Ostrov pokladů

... se říká Anglii, nebo, chcete-li Velký Británii, v Austrálii. Řekl mi to jeden maník, kterýho jsem vezl v taxíku. Bylo to někdy před 4 rokama, krátce potom, co jsem se na tomhle ostrově vysadil. Z letadla. A když mi to ten maník řekl, pokrčil jsem ramenama a řekl mu: hele, já fakt nevím, zatím to tak nevypadá. A v duchu jsem si říkal: kurvakomma, jsem to ale střelec! Zase do černýho. Cha.
Takže jsem na Ostrově pokladů, jo?! A co se dělá na vostrově pokladů? Jasně, hledá se tam ten poklad. Začal jsem v taxíku. Pak jsem prodával zmrzču. Pak jsem dělal uklízeče. Pak jsem byl bez práce. Pak jsem dělal v rybárně. Pak jsem rozvážel pizzu. Pak jsem se staral o mentálně postižený. Pak jsem byl zase bez práce. Pak jsem rozvážel čínu. A teď jsem zpátky v taxíku. A poklad? Nikde! Prostě jsem ho hledal, kde se dalo. Ale nic. Prd. Ticho po pěšině.
Takže kopu dál. O něco míň intenzívněji, to přiznávám. Míň tlačím na pilu. Víc chodím do kina. Víc chodím do knihovny. Víc .... bíp. Moment, prosím.... aha. Píše mi Kerry z Lovebaye: Nechceš se stavit? Pro tebe za 40. Tak jí jen odepíšu a pak pokračujem, jo? Kerry, jsem švorc. Nechceš se místo šukání pomilovat? Tak to jsem zvědavej, co mi odepíše.
Kerry mám rád. Je fakt profesionálka. Je fakt dobra. Ženská krev a mlíčko. Vždycky mě dokázala vyždímat do sucha, jedno jak moc jsem byl ožralej....
Kde jsem to.... víc ležím v posteli a víc přemejšlím, co s načatým životem. Bíp. Píše Kerry: di do prdele. Tak, to bychom měli.
Kde jsem to.... PROBOHA skončil!