S proudem času

Očima Alex
-----------
Bylo příliš pozdě na to odejít a příliš brzy na to zůstat … přemýšlela, co s tím…
Takový zmatek v hlavě už dlouho neměla!
Vyšla na terasu a nohy spustila do moře zelené trávy… bylo již hodně šero ale i přesto ji pohled do šedozelené krajiny uklidňoval… Bože, je tu tak krásně!
Všechno dnes bylo velmi krásné… Na chvíli zaváhala, zda se jí to třeba jen nezdá…

„ Ty jsi tady? Není Ti zima? … je už docela chladno….“ Známý hlas ji utvrdil v tom, že nesní… je to skutečnost… všechno dnes se doopravdy stalo… ucítila vlhké rty na šíji… polibek… jeden … druhý … touha projela celým jejím tělem…

„Ne… není mi zima… jen jsem zmatená… nikdy bych nevěřila, že se mi tohle může stát….“
„Hmmm….. a lituješ toho?“
„Ne…. Určitě ne!“ Jejich oči se potkaly … „Víš, jen se to všechno seběhlo nějak příliš rychle… vůbec nevím, co se to se mnou stalo… Jenže to, co k Tobě cítím je tak moc silné…Nikdy dřív jsem nic takového necítila … neprožila…. Ještě teď jsem jako ve snu….“
„Opravdu?“
„Ano.“
„A co teď uděláš? Zůstaneš tu dnes se mnou nebo odjedeš?“
„Musím odjet…“ Zaváhala.
„Navždycky?“
„Já nevím… musím se nějak vyznat sama v sobě… “ Najednou si uvědomila, že to co říká, zní dost krutě… Dřív než stihla něco dodat, aby zmírnila napjatou atmosféru, rozdrnčel se její telefon.
„Ahoj…. Promiň… já vím, už jsem měla být doma….Víš… zdržela jsem se…. Fakt se moc omlouvám… musela jsem nečekaně odjet za klientem… Ne, nic mi není… jsem v pořádku. S večeří na mě nečekej… přijedu hodně pozdě….“

Ticho houstlo a svíjelo se v bezmocných pocitech obou …
„Nesnáším tyhle okamžiky … Jsou vždycky zraňující. Promiň mi. To byl Tomáš. Úplně jsem zapomněla, že jsme dnes měli slavit – už spolu chodíme pět let… Připadám si jak idiot … Vůči Vám oběma …“
„Nic si nevyčítej! Bylo to naše společný rozhodnutí … I mě to trošku zaskočilo. I když po Tobě toužím už dávno …“
„Fakt?“ Samotnou ji překvapilo, jak dychtivě se ptá a jak moc chce slyšet kladnou odpověď.
„Jo. Myslím, že ani netušíš, kolik probděných nocí mám kvůli Tobě za sebou ….“
„Ty kecáš!“
„Nekecám… jen by mě nikdy nenapadlo, že to, o čem sním, se mi někdy může splnit. Víš…“
„Co?“ Hned jak vyhrkla tu otázku, zastyděla se. Chová se jak puberťačka! Cítila, jak se červená, ještě že už je skoro tma!
„Pojď ještě ke mně… za chvíli odjedeš a bůh ví, jestli Tě ještě někdy uvidím.“
Nenechala se vybízet dlouho… Tolik se jí libilo to objetí kolem ramen… vůně vpletená do vlasů…
Najednou ale pocítila úzkost. Doma čeká Tomáš! Co tady vlastně dělá?! Kam to může vést?!
Jenže polibky jí na chvíli zase zbavily úsudku … cítila, jak se propadá a vznáší… odplouvá někam, kde to zatím nezná… kde ji to neuvěřitelně vzrušuje a láká… jenže…. Neměla by to chtít! Tomáš čeká!

„Promiň. Už opravdu musím!“ Byla překvapená, jak rychle je na nohou a skoro utíká směrem k autu, nasedá a odjíždí… Přála si odjet od všech těch vtíravých pocitů, ve kterých se vůbec nevyznala.
…………………

„Jsi blázen… Ty si chceš opravdu něco začít se ženskou?! Alex, vzpamatuj se!“
Tolik pohrdání směrem ke své osobě snad v životě ještě nezažila … a nyní to slyší už počtvrté.

