Co bylo a není

Kam až moje paměť sahá, jezdím každé jaro do Balin sázet stromky.

Baliny jsou malá vesnička na hranicích Žďárského a Třebíčského okresu. Myšlenka, že na Vysočině končí chleba a začíná kamení, se musela zrodit tady. Úzká políčka s písečnou půdou, rozříznutá kamennými mezemi, naší předci doslova vyrovnali ze souvislého Třebíčského masivu, který tudy prochází.
Sem se před třiceti lety vdala teta. Na bývalý statek, který od 16. století
vlastní rodina Říhova. Její tchán ,,starý sedlák Říha,“ byl pro mě jako vlastní
dědeček. Rád vzpomínal a vyprávěl. Gesty a zvuky dokázal napodobit snad každé zvířátko. Od něho jsem věděl, kde má pelíšek zajíc polňák, kde se pasou srnky, kudy chodí pít k řece jelen, kde se vyhřívají v tůňce pstruzi i kde má hnízdo káně. Také jsem se dozvěděl, na kterém poli trhali skálu, kde se urodí nejvíce brambor, pšenice, máku. Děda svou rodnou vísku miloval. V roce 1985 řeka Balinka, která protéká vesnicí, přinesla povodeň. Děda když viděl, jak voda prudce stoupá, zvedl telefon a zavolal na radnici do Velkého Meziříčí, že se žene stoletá voda. Jeho zkušené oči poznaly, že se někde protrhla hráz a přívalová vlna zničí všechno, co se jí postaví do cesty. Páni radní mu ale řekli, že mají v Balinách velké oči. Do půl hodiny plavalo celé údolí i náměstí. Na loďkách převáželi lidi z obchodů a evakuovali pak
školy, školky i úřady.
Když mě tohle děda vyprávěl, měl v očích slzy. Říkal: ,,Když ještě při předchozí povodni nebyly auta ani telefony můj tatínek stihl na koni dojet do města a varovat lidi. Dneska je všude tolik techniky a lidé si nevěří. A té spouště co voda na louky pod domem
přinesla. Co všechno lidi k vodě nasypou. Staré pneumatiky, kočárky, igelitové pytle od hnojiv. Dřív voda vyplavila jen větve stromů a to, co někde ukradla, a o to se většinou poškození přihlásili. Dneska si lidi udělají skládku i z řeky a to je tady chráněná oblast. Přes zákaz si autem zajedou až k řece, vyprázdní kufr i vozík a odjedou si do svých umetených
hnízdeček.“
Stejný smutek z něj čišel, když mluvil o lesích. Asi proto o tom málokdy mluvil, protože to byla jeho bolest. Řekl: „Ke statku patřilo 6 Ha lesů a luk. Celou zimu a jaro, dokud nebyla práce na polích, tak se chodilo pracovat do lesa. Tatínek dovolil pokácet jen souš, či bleskem nebo větrem zlomený strom, jinak se prořezávali jen keře, sbíralo se
klestí a šišky. Maminka doma dělala z roští otýpky, šiškami se podpalovalo. Vzpomínám si, že tatínek jednou potřeboval do chléva nový trám. Měli jsme dost lesů, ale trámy tatínek koupil na pile, aby se šetřil les. Co kdybychom prý náhodou vyhořeli. No a když už se kátilo, tak pouze pruh, aby se les nevysušil a déšť nesplavil půdu. Staří hospodáři věděli, že jen tak se les omladí sám. V padesátých letech nás násilím včlenili do družstva. Naše vzrostlé lesy začaly brát za své. Kátilo se a kátilo. Ještě že se toho tatínek nedožil. On i všichni naši předkové se plahočili, aby teď kdosi proměnil lesy na holiny. Co nestihli socialističtí hospodáři to dovršila smršť. Po krásných lesích, plných zvěře zůstaly jen pláně s pařezy a ostružiním. Takové nám je po revoluci vrátili.“ Děda dovyprávěl a zvrásněnou rukou zamáčkl slzu.
Děda už nežije, před dvěma roky odešel. Ale já vím, že se na nás dívá a je rád. Rád bych uzavřel stejnou větou jako jsem začal. „Kam až moje paměť sahá, jezdím do Balin sázet stromky.“