Už nikdy

Mechanicky si rukou otřela obličej. Nešla se podívat do zrcadla, nechtěla to vidět. Tušila, že zítra to bude horší. Nebo spíš to věděla ze zkušenosti. Opatrně otevřela dveře do pokoje. Pruh světla z chodby na chvíli dopadl na dětské tělíčko, které spokojeně spalo v postýlce, ruce rozhozené na polštáři a v tváři skoro zamračený výraz. Asi se mu něco zdá, pomyslela si a na chvíli mu záviděla tu jeho dětskou nevědomost. Co když se nevrátí, napadlo ji, když dosedla v obýváku do křesla. Co mu řeknu? Mají spolu jít na dětský den, slíbil mu to. Podívala se na svoje ruce. Na hřbetech měla zaschlou krev, to jak si otírala tekoucí krev z nosu. Nenapadlo jí jít si rudé pruhy opláchnout, stejně jako omýt obličej, schoulila se do klubíčka na gauč, jakoby čekala ránu. Další té noci…
Skláněl se nad ní…Už tě nikdy neuhodím, znělo jí v uších a nevěděla jestli je to sen, nebo skutečnost. Hladil ji po vlasech a tváři od krve. Ne tohle není skutečnost, tohle už se jí tolikrát zdálo a nikdy se to nesplnilo.