I v léčebně mě zastilhy povodně

v léčebně mě zastihly povodně..

Do lázní jsem nastoupila tak jako každý rok. Přivítalo mne poněkud zamračené chladné počasí, což bylo po těch strašně úmorných vedrech docela příjemné. I cesta nám ubíhala lépe jelikož ani v autě nebylo takové horko. Po obědě se však obloha zlověstě zatáhla a městečko Luži, jeho obyvatelé i pacienti léčebny začaly zkrápět v tu chvíli ještě blahodárné a dlouho očekávané kapky deště.Příroda i lidé pookřáli. Jenže v tu chvíli ještě nikdo netušil,co se stane v následujících minutách a hodinách ! Usnuli jsme hlubokým a klidným spánkem,, z kterého nás asi ve 4 hod. ráno probudilo houkání sirén. Zprvu nikdo z nás nevěděl, co se děje. Až když přišli pracovníci do práce a to o celou hodinu později bylo vše jasné! Opět nás postihla velká voda! Bylo dost těžké se do léčebny dostat včas, jelikož byla nejedna překážka a zátarasa na cestě takže autobusy měly několikaminutové zpoždění.Z jejich vyprávění mi bylo jasné, že je to pravdu velice zlé. Voda ve sklepích, zatopené zahrady, někde voda pronikla i do obytných prostorů. Už z vypravování to vypadalo dost hrozivě, ale řekla jsem si ,,Holka, když už jsi tady to musíš vidět!,, Po vybrání všech léčebných procedur jsme se s moji spolubydlící rozhodly, že se půjdeme místo samé. Pohled to byl opravdu velice žalostný! Řeka Novohradka zase dala o sobě pořádně vědět a ukázala všem, že i když jindy působí klidným dojmem po vydatných deštích se z ní stává pořádný živel. Jediný most přes ní spojující oba konce městečka byl pod vodou. Tak že pro nutný převoz obyvatel nastoupily nafukovací čluny místních hasičů. Zahrady okolo řeky byly pod vodou, úrod na nich se utápěla v kalné,velmi zapáchající vodě. Lidé neúnavně plnili pytle pískem aby tak trochu zamezili vodě vniku vody do svých domů. V jejich očích byl vidět stále přítomný strach z případných dalšího přívalového deště. Nedaleký památkově chráněný mlýn byl též celý pod vodou jen jeho lopatky z ní smutně vyčnívaly. Celým městečkem Luže zněly sirény hasičů jezdících dům od domu a neúnavně čerpali vodu z jejich sklepů, aby nenadělala ještě větší škody. Ale i v jejich obličejích byla vidět obava z dalších přívalů vody jelikož se obloha opět zlověstně zatáhla. Po malé chvíli se obavy všech bohužel naplnily a z mraků se začaly snášet provazy deště Řeka, která se již pomalu + začala vracet do svého koryta tak zase mlsně olizovala můstek a břehy okolních zahrad.. Obyvatelé městečka Luže byli již zoufalí! ,,To snad ne!,, říkali všichni s pohledem upírající se k obloze.Protože toho měli již plné zuby a hlavou se jim honilo, co ještě může přijít za pohromu. Ale naštěstí pršet brzo přestalo a z oblohy konečně vykouklo i sluníčko.. Neposedná řeka se znovu ale pomalu začala vracet do svého koryta. Všichni si tak konečně mohli oddychnout a začít sčítat nemalé škody a majetku. I zaměstnanci léčebny se mohli bez starostí o své příbytky plně věnovat náročné práci jakou bezpochyby péče o pacienty je. Nutno ale říci, že i v té nejistotě jaká léčebnou vládla v době povodní si své povinnosti plnili skvěle i když nevěděli, co se právě děje u nich doma. Za to vše jim patří náš obdiv a dík! Všem se nám velice ulevilo když na nás z oblohy vykukovalo hřejivé sluníčko. No a jelikož se po tak vydatném dešti výrazně oteplilo začaly v hojném počtu růst houby tak že se daly sbírat i s vozíku. Tak si všichni pacienti mohli nasbírat hub kolik chtěli a zbytek pobytu si vynahradit.