vždyť nemá ústa, jeho obličej, nebo snad její, všechno je tak slité a bez možnosti rozeznat, pohled mám stále dost neprotřelý od toho koukání do slunce, ale to, že tahle postava nemá obličej, už vidím docela jasně. Je to jen mléčně bílý nádherný terč, chybí mu všechno, jen oči jsou dvě prolákliny v té probělené rovině, je to nějak divně krásné a pořád se na to musím dívat. Má v těch prohlubních takové plačící temno, ale v tomto případě je to spíš kocovina.

Přijde až k tomu nahnívajícímu proutěnému křeslu a posadí se. Sundám nohy z trnoží a chvilku se na sebe díváme, zdá se mi, že se usmívá, nevím čím, nevím jak, ale smích se dá poznat vždycky, když skutečně je, můžeme si na hlavu natáhnou cokoliv, ale rozesmátí nezapřeme, ono totiž není jen vidět, ono je i cítit. Nepotřásá rameny, jen se tak posmívá. Asi jak mě vidí taky otlačeného od trávy a s kruhy pod očima. Dva nevábní tvorové na ranní sešlosti. Teď chybí jen třetí ? Kdo to bude ? Stín ?

Blbost, jakmile vyleze, bude po něm, ten se musí držet dole. Tak kdo to tedy bude ? Společník naproti stále opakuje, že nám někdo schází a nepřestává se šklebit. Tiché, takové lahodné ráno a ještě někdo má dorazit. Nevěnuju moc pozornost jeho bezústým rozpravám, nezdá se mi, že by pořád mluvil na mě a taky mu občas vůbec nerozumím. Jen si vyměňujeme úsměvy a zřejmě si myslíme to samé.

Pak sáhne pod křeslo a vytáhne brašnu s červenám křížem vpředu, pomalu rozepne přezky a na stůl vyloží láhev vína, záchodový papír a tři sklenice. Proč tři, ptám se. Nikdo se odnikud neblíží a ono naproti jen zas tak příjemně zasvítí svými proláklinami místo očí a loktem odhodí na zem do trávy ruličku záchodového papíru. Kousek se odkutálí a smáčí se od zbytků vlhka na stéblech krátkého pažitu. Slunce pomalu putuje dál oblohou a stín se poslušně obrací pod jeho taktovkou. Až dospěje ke konci šedého pásu, chytne za růžek a obtáčí ho kolem sebe, odtrhuje se od země a nabývá tvarů lidského těla, stává se po částech třetím z nás. Nejdříve ruce, pak krk a pořád níž až k nohám. Když vymotá celý papír, vezme zbylou ruličku a narazí si jí na papírovou šíji. Oba se rozeřvou hlasitým smíchem, který se zvonivě roznáší po stráni a do toho všeho zazní korkový špalík odtržený od hrdla lahve. Stín namočí šedý tenký prst do úzkého otvoru a začne si vinnou červení malovat na malé plošce své nové hlavy obličej a když dokreslí koutky úst, oba se na mě otočí a mě připadají tak známí, jako bychom se museli už kdysi vídat denně, nakloním se k nim a ptám se, co bude dál. Začínají si zas broukat tu svojí skladbu, rozstrkují si sklenice a víno se rozlévá po jejich stěnách.

Už jim rozumím všechno, mluví potom o nějakých vlnách a moři a že dnes bude krásně. Bavíme se ovšem, co nás napadá, nestíhám jejich tempo, vytahují další láhev a mě připadají už mátožní. Krčíme se, opíráme o stůl, vytahujeme další a naše řeči se mění do bezvýznamných shluků slov provázených výkroji úšklebků. Jen oni dva si pořád tu a tam něco zašeptají a zas začínají o moři a zda je lepší písek nebo kamení a co všechno se v něm může ztratit. Nechápu nic a den nabírá na tempu a jeho barvy blednou. Přicházejí mraky a vzduch mění svojí vůni. Už není tak sytý a proteplený jako byl ráno. Získává na sirotě a na prázdných zelených lahvích poházených okolo nás se začínají tvořit malé kapky, už nezní smích a ani řeči o ničem a moři, pozpěvování vystřídaly zvuky ticha z okolí. Stín se svalil ze židle, která se proti mému očekávání ani nezarazila svými kovovými nožkami do hlíny, svrhnul na sebe sklenku a poslední nedopitý zbytek mu zbarvil šedé papírové tělo do zahnědlého červánku. Beznosí a bezústý měsíc se zas potácí na svůj nevysekaný plácek a mě se zdá, jako by cestou zvracel. A opravdu, nohy měl poblité a teklo to z nich dolu. Říznul sebou zas tam odkud před časem vstal. Zvednu se a odcházím taky pryč, nechávám je za sebou a dávám se přitahovat k západu. Ještě jsem se otočil a prohlídnul si to zátiší z těl a stolu a pak krok za krokem odcházím dál, oči se mi přivírají a nejraději bych se taky položil. Jen nějaká známá vůně a ten zapadající terč mě drží na nohách. Nasávám stále se zesilující vjem soli a vzduchu nasyceného vlhkem, na obzoru se začíná zatahovat těžkými mraky a z prozáření se stává šedá kulisa před bouřkou. Ještě několikrát se mi přiklíží oči k sobě a když se znovu otočím, nevidím už nic z toho, co tu bylo před tím, všechno splynulo do tmavých odstínu bez konců. Stráň už není tím zeleným prostranstvím, stala se z ní pláž plná oblázků, které se protlačují do chodidel. Obrátím se zas k západu a ani ten už není jaký byl, přede mnou leží bezrozměrná pláň hladiny a nad ní je už bohatě zataženo a přichystáno k lijáku.