„Víš, jsi moje nejlepší kamarádka… myslela jsem, že to můžu říct aspoň Tobě! Komu by se měl člověk svěřovat, když ne nejlepším přátelům!“ Cítila, jak se jí slzy derou do očí. Tolik se spletla! Že jí nepochopí rodina, to se dalo čekat. Ale Patricii věřila. Myslela si, že její přátelství je skutečné, že je nikdy nic nerozdělí…

„Mám Tě ráda, ale k tomuhle Ti nemůžu dát souhlas! Co by tomu řeklo okolí?! Umíš si to představit? Víš, čemu se chceš vystavit?...Úplně se znemožníš!“

„A Tebe taky, viď? Možná jde mnohem víc o Tebe než o mě, že jo?! Nemám už chuť to s Tebou dál rozebírat. Půjdu si svou cestou a nebudu Ti kazit pověst! Sbohem!“ Přes slzy neviděla na cestu … Celý svět se proti ní spiknul… nikdo jí nechce rozumět … koneckonců ani ona sama si nerozumí… Od chvíle, kdy se se Sárou setkala, na ni nemůže přestat myslet. Už se nedokáže milovat s mužem… Většinou spí jen pár hodin denně… a stále hledá odpověď na otázky:“Smí mít vztah se ženou? Je to, co k ní cítí skutečné nebo je to nějaké poblouznění?“
………………………

„Alex, co je s Tebou poslední týdny? Jsi bledá a vypadáš utrápeně. Už se mnou skoro nemluvíš….“
Tomáš se na ni podíval pronikavým pohledem.
„Tomáši….“ Rozbrečela se. Cítila se vůči němu velmi provinile a zároveň vnímala, že jeho zájem o její trápení je skutečný… podlehla potřebně ulevit svému svědomí:“Tomáši, víš, tenkrát, jak jsme měli slavit naše výročí… “
„Ano, vzpomínám si. Bylas pryč skoro celou noc a od té doby, co ses vrátila, to jde s námi od deseti k pěti… pořád čekám, kdy od Tebe dostanu nějaké vysvětlení, co se vlastně děje.“

Řekl to s takovým klidem v hlase… žádná výčitka… a ty jeho hluboké oči plné něhy… miloval ji. Cítila to. Víc než kdy před tím. Začala mít pocit, že se zblázní, že raději umře, než aby mu řekla pravdu. Z druhé strany však cítila, že on jediný ji dokáže pochopit. To bylo šokující poznání. Pokračovala tedy:“Já vím… hodně Ti ubližuju v poslední době….ale… já…“ proudem slz oněměla.

„Alex…“ chytl ji za ruku.“ Nic na světě není tak zlé, abys mi to nemohla říct. Vždyť se přece milujeme…“

„Tomáši, ale Ty nevíš, co se stalo… Ty nevíš, že jsem Ti byla nevěrná…. Se ženou!“ A je to venku! Pocit studu i obrovské úlevy způsobil, že se jí zatočila hlava.

„Tak tedy je to tak … Čekal jsem něco podobného…“ Tomáš pokyvoval hlavou a zdálo se, že se mu také ulevilo.

„Tomáši, Ty mi ani nevynadáš?“
„Alex, proč bych to dělal?“
„Ale já už s Tebou nemůžu žít … pořád na ni musím myslet… chci být s ní. Tobě to nevadí? Není to vůči Tobě fér.“
„Alex, kdo má právo soudit, co ve Tvém životě je a není fér? Miluji Tě a pokud Ty cítíš, že Tě srdce táhne jinam, stejně s tím nic nenadělám. Nemám právo Tě vlastnit. A pokud si mám vybrat, raději Tě budu mít za přítele než vůbec…. Rozumíš mi?“
„Snažím se. Ale moc mi to nejde. Ty bys měl být na mě nejvíc naštvaný. Ty máš právo mě nenávidět a přitom…“
„Přitom co?“
„Chováš se ke mně líp než má rodina a nejlepší kamarádky…A přitom Tobě jsem ublížila…“ Zase se jí vlily slzy do očí. Tentokrát se pocit lítosti mísil s palčivým pocitem viny.

