Jsem to JÁ??

1. část Rozumný sebevrah

Nikdo mi nechce pomoct! Nikdo! Možná se ptátte kdo jsem... Alexandra, ale mé jméno není důležité. Možná právě proto, že za pár okamžiků bude ztracené.
Jmenuji se Alexandra a právě teď stojím na střeše našeho domu a zírám dolů. Jáká je rychlost než člověk doletí dolů? Ucítí něco?
Nejhorší na tom je, že už tu stojím asi po desáté a stále jsem to ještě neudělala. Proč? Protože jsem neměla ani sílu skočit...Hnusím se sama sobě!
Ale teď to dokážu. Udělám to!
...
Ne, asi ne...Bože, jaký já jsem to slaboch!
,,Alex?!" Ale ne, Rendy. Tu jsem tu opravdu nepotřebovala. Rendy je má starší sestra.
,, Máma říkala, že budeš tady a...Co tu hledáš?!" Zadívala se na mě tak nechápavým pohledem, že jsem už doufala, že jsem tu rozumná jen já! Máma říkala, že budeš tady...Copak jí to nebylo divné KDE JSEM!!
O to víc jsem cítíla jak mi stoupá tlak do mozku!!

,,Alex," Poprvé jsem slyšela Rendin hlas jakoby trochu...jak to říct...jako by utěšoval mou bouři, která trvala celou věčnost uvnitř mě samotné. ,,Ano?!" Že by má starší sestra chápala, či cítila co mě trápí??
Ten pocit naděje je tak nádherný.
,, Už nás nebaví ty tvé bláznivé nápady jak pořád stojíš na půdě a přemýšlíš jestli jseš zajímavá nebo ne, pojď dolů, máma potřebuje pomoc!" Otočila se a zmizela. O důvod se otočit a skočit.
Možná, že někdo ví jak jsem se v tu chvíli cítila.
Ještě když odcházela zavolala: ,, Buď rozumný sebevrah!"
Dala jsem se do zoufalého přemýšlení, protože mi už ani plakakt nešlo. Vyčítali by si to, kdyby stáli nad mým hrobem? Určitě by na něj nechali napsat "Naše milované páté dítě" Loučíme se!
Ne, jen nešťastná náhoda?!
Mířím přes půdu až domů. Bože, prosím sešli na mě blesk, který mě během pár vteřin sežehne na popel. Volím rychlou smrt. U té se nemusí přemýšlet!

Bože, co jsi z toho měl, že jsi mě sem na tuto Zem poslal? Možná se raduješ z toho jak trpím nebo mě ani tam nahoře nechceš? Možná se rouhám...Ale to jen proto, že už nevím jak dál!

Celou noc jsem přemýšlela nad novou formou sebevraždy. Polovinu jsem proplakala a zbytek jsem propřemýšlela. Nakonec jsem stejně usnula.

Ráno jakmile otevřu oči, zjistím, že jsou tak nateklé, že nemá cenu vylézat na ulici.
,, Že tě to baví, pořád si libovat v těch depresích!" První slova mámy. ,, Umej se!" Rendina slova. ,, Že by kocovina?" Se smíchem dodala má druhá sestra Nikol. ,, Ta se nikdy nezmění, chce být zajímavá!" Třetí sestra Cendy. ,, Ahoj!" Rozumná věta od mého bratra Nata. Nate byl svým způsobem mimo. Žil svůj svět, proto to zvládá. Já NE. Mám deprese o kterých se vám ani nezdá a navíc jsou všichni ke mně otočení zády.

Ve škole se s nikým nebavím, ne že bych neměla kamarády, ale prostě nechci! Jedu autobusem a přemýšlím jaké by to bylo přijít domů a obejmout matku, která se vás zeptá: ,,Jaké to bylo ve škole, sluníčko? Já se měla skvěle, chyběla jsi mi, miluji Tě Alex..."
Ne, ono sem neteče, já pláču.

Dnes jsem nedávala celý den pozor. Má cenu učit se poslední den?! Ne! Možná bych se měla rozloučit...s Natem?! Bože, vždyť já ani nemám s kým.

Procházím ulicí a přemýšlím jaké to je skočit pod auto...Poslední dobou nad ničím jiným nepřemýšlím. Najednou jde za mnou Nate. Moc toho nikdy nenamluvil. ,,Alex," Zřejmě něco potřebuje, ale jsem ráda, že ho vidím.
,, Včera na té střeše..." Prudce jsem se otočila. ,,Co?!" Vyrazil mi dech už jsem si nechtěla dělat zbytečné iluze o naději. ,,Už to prosím nedělej!" Zastavil se přede mnou a upřeně se na mě zadíval. Tepalo mi srdce. Čekala jsem, že mi řekne, že jsem mu zabrala místo, ale on ne.
Nemohla jsem ani promluvit. ,,Proč jsi za mnou nepřišla?" Ono mu na mně záleží. Měla jsem na krajíčku, ale udržela jsem se.
,,Víš ja to u nás chodí." Nezájem, nezájem, nezájem.
,, Jenže my nejsme ONI." Usmál se a chytl mě okolo ramen. Tohle jsme dělali, když jsme byli malí. Bratr chránil mladší sestru. Ten den jsem se smála. A ten večer jsem usínala s pocitem šťěstí. Byl přece někdo komu na mě záleželo.
Začala jsem s Natem trávit více času. Nepropadala jsem tak hlubokým depresím. Dokonce jsem začala komunikovat s lidmi ve třídě, což bylo před tím nemožné.

Problém byl jen v tom, že Nate a já jsme viděli, že nechceme být takovými lidmi jako jsou naše sestry a rodiče. Nechali by mě skočit. A byla by to jen nešťastná náhoda. A potom by si to vyčítali. Jenže kdyby jste se jich zeptali: Kdo je Alex?
Co by řekli?
Alex je fajn holka, občas má své nálady......Z polovinou bych nesouhlasila!
" Mé občasné nálady" mě málem přivedly na pokraj hrobu s nápisem " NEŠŤASTNÁ NÁHODA".
Ne, já nebyla jako oni a nikdy nebudu!!
Alex