Nejde jít kupředu, rozhlížím se do stran, zdálky se ozývají první záblesky, zvedá se vítr a na malých kamíncích se objevují tmavé tečky dopadajících kapek. Přes vlnící se a ohýbající stromy zahlédnu bílou postavu kličkující pomalu mezi kmeny, připadá mi, že se nechce schovat, že naopak tohle je jediná doba, kdy vychází. Nevím kudy kam, a tak se začnu blížit k ní. Nebe už praská bílými trhlinami, které se klikatí jako okraje střepů. Čím více se k sobě přibližujeme, tím více mě to k ní táhne a i přes údery zrychlujícího se větru snad cítím laskavou vůni ženského tepla. Bílé šaty na ní moknou, vlasy se lepí ke krku a ramenou. Všimla si mě a zastavila se na okraji pobřeží. Už stojíme vedle sebe a díváme se v dešti na přibývající prolákliny v hladině. Jdi, to je ta stráň s tou pokosenou trávou, tak běž a lehni si, vím, že se ti chce spát, že jsi se ožral s měsícem a stínem a já se ti stejně zase jen zdám. Nebo jsi na to ještě nepřišel, vážně si pořád myslíš, že existuju ? Otočím se, dívám se jí udiveně do očí, nevím jakou mají barvu, v tom přibývajícím temnu by ztratily jakoukoliv, ale zbytky nějaké záře v nich jsou pořád. I ona se začala smát a mísit ten svůj řehot s údery blesků a pak se rozeběhla. Ode mě pravdu stejně nikdy neuslyšíš, křičí už vzdáleně a pořád ubíhá dál pobřežím. Rozeběhnu se za ní, utíkáme někam do ztracena a klopýtáme po kamení. Když jsme u sebe blízko, podává mi ruku a běžíme společně, pořád se směje a otáčí se na mě, pak mi rukou roztrhne kus bílé košile na zádech, malý cíp jí zůstane v ruce, fouká do něj a posílá ho na nekonečné moře. Jsme oba docela promočení a začínáme ze sebe rvát kusy šatů teď už ve větších plátech, házíme je kolem sebe, vítr je zanáší na větvě a po kamenech, je už tak silný, že ani neslyším, co mi ona říká. Chytnu jí prstem za šňůru korálů na krku, ta se přetrhne a ony se rozletí a zvoní na oblázcích do rytmu deště. Rozpřahuje ruce a chytá kapky do dlaní, zase se vzdaluje a úkosem se na mě přes rameno otáčí. Já stejně nejsem, vykřikne už před sebe a zase se všechno rozduní jejím smíchem. Je už docela nahá, zpomaluje krok a v sílícím dešti si ždímá vodu z vlasů, které se v zápětí znovu nasáknou. Je stále temnější obloha, už skoro není vidět, začíná noc a ona se zastaví, otočí se ke mně a i přes tu houstnoucí tmu si rukou zakrývá klín a druhou má položenou přes šípkové terčíky a na tváří jí neustále kvete smích, co mi usmýkává zem pod nohama. Přibližuje se k vodě, svěsí ruce podél těla a nastoupí na molo jehož konec nedohlédnu, kráčí po něm pomalu, jakoby navzdory tomu neustávajícímu dorážení bouřky. Chvílemi se otáčí a usmívá, něco říká, ale vůbec jí nerozumím. Pak si položí ruce k tvářím a křičí, že jsem stále na té strni, abych za ní nechodil.

Ale ty jsi, vidím tě, i když nevím, jaké máš oči a neumím uhodnout, co si myslíš, počkej. Rozeběhnu se po molu, její smích už ji opustil, ztratila snad už i tvář, nebo se proměnila do beztvarého xichtu. Naposledy zvedla oči, ale už ne na mě, ale kamsi skrz do dálky, do minula, kde už nic není a skočila do vln, voda se zavřela a viděl jsem jen tělo pod hladinou, co se bez vynoření odvlnilo do ztracena.

Bouřka pomalu ustávala, vítr přešel na pomalý vánek, který jen krabatí vodu a nechává jí, aby odrážela stromy a topila pohledy. Ty jsi lhala, to moře tu je a je tu všechno, co jsme viděli, každý ten kámen, co nás tlačil odspoda a po stromech ještě visí kusy tvojí bílé látky. Dívám se za ní na obzor, ale nevím, kam napnout zrak, abych jí uviděl. Vidím jen svůj obraz, vlní se a poskakuje a vlnky přirážející ke břehu vyvrhují kousky záchodového papíru se stopami od vína a zákalek od zvratků.

Co to bylo za setkání, opravdu jsi to byla ty ? Lžeš, utíkáš, směješ se, lásko. Skočila jsi do vln a pak nic, už nejsi, prostě jsi zmizela.