„ Hmmm…Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to, že mě opustíš, nerve srdce z těla ven … ale k čemu je mi vztah, kdy Tě slyším brečet každou noc….vnímám Tvůj neklid… podrážděnost… nepřítomný výraz … cítím, že nejsi šťastná…. Tvou lásku si nevynutím … můžu si „zasloužit“ jen Tvé přátelství … Byl jsem tu pro Tebe do teď a chci být i dál … i když už jinak.“

„To myslíš vážně?“
„Ano. I když vím, že oba budeme potřebovat čas, než vše přebolí….“ Odmlčel se a bylo znát, že i on polyká slzy.
Alex si vlastně až teď uvědomila jakého muže má vedle sebe … stojí jí to skutečně za to, opustit ho?!? Najednou zase pocítila ten zmatek co tenkrát na terase u Sáry…. Co když už si Sára našla někoho jiného?! Vždyť se jí Alex neodvážila ozvat od chvíle, kdy od ní zbaběle ujela ….. „Prokleté vztahy!“ Pomyslela si…. Tu spalující bolest a touhu uvnitř v srdci pochopí jen ten, kdo něco podobného zažil…
……………………

„Haló, Sáro…. Nevím, zda si na mě ještě pamatuješ….“ Hlas jí vázl v krku a slzy se jí opět hrnuly do očí … ani jako dítě nebrečela tak často jako teď!

„Dobrý den, Alex!....Málem jsem se smířila s tím, že už Tě nikdy neuslyším….“
„Moc se omlouvám ….Já…“
„Nemusíš nic vysvětlovat. Voláš proto, aby ses rozloučila nebo proto, abychom se mohly zase vidět?“
„A Ty mě chceš ještě vidět? Po tom všem?...“ Litovala, že tu otázku položila, co když Sára řekne, že ne! …Na druhém konci se rozhostilo ticho … Alex zpanikařila … „Haló, Sáro… proč nic neříkáš?!“…. Ještě chvíli trvalo než jí došlo, že telefon je hluchý … snažila se vytočit číslo znovu …marně …. Bezmocně se sesunula na lavičku poblíž … „K sakru, co to má být?!“ Zaklela. A hlavou jí proběhl proud bodavých myšlenek: „Nechce mě už vidět! … Ne! Vypadl signál, ozve se zpátky! … Ale co když se už neozve! … Vyhnala ze svého života Tomáše… Zůstala sama… připravená žít se ženou … A teď? Co bude teď?!“
Horečné přemýšlení přerušila melodie zvonícího mobilu … nikdy neměla větší radost z toho řinčení než v tenhle okamžik….

„Sáro … bála jsem se, že mě už nechceš ani slyšet…“
„Hlupáčku… Kde jsi? Kdy můžeš přijet?“
……………………

Konec.




Očima Tomáše
-------------
Hodiny se vlečou a Alex už tu dávno měla být … mám jí zavolat?... ale ne, ještě počkám…. Nebudu nedočkavý… není možné, aby na tenhle den zapomněla … je to přesně pět let, kdy jsme se poznali ….
Bylo to 6. června v deset hodin večer … počasí se rozhodlo zinscenovat záběry vhodné do nejrůznějších katastrofických filmů … voda se valila ulicemi, hustě pršelo… psa by nevyhnal … hromy burácely tak, že metalový nářez je proti tomu komorní koncert houslového kvarteta … blesky nasvítily celé město jako znalí osvětlovači z Hollywoodu … já pukal vzteky… šéf mě odvolal z dovolené kvůli významnému klientovi…. Rozhodl se začít s přípravami na stavbu výrobní haly o několik týdnů dříve… No, možná si za to můžu sám … než jsem odjížděl napadlo mě, že by byl pech, kdyby mi dovolenou něco překazilo … Jak se říká: Dej bacha na co myslíš nebo se to splní!
A jak tak projíždím městem a pozoruji běsnící živly, všimnu si něčeho podivného na kraji parkoviště u náměstí … přibrzdím…. Nepletu se, někdo tam válčí s čímsi na zemi … Zaváhal jsem –mám tam zajet? Třeba potřebuje pomoci? Ale co když ne … no, že by to byla nějaká past zlodějů, to asi v tomhle počasí těžko … zajedu tam!
Čím jsem blíž, tím méně situaci rozumím … žena drží v ruce klacek a šťourá s ním nejspíš v kanále … mezi tím se shýbá a s něčím lomcuje … snad není blázen?! Nebo že by klíče od vozu? A podpatek? …. Je možné mít takovou smůlu? V tomhle počasí?

