Okamžik, který mě změnil život

OKAMŽIK, KTERÝ MNĚ ZMĚNIL ŽIVOT

Bylo krádce po vánočních svátcích a já musela k lékaři. Naštěstí to nebylo nic vážného, ale odkládat jsem to též dlouho nemohla. Měly jsme auto, a když byla potřeba zavést mě k lékaři nebyl problém. Ale jelikož tenkrát byl velmi mrazivý leden, sněhu také málo nebylo tak mi mamka povídá :,,Holka zlatá, chodníky jsou jedno kluziště a silnice také nic moc. Cestáři opět zaspali ostatně jako již několikrát! Tak mám strach tě na tu prohlídku odvést naším autem, co myslíš vadilo by ti moc, kdybys jednou jela sanitkou? I náš pas měl co dělat aby se udržel na nohou!“
dodává se smíchem.
,,No raději jezdím s tebou, ale když říkáš jak to tam vypadá a koneckonců já také vidím jak se lidi sotva drží na nohou jednu jízdu sanitkou přežiju. Neboj opravdu mi to nevadí oni mají přece jenom více zkušeností s jízdou v tomhle počasí!“ odvětila jsem a dál se mazlila s psíčkem,který se vrátil z venku a potřeboval zahřát.
Druhý den hned brzy ráno mamka objednala sanitku na následující ráno. Já se stačila jen tak tak obléci a u dveří se ozval zvonek. Mamka šla otevřít abych si prý mohla dojíst snídani a doobléknout. Sotva jsem vyšla z baráku samoskou se mi rozjely nohy, každá jinam že se mi to málem nepodařilo ustát. Ale posádka sanitního vozu se mi od začátku nelíbila. Po nastoupení do auta jsem požádala řidiče jestli by mě nepřipoutal,ale on mě odbyl slovy:,,Ale paninko kdybychom měli každého poutat a navíc jedeme jenom kousek, tak to ani nemá cenu“
zabouchl dveře a nastartoval motor auto se pomalu rozjelo po velmi kluzké vozovce. Přiblížili jsme se k první křižovatce a tam se to stalo. Skřípění brzd, řinčení rozbitého skla, pískot pneumatik – a najednou ticho, tma…..V první chvíli mi nebylo vůbec co se stalo. Ležela jsem na zemi a v ústech divný pocit – po chvíli jsem zjistila, že se vůbec nemohu hýbat a z úst mi vytéká krev. Můj strach i obava z toho, se bude následovat byla veliká. Za nedlouho začaly být slyšet sirény jiných sanitek, policie a hasičských vozů. Po malé chvíli se nade mnou nakláněl jakýsi muž, který mě tichým hlasem povídá:
,,Nic se nebojte, měla jste nehodu, ale já jsem lékař, a vše bude v pořádku“ začal mě tišit ,,Já, já nemohu se hýbat a bolí to“ vyhrkla jsem z posledních sil
,,Já vím, moc se nehýbejte nemůžeme vyloučit poranění páteře,dám Vám injekci na bolest a odvezu Vás do nemocnice tam udělají vyšetření a řeknou Vám jistě víc než já tady“ dodal lékař píchl mi injekci a od té chvíle nevím nic.
Probudila jsem se až na nemocničním lůžku, kde na de mou stál jakýsi lékař a pokyvoval hlavou. Zase se mě zmocnil ten pocit úzkosti a to po zjištění, že nemohu otvírat ústa a mám všude nějaké hadičky a trubičky.
,,No to je dost, že jste se také probudila už jsme mysleli, že prospíte zbytek života“ to byla jeho první slova a vlastně i moje, které jsem po nehodě slyšela, kromě těch pár, co mi řekli ještě v záchrance.
,,Prosím řekněte mi co se stalo, a co se mnou je“ tak zněla má první slova po probuzení. ,,Ničeho se nebojte jste po dvou operacích máte zlomenou čelist, kterou jsme sdrátovali, poraněná záda, naštěstí mícha je v pořádku a zlomenou nohu. Ale nebojte budeme dělat vše aby jste byla v pořádku to mi věřte,jsme tu od toho“. Řekl s úsměvem a chtěl odejít z pokoje.,Ještě prosím, budu zase chodit?“ musela jsem se zeptat, i přes sdrátovanou pusu,,Na to je ještě brzy odpovědět musíte být trpělivá sotva jste se probudila“.pohladil mě a odešel
Já zůstala v tom pokoji, kde každou chvíli pískaly nějaké přístroje ale jinak tu bylo ticho.Vedle mě ležela paní, s kterou by se dalo povídat ale já toho moc nenamluvila. Na návštěvu za mnou pustili jen mamku že prý se nesmím rozčilovat a mít klid. Asi za dva týdny mě konečně převezli na normální pokoj kam za mnou začali chodit i jiné návštěvy. Usmívali se. Nosili mi květiny (jídlo nemohli kůli mé puse) i nějaký ten plyšák se objevil. Všichni se usmívali, chlácholili mě, že to bude dobrý.. A tak jsem ležela několik měsíců v nemocnici a za okny nemocnice se pomalu začalo klubat jaro. Také jsem už konečně začala pomalu s rehabilitací jejíž součástí bylo i to, že mě posadili do křesla a já viděla na rozkvetlý kopec. Pouze na moji otázku ,,kdy začneme cvičit chůzi“ mi nikdo neodpověděl
Téměř celé dny jsem strávila v pohodlném křesle, kam mě vždy nějaká sestřička posadila. Přišel konečně den, kdy mne odvezli na malý operační sálek, a vyndali mi z pusy ty ošklivé dráty . Po probuzení z malé narkozy jsem cítila sice nepříjemný zápach, ale dráty byly fuč!
