Život je hledání - Jablko

Jarní tráva, hustá jako ty nejhustší vlasy, zelená jako ta nejzelenější věc na celičkém světě, čistá a svěží tak, jak jaro samo, se jemně dotýkala mých nohou. Procházela jsem krásnou zelenou loukou, obřím zeleným mořem. Kolem dokola právě kvetly áleje třešní, jejich jemné a bíle zbarvené okvětní lístky zfoukával čerstvý jarní vítr a já jsem běhala v tomto pozemském ráji. Vítr jemně čeřil hladinu nedalekého rybníka, ke kterému jsem se brzy posadila. V trávě jsem uviděla krásné jablko. Jablíčko červené jako rubín. Jablíčko lesklé jako ten nejkrásnější křišťál. I zželelo se mi takovou krásu nakousnout a tak jsem jej položila vedle sebe do jednoho z mnoha trsů oné krásné, zelené, jarní trávy. Potichu jsem si recitovala Máj, jelikož tato příroda byla opravdu májová. Hrdličky seděly na třešnových haluzích a štěbetaly, v nedalekých křoviscích rostl mech a když se vítr uklidnil, tak i jezero počalo býti hladké. Na konci třešnově áleje rostl hustý borový les, který šuměl do tohoto ticha. Slunce zapadalo a já si konečně uvědomila, že už je čas jít domů.
Doma mě čekalo opět nemilé překvapení. Ani jedna světnice nebyla uklizená, všechna zvířata běhala po dvorku a otec se svou chotí, mou nevlastní matkou, leželi v posteli a spali. Co mi zbývalo? Z posledních sil jsem poklidila, zahnala hejno slepic, kachny a dvě prasata do stodoly a vracela se domů. Potichu jsem našlapovala po schodišti a ulehla ke spánku. Tak to u nás probíhalo už dost dlouho. Vlastně od té doby, co si otec namluvil nevlastní dceru jednoho ze zdejších šlechticů. Snad omámen svými smysly, či pod vlivem nějaké kletby věřil, že budou spolu žít v bohatství a štěstí. Mě se však nikdo na nic neptal. Alespoň se mi dostalo výborného vzdělání.
Stále více jsem přemýšlela o svém životě. Hledala jsem jeho smysl. Po čase jsem své filosofické úvahy (jak tyto myšlenkové pochody nazval můj drahý Johan) rozvinula. Hledala jsem smysl života celkově. Každý přeci života smysl hledá. Někomu se poštěstí jej nalézti brzy, někomu později a někomu vůbec. Ten, kdo jej však nenalezne je chudák. A těch je zde mnoho.
Každý den jsem se probouzela se strašným pocitem prázdnoty, přestože jsem po svém boku měla svou lásku – Johana. Den ode dne jsem se cítila být osamělejší a prázdnější. I vracela jsem se každý den z onoho třešňového ráje domů a ulehala jsem ke spánku se stejným pocitem, s jakým jsem se dalšího dne probouzela. Jednou se to však změnilo.
Přišla jsem k rybníčku. K rybníčku mému milovanému, k rybníčku tichému, jehož hladina byla neskonale krásná a pokrytá spadlými květy třešní, které obklopovaly onu nádheru a barvily hladinu do bíla. Její krása jemně laskala mé oči a hladila mou duši. Vychutnávala jsem si pocity svobody, bezstarostnosti a dokonalosti onoho místa. Odreagovala jsem se z myšlenek svazujících mou křehkou duši. Opatrně jsem se svalila do tisíců zelených proutků, jež tráva se nazývají a vychutnávala si jejich doteky. Hladily mě po celém těle a já byla opět na chvíli volná. Zavřené oči mé pocity ještě více prohlubovaly a já byla v sedmén nebi. Otevřela jsem oči a vedle mne bylo