„Dobrý večer, mohu Vám nějak pomoci?“ Halekám přes stažené okénko auta … ven se mi zatím nechce … rozhodl jsem se nejprve zjistit, o co vlastně jde.
„Dobrej …. Pomoc? Ta by se mi opravdu hodila… už jsem promočená na kost … spadly mi klíče do kanálu a ještě mi tam zůstal podpatek … Jak z blbýho filmu!“
Tak jsem měl pravdu … klíče a podpatek … dodnes jsem nepochopil, k čemu jsou ženám vysoké podpatky … na druhou stranu… když tu dámu sleduji, je opravdu hezká… třeba vysoké podpadky existují proto, abychom my muži měli příležitost seznamovat se s kráskami v nesnázích …
„Nemám u sebe bohužel nic, čím bych mohl ty klíče vytahnout … navíc je tu tma … Odvezu Vás, kam budete potřebovat a ráno si auto vyzvednete … určitě máte doma náhradní klíče od vozu?“
„ Ano to mám … jenže … nebudete tomu věřit … v tom kanále jsou i mé klíče od domu … jak jsem neměla čím vytáhnout ty první, tak jsem chtěla použít ty druhé a …. Čemu se smějete?!“
„Promiňte … opravdu se omlouvám … jste vážně v zoufalé situaci a já se směju jako pitomec…“ představil jsem si tu scénu a rozesmálo mě to … každý máme někdy v životě den blbec a jak se zdá tahle dáma dneska tuplovaně …
„Vlastně se klidně smějte … já už si pobrečela a teď už se tomu taky jen směju … ke všemu mám ještě vybitý mobil, takže si ani nezavolám pomoc … telefonní čísla na známé si už dávno nepamatuji … zatracený mobily! K sakru!“
„Ani na svého partnera neznáte číslo zpaměti?“ že je to blbá otázka mi došlo hned v zápětí.
Probodla mě pohledem místo odpovědi.
„Omlouvám se. Nic mi do toho není…. Jmenuji se Tomáš. Tomáš Braun.“
„To nic. Já jsem Alex.“ Podala mi ruku na pozdrav a naše oči se potkaly … i přes to, jak moc byla promoklá a rozčílená, měla velké charizma a hlubké oči. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se chovám nejen jak pitomec, ale také jako buran.
„Promiňte, jste úplně promočená – pojďte si sednout do auta – v kufru mám nějaký svetr … převlečete se, ať neprochladnete. Bydlím nedaleko. Pokud Vám to nebude vadit, můžete se u mě osušit … případně přespat … je to bezepčné, nebojte.“
Jemně jsem jí vzal kolem ramen a odvedl do svého auta … nebránila se. Měl jsem pocit, že už je na pokraji svých sil … neměla sílu vymýšlet hrůzostrašné scénáře o maniakovi … zdálo se, že je vděčná, že už v tom není sama. Z kufru jsem jí přinesl svůj svetr … a urychleně sedl za volant. Čím dříve budeme v teple a suchu, tím lépe.
Až když jsme zastavili před mým domem, promluvila: „Nevím, zda je to rozumné, chodit k Vám domů … co tomu řekne Vaše partnerka?“
„Alex, přemýšlím, zda bych jednal stejně, kdybych doma měl partnerku … to bych Vás asi odvezl do hotelu …“ Sakra … větší blbost jsem říci nemohl … teď to vypadá, že ji chci sbalit.
„Aha … a jak tomu mám tedy rozumět?“
„Alex, nejsem žádný řečník ani Kasanova … Vy jste promočená na kost, klíče od auta i domu máte v kanále stejně tak jako podpatek … já jsem svobodný a chci Vám poskytnout pomoc. Pokud se budete cítit líp v hotelu, mohu Vás tam zavézt…“ Najednou měl pocit, že by to možná bylo lepší.
„Tomáši, omlouvám se. Je to trapná situace … cítím se s Vámi dobře a už jsem tak promrzlá, že se mi do další cesty nechce, nemám už sílu … pokud to nebude vadit, ráda zůstanu u Vás. Snad to nějak zvládneme, jsme přece dospělí…“ V jejím hlase bylo něco rozhodného, milého i rozpačitého zároveň.
„Pojďte, půjdeme, ať už se můžete převléct.“ Nabídl jsem jí rámě a utíkali jsme do domu.