K obědu mi dali jenom hovězí vývar bez ničeho ale já si na něm pochutnala jako kdyby to bylo já nevím co. Také mi už začali dávat různé dětské přesnídávky a tvarohy abych zesílela. Den ode dne jsem se cítila lépe a lépe . S návštěvou jsme začali chodit na terasu abych si zvykla na venkovní vzduch.
Ale pak přišel den, který mě vzal všechny mé dosavadní iluze. Otevřely se dveře mého pokoje a vstoupil můj ošetřující lékař, který za sebou něco táhl. Posléze postavil ke zdi u mé postele úplně nový vozík, postavil se ke mně a povídá:
,,Tak tohle bude ode dneška Vaše vozidlo“ povídá lékař a dívá se na mě.
Já se v tu chvíli strašně zpotila,a do očí mi vytryskly slzy. Nemohla jsem pochopit, jak je možné když pilně rehabilituji a docela mi to jde že budu muset jezdit na vozíčku. Pan doktor viděl, jak jsem z toho špatná, sedl si ke mně na postel hladil mě po vlasech a začal mě tišit:
,,Ale no tak to se dá do pořádku je to pouze prozatímní řešení, než ještě víc zesílíte. Uvidíte jaké divy s Vámi udělá domácí strava!“ nepřestával mě utěšovat lékař. Když viděl že moc nereaguji na jeho slova odešel tiše z pokoje a nechal mě abych se uklidnila. Vozík ale nechal stát u zdi, tak abych na něj co nejlíp viděla. Neumím dost dobře popsat jaký to byl pocit, vidět u své postele vozík a vědět, že na něm budu muset nějakou dobu jezdit. Tu noc jsem vůbec nemohla usnout, tak dlouho až mi sestřička dala prášek na spaní po kterém se ke mně dostavil konečně spánek. Na druhý den opět přišel ten pan doktor i s posilou.
,,Tak jakpak jste se dnes vyspala, doufám, že dobře, nesu Vám dobrou správu jistě budete potěšena“!
Ovšem, že mě okamžitě napadlo, jen to jediné BUDETE CHODIT! Ale bohužel jsem se mýlila.Pan doktor začal s rozvahou a velmi opatrně mluvit:
,,Tak milá paní Lenko my jsme zatím tady udělali vše, co se dalo, jste částečně soběstačná,i zrehabilitována tím pádem nám nic nestojí v cestě, abychom Vás pustili domů, a k nám budete jezdit na pravidelné kontroly. Co na to říkáte, máte radost“!
Mé pocity byly ten moment velmi smíšené, a nevěděla jsem co si mám myslet zdali se radovat, že jdu konečně po dlouhých měsících domů, nebo být smutná, že sice půjdu domů, ale nechodím a jak to vše budu dělat doma když to není přizpůsobený na vozík. A proto jsem lékaři položila základní otázku:
,,A pane doktore jak to vše budu dělat, náš dům ani byt nejsou bezbariérové a kdo se mnou bude doma nebo mě tahat do schodů. Jsem ráda, že jdu domů ale také mám strach jak to vše zvládnu!“
,,S touto Vaši otázkou jsem počítal, ale nemusíte se ničeho bát do domu udělali rampu a v bytě bylo vše předěláno tak,aby jste se mohla všude pohybovat“! vysvětlil mi lékař ,, zítra Vás propustíme“ dodal a odešel z pokoje.Nevím jak jsem se v dané chvíli cítila, jelikož to byly dost rozporuplné myšlenky. Na jednu stranu jsem se velmi těšila domů ale v hlavě se mě pořád objevovaly myšlenky co a jak bude doma. Nakonec jsem z toho přemýšlení usnula a vzbudila se až ráno,kdy krásně svítilo slunce a vzduch voněl již skoro létem. Za chvíli přišla sestřička, aby mi pomohla zabalit těch pár kousků, které mi ještě zbyly jelikož ostatní už odnesli den před tím.,,Jistě se těšíte domů pobyla jste si u nás hezky dlouho jistě toho tady máte dost doma je doma“ říká sestra při tom, když mi balí věci.Já jen přikývla ale neřekla jsem raději nic. Jen co bylo zabaleno už tady byla sanitka jako by vše bylo načasované. S hlavou plnou strach ale i radosti mě naložili do auta, které se pomalu rozjelo k domovu. Můj strach opadl ve chvíli, kdy vůz zastavil u domu,kde už na mě čekala mamka, ale i kamarádi. Sanitáři mě ještě pomohli do bytu a tak se již slavil můj návrat a o té nehodě a nemocnici nepadlo u nás dlouhé týdny ani slovo