Tamara No.4

Kupodivu dneska už se mi tolik spát nechce, asi si začínam zvykat. Honza je oproti mě docela přepadlej, dokonce si v tramvaji sedne hned jak se uvolní místo.
"Co tě tak složilo?"
"Skoro jsem nespal, do tří jsem čučel do stropu."
Jenom mírně kejvnu a necham ho, přemejšlim čim je ta jeho chronická nespavost způsobená. Cestou do školy se ho snažim probudit, mam rozvernou náladu a jeho netečnost mě provokuje.

Během dopoledne se má nálada ještě zlepší, spolužáci reagujou různě. Vrtěním hlavou, úsměvem "No jo no", tichá Jitka mrknutím a ironickej Honza "Alespoň někdo se dobře vyspal."

Odpoledne se s nim jdu podívat na dárek pro Terku - k narozeninám jí chce dát nějakej řetízek. Procházíme obchodním centrem, najednou zpozoruju průmyslováka. Začnu trochu panikařit, uhlazovat si vlasy, upravovat se..
"Co blbneš?" Honzovi nic neujde
Docela se mi podařilo se uklidnit dřív než nás míjel.
"Čau"
"Taro, co bylo - čus - to vrtění?" ozve se vedle mě Honzovo "mimochodem" odpověď na JEHO pozdrav uprostřed věty určený mě.
Dech se ve mě zastavil, cítim Honzovo podezíravej pohled, reagovat dokážu až po pár krocích.

"Kdo to byl, ten co tě zdravil?"
"Marek, kámoš z tenisu.."
"Ten neni u nás na škole viď?"
"Hmm, chodí na průmyslovku...hele, co najednou takovej zájem?"

Doufam že pokrčení rameny bylo dostatečně lhostejný. Dál to neřešíme, zapadneme do klenotnicví. Při odchodu si Honza ukládá sametový srdíčko se stříbrným řetízkem do vnitřní kapsy bundy.

Cestou domů se nemůžeme nezastavit Pod Baobabem, v naší oblíbenej kafárně. Honza se snaží zahnat ospalost ledovým kafem, já se radši zahřeju horkým jablečným džusem se skořicí.