Sakra, odjížděl jsem ve spěchu, asi tu nebude žádný velký pořádek … napadlo mě, když jsme se zouvali v předsíni … Ale komentovat jsem to nechtěl … prostě to tak je a hotovo. Myslím, že Alex má teď jiné starosti …
„Alex, zde je koupelna a toaleta … přinesu Vám čistý ručník a něco suchého na sebe …za chvíli jsem zpátky.“
„Jo … moc děkuju.“ Usmála se … a naše oči se opět setkaly.
………………………

Už je skoro púl desáté a Alex stále není doma … už to nevydržím a zavolám jí. Co když se jí něco stalo … třeba zase klíče v kanále …. Ta představa mě opět po dlouhé době rozesmála … byla to sentimentální vzpomínka … a zároveň mě cosi bodlo u srdce … byla to obava nebo předzvěst něčeho zlého? Cítím, jak se mi zrychluje dech … volám … musím se přesvědčit, že je vše v pořádku …
„Alex … jsi v pořádku? Mám o Tebe strach … Dnes jsme plánovali večeři na oslavu … vzpomínáš?“
Z její odpovědi jsem vycítil, že není v nebezpečí, ovšem v pořádku taky nebyla. Nic s tím ale nenadělám. Počkám, až se vrátí domů … Pravda je, že zkušenosti s odvoláním ke klientovi mám také … proč hned všechno zveličovat …. Šampaňské dám zpátky do ledničky … porci pro Alex uložím a svoji sním …. Nebudu z toho dělat drama … Cítím, jak se ve mně všechno vaří … cítím, jak s tím bojuji … rozum a intuice válčí … nesnáším tyhle stavy! …Klid, hlavně klid….

Alex přijela kolem druhé hodiny v noci … to už mi bylo jasné, že to s klientem nemá nic společného … mlčela. Mlčela tak jak ženy mlčí, když přemýšlejí o rozchodu … cítil jsem to. Cítil jsem, že se něco stalo … ale neměl jsem sílu se na to zeptat naostro … třeba to bude jen úlet … třeba se to spraví … každému se může stát, že ulítne … ještě to nemusí znamenat rozchod … vždyť máme moc hezký vztah … už jsme uvažovali i o svatbě … emoce se však derou ven … chce se mi řvát … křičet … zatřást s ní … dozvědět se pravdu … chci, aby se mnou mluvila! Aby byla stejná jako před týdnem!
… a byla před týdnem jiná než dnes … než teď? Zamrazilo mě v zádech … Vždyť podobně mlčí v poslední době často … Blbost! … Před pár dny jsme byli v Opeře a týden před tím na příjemné večeři na lodi … bylo nám dobře.
Asi už blbnu. Tolik ji miluji …. K zbláznění … ve všem vidím nebezpečí … jdu spát … potřebuji se zklidnit … získat nadhled …. Jestli mě opustí … zešílím! Co pak bude?! … s hlavou zabořenou do polštáře dělám, že spím … snažím se dýchat klidně … cítím, jak divoce mi bije srdce … jak se mi rozpadá svět … ale třeba jen blázním … třeba je všechno jinak … počkám … zklidním se … uvidím ráno.
…………………………

