Popravdě, milí drazí...Part I

PŘEDMLUVA

Zřejmě každý se někdy dostane do situace, kdy musí řešit otázku, co se svým životem.
To když jste v takovém shonu, kdy Vám život utíká pod rukama a vy se né a né zastavit, nebo když Vás někdo, nebo něco ochromí na několik příštích let dopředu.
Já měla to štěstí chytit dva v jednom. Znáte to 2 in 1. Jen to není tak příjemné jako ten kondicionér, co si vmasírujete do šampónem umytých vlasů.
Ale něco společného to přeci má – je to tak trochu jak z televize......


Po rozchodu s Kryštofem se všechno změnilo. Když říkám všechno, myslím tím doopravdy všechno. Stejná zůstala snad jen průzračně modrá barva mých očí. Ale i ten pohled na svět skrz tu modř se změnil.

Sedím na té už značně ošoupané , původně červené lavičce v půlce července a přemýšlím, proč jsem vlastně řekla, to co jsem řekla.
Opouštím někoho, koho tak miluji za účelem zjištění, zda ho miluji správně a zda mohu milovat někoho jiného. Nejde o to, že bych pochybovala o mých citech , je to otázka rozumu.
Vždy nad vším moc přemýšlím a hledám skryté významy. Jak sakra mohu vědět, že je ten pravý, když on je první, koho jsem kdy do svého srdce doopravdy pustila? Stojí mi to za to? Asi ano, jinak bych to nedělala.
Z jeho výrazu je patrný smutek a zklamání. Možná je zklamaný ze mně, z nás, z našeho vztahu.
„Já nevím, co říct...já se vážně nechci rozejít, ale jestli je to, to co chceš, tak jsem schopný tě nechat jít..“. Srdce se mi roztříštilo na milion kusů nad jeho velkorysostí. Tímhle mi to rozhodně neulehčuje. Jeho psí pohled a raněnost se kterou mluví mě bolí víc, než kudla v zádech.
„Asi ano..“ tiše zalyknu a už hledám papírový kapesník na otření slz deroucích se z mých očí.
V tichosti jdeme k nám domů a s každým krokem se bojím čím dál víc, že už ho nikdy neuvidím.
„ Já ..já to nechápu, po dvou letech přijdeš s tímhle a já nevím, jak si to přebrat. Nevím, co jsem udělal špatně..“ „Ty nic..“ rychle ho přeruším..“To jen já si potřebuju něco dokázat, potřebuju to zkusit, nevím proč..ale bojím se..., možná víc než ty.“
„ Nedokážu to ani přesně vysvětlit..co když ve třiceti na mě přijdou tyhle pochyby. Nemám možnost srovnat, zda to, co máme je správný, vždyť já ..“ Kryštof prudce cukne hlavou „ Snad to nemusíš zkoušet s někým jiným, abys věděla, že tohle je to správný, co to je za nesmysl? Já jsem o nás přesvědčenej, já nám věřím, proč ty teda ne?“...“Nevím..jsem zmatená, vím co cítím, vím, že tě miluju, ale musím to udělat..co když mi to nedá spát a za několik let si budu říkat, tak jsem se vdala za prvního kluka, co jsem milovala, budeme mít děti..a pak to bude celý jen bolestivější, je to lepší ukončit teď..“ Zhluboka povzdechl...ale evidentně nechápal moji pointu. Na jeho místě bych to asi taky nepochopila.
„Mamka potřebuje pomoct připravit maso na grilovačku, tak já budu muset jít“ povídám a vyndávám maso z lednice.
„ Jo, já stejně radši pojedu..tak uvidíme se po víkendu? Že bychom si trochu od sebe odpočinuli a já se hned v pondělí zastavím, souhlasíš?“. „ Jo, to zní rozumně“..sklopím oči.
„Tak dobře..slib mi ale prosím, že nebudeš brečet, víš , že já to špatně snáším!“..“Neboj“.. už nesnesu jeho útrpný pohled a znovu sklopím hlavu..“Tak zatím..“ pronese mezi dveřmi..“Zatím“..
Jen co se zavřou dveře, tak do mě vstoupí čiré zoufalství a pláč jakbysmet. Už skoro ani nevidím na ten nůž, kterým se snažím maso naporcovat.
Za okamžik se vrací..“Slíbilas, že nebudeš brečet, Viky!Pojď sem.“ A obejme mě jak to vždycky dělával, když jsem byla v nesnázích. Vždycky tady pro mě byl. I přes to, co jsem mu řekla, tady stojí, drží mě v náruči a vůbec mu nevadí, že má tričko mokré od mých neustávajících slz.

„Tak a je to“..pomyslela jsem si, když už se ty dveře podruhé neotevřely. Cítím velmi slabou úlevu z toho, že jsem řekla, co jsem měla na srdci, na úkor té bolesti, kterou jsem způsobila nám oběma.
Kamarádka na telefonu to snad spraví, musí to ze mě ven..ta má hned plán jet na diskotéku zítra. Náladu někde běsnit na parketu do rytmy našich hitů rozhodně nemám, ale doma bych asi steskem umřela, takže souhlasím. TO BE CONTINUED.