Alex vypadá vděčně, že se nevyptávám … V to ráno působila velmi zmateně a neklidně. Stejné je to i teď, o tři týdny později … něco mi brání ptát se … asi strach z toho, co se dozvím …. Tak jsem vděčný i já – za to, že každý večer přijde domů … že usíná vedle mě … I když … slyším, jak pláče … nespí víc než pár hodin denně … trápí se … a já nevím proč … a nemám sílu se jí zeptat … tolik se bojím. Bojím se, že až se zeptám, náš vztah skončí … chvílemi mám šílenej vztek … vždyť pro ni dělám vše, co jí na očích vidím – nemá přece důvod mě opouštět! … Z druhé strany vím, že srdci člověk neporučí… vím to z vlastní zkušenosti … ztroskotal na tom můj první vážný vztah … utekl jsem týden před svatbou … prostě jsem nebyl schopen do toho závazku jít, i když jsem Andreu miloval a myslel jsem, že je to navždycky … když měla přijít ta chvíle, ucítil jsem, že nejsem připravený … že si nejsem jistý … že ještě potřebuju čas …utekl jsem tehdy tak zbaběle … myslím, že mi nikdy neodpustí … ublížil jsem jí. Hodně. Možná i proto se dnes cítím takhle … mám pocit, že skrze tenhle vztah, mé utrpení, které teď prožívám, dosáhnu vykoupení … odčiním si bolest, kterou jsem způsobil Andree a celé její rodině.

Jenže přece nemusím trpět věčně! Už bych se měl sebrat … najít odvahu a probrat s Alex naši situaci … docházím k přesvědčení, že není nic horšího než mlčení a nejistota, že nevím na čem jsem … je to zvláštní – v uplynulých týdnech se mi to zdálo jako nejlepší řešení … teď to cítím uplně jinak … touha dozvědět se pravdu je větší než bolest, která může přijít potom… Všechno má řešení. Všechno jednou přebolí … třeba to Alex taky pomůže, když konečně promluví o tom, co se v ní děje, co ji trápí… Musím najít odvahu! Udělám to hned! Teď je moje příležitost: „Alex, co je s Tebou poslední týdny? Jsi bledá a vypadáš utrápeně. Už se mnou skoro nemluvíš….“
……………………

To, co jsem se od Alex dozvěděl, mě vlastně vůbec nepřekvapilo. Úleva byla v první chvíli větší než bolest z přicházející ztráty. Otevřeným rozhovorem jsme zastavili všudepřítomné bolestné ticho plné napětí a zoufalství. Je to stejné jako když po dlouhé zimě poprvé otevřete okna a venku je svěží jarní den … Nadechl jsem se znovu do života….
Bolest přišla až později … asi stárnu … díval jsem se na sebe z výšky a uvědomoval si, že je to nevyhnutelný koloběh života … vztahy přicházejí a zase mizí … vím, že to nemůžu změnit … tak k čertu, proč se cítím tak mizerně! … I když jsem celou situaci přijal jako trest za můj podlý útěk od Andrey … bylo mi šíleně zle … naštěstí to už Alex neviděla … Za to jsem vděčný. Náš rozhovor jsem zvládl, myslím, dobře … věřím, že až si vyléčíme rány, budeme schopni být zase přátelé …
……………………
Konec.



Očima Sáry
-----------
Stála před zrcadlem v koupelně, z hluboka se nadechla a zamračeně si hleděla do očí:“Zase jsi porušila svůj slib! Zařekla ses, že už si nebudeš ubližovat!“
Vnitřní hlas protestoval:“ Alex je určitě jiná než ty ostatní …“
Přistihla se, že se mračí ještě víc … nikdy si neuvědomila, jak škaredě se na sebe umí podívat:“Fakt? Fakt si myslíš, že je jiná? Tak schválně … běž a zeptej se jí, zda tu s Tebou dnes zůstane. Nemáš odvahu, viď? Vsaď se, že Ti řekne něco jako: jsem zmatená, musím si to srovnat v hlavě…“
Vnitřní hlas se rozechvěl:“Proč to vždycky musí dopadnout stejně? Proč si nepředstavíš něco hezkého? Třeba, že tentokrát to vyjde?!“
„Sáro, vzpamatuj se! Vždyť má přítele … jsi úplně praštěná! Proč by ho opouštěla kvůli Tobě?! Běž …zeptej se jí, zda tu s Tebou dnes zůstane … a pak uvidíme!“ Ještě jednou pustila studenou vodu a opláchla si obličej…. Jako by to byl ten správný signál k návratu do syrové reality …
Znovu se podívala do zrcadla a vnitřní hlas se opět ozval:“Ale byl to nádherný den … je tak něžná …
a krásná … i kdyby to byl náš jediný den, stál za to! Ty vůbec nevíš, jak těžké je žít v izolaci a samotě! Nechci se stále skrývat … Chci normálně žít! Tředba s Alex! Myslíš, že kdyby ke mně nic necítila, dokázala by se se mnou tak vášnivě milovat?“
Vráska na čele Sáry byla hlubší a hlubší, byla na sebe opravdu rozčílená:“Ty huso! Jako by sex měl něco společného s běžným životem! Kolik už bylo těch, které se s Tebou párkrát pomilovaly a už jsi je pak nikdy neviděla?! Co Tě vede k tomu myslet si, že Alex je jiná?! Jdi a zeptej se jí, zda tu s Tebou dnes zůstane … uvidíš, že ani to ne!“
„Tak schválně … nebudeš mít pravdu, uvidíš! Zůstane tu se mnou!“
Sára vyběhla z koupelny. Cítila, jak je rozrušená a jak moc se bojí, co bude následovat … Když uviděla dveře z ložnice dokořán, vyděsila se ještě víc … to přece nemůže být pravda, že by Alex odešla bez rozloučení … vždyť v té koupelně nebyla tak dlouho … to nemohla stihnout! … není ani v obýváku … káva zůstala netknutá … Terasa … tam byl mohla být … To přece nejde, aby odjela a ani se nerozloučila! Slzy se jí draly neúprosně do očí … Zas bude sama … zase si bude léčit rány … nikdy se nepoučí! Nikdy nebude šťastná! …. Ba ne! Bude! Alex je na terase …. Sedí tam … a čeká na ni! Rychle si otřela oslzené tváře … nádech – výdech … úsměv na tvář … odvaha posbíraná z těch nejhlubších zákoutí duše …

„ Ty jsi tady? Není Ti zima? … je už docela chladno….“ Slyší svůj hlas a lehce políbí Alex na šíji.
……………………………

Naděje Sáry zhasla dříve než se dokázala pořádně rozhořet … Alex odjela bez rozloučení. Už je to tři týdny … Ani jeden telefonát … ani sms zpráva. Jasný důkaz pro Sáru, že je nepoučitelná … Skončil další jepičí vztah, který ji rozsápal na kousky … Proč je tak hloupá ... důvěřivá … proč podléhá tak snadno pokušení?! I když s Alex to nebylo snadné ani rychlé … Zná ji už víc než dva roky … Pravidelně se setkávaly pracovně dokud Alex nepřeložili do jiné pobočky … To je pár měsíců zpátky. Setkaly se náhodně v obchoďáku v prodejně obuvi … Bylo vidět, že obě mají ze setkání radost … Alex byla tehdy po nemoci a říkala, že by potřebovala na pár dní na venkov, že jí městské ovzduší nedělá dobře … Sára jí navrhla, ať se přijede podívat k ní, že by to mohlo být to správné místo pro odpočinek a načerpání nových sil …
Alex přijela dvakrát na krátkou návštěvu … vypily splečně odpolední kávu, zjistily, že mají spoustu společných zájmů, poslouchají stejnou hudbu a fascinují je dlouhé procházky přírodou …
Domluvily se, že si Alex zařídí volno a přijede na celý den, aby stihly alespoň půldenní výlet…. Byl to ten osudný den před třemi týdny … Sára vůbec nečekala, že by se mohlo něco přihodit … věděla, jak si udržet kontrolu nad situací … nepatřila ani k lidem, kteří se vrhají do vztahu na jednu noc … A navíc, chtěla si Alex v životě udržet jako blízkou přítelkyni, tolik si rozuměly a Sáře v životě blízký člověk scházel. Rodiče jí zemřeli při autonehodě před pěti lety. Bratr si zavrhnul ve chvíli, kdy se od ní dozvěděl, že je lesbička. Od té doby žije velmi osaměle … Proto si dobře uvědomovala, že pokud by mezi ní a Alex došlo k nějakému románku, navždycky ji ztratí …. Ale srdci a smyslům prostě někdy nelze poručit … Alex ten den přijela kolem deváté … přivezla čerstvé pečivo a výbornou kávu … byla uvolněná a veselá … společně chystaly snídani a v jednom kuse se smály … Když vybíraly muziku, kterou si ke snídani pustí, jejich tváře se na okamžik dotkly … bezděčně … ale bylo to jako rozbuška … obě ucítily obrovskou touhu … a jakkoli se ji snažily zvládnout rozumem po další hodině je ovládla … nepopsatelně žhavá vášeň omámila jejich smysly … propadly kouzlu té chvíle … milovaly se dlouho … rozkoš zaplavila všechny jejich smysly. Bylo to nečekané, neplánované. Neuvěřitelné.
Sára se den za dnem přesvědčuje, že to byl jen sen se špatným koncem … už tři týdny se snaží uvěřit, že život může jít klidně dál, že se nestalo nic zlého. Že je vlastně v pořádku … „Tak proč je mi stále tak úzko? Proč nemůžu jíst ani spát? Proč se nedokážu na nic soustředit?!!!! Stále ji mám před očima … stále cítím její vůni… stále ji vidím na verandě … proč?! Kdy to mučení skončí!“ Skučí srdce … Sára opět stojí před zrcadlem a sleduje svůj zvadlý výraz, opuchlé oči, odřený nos … to vše od pláče … „Nikdy to neskončí, dokud se od toho neodpoutáš! Udělej něco! Jeď někam pryč … nebo se zblázníš!“
„Tak jo! Nebudu tu dál sedět a užírat se. Odjedu někam daleko … aspoň na dva měsíce … dovolenou mám ještě z loňského roku a něco spraví neplacené volno … to nebude problém … Nejlíp když odletím na druhý konec zěměkoule … Musím se už vypořádat se vším! Konec trápení! Peněz mám dost, je na čase je utratit! Co na tom, že sama … žít se musí! Tak kam vyrazím? Do Austrálie? Jo… to by šlo … to je dost daleko ... to by mohlo zabrat. Zavolám šéfovi … vyřídím si volno … konec konců sám mi už nabízel, ať si vezmu delší dovolenou, když viděl v jakém jsem stavu … Sice vůbec nevěděl, co se děje, ale bylo to od něj milé. Je to dobrý člověk.
Vzala do ruky telefon právě ve chvíli, kdy se rozezvučel … Neznámé číslo … asi klient … taky by to mohl být nějaký prodejce … no zavěsit můžu vždycky … „Sára White, prosím…“

Z druhého konce se ozvalo: „Haló, Sáro…. Nevím, zda si na mě ještě pamatuješ….“
…………………………

„Alex za mnou přijede! Říkala jsem Ti, že je jiná než ostatní! Měla jsem pravdu … už nikdy Ti nebudu věřit! Pořád jen spřádáš negativní scénáře!“ Vyplázla na sebe jazyk a celé zrcadlo pokryly kapky vody, kterou oklepala z právě umytých rukou … Měla pocit, že se vznáší … snad v životě nikdy neměla takovou radost … určitě ne od smrti svých rodičů … Všechno je najednou jiné … zdá se, že i konvice na stole je živá a usmívá se … a teď honem uklízet … už tři týdny to tu vypadá jako po výbuchu a Alex tu bude už za dvě hodiny!
„To nemůžu stihnout uklidit!“ Křičí rozum …
„Bože, proč až za tak douho!!!“… Řve srdce ….
…………………………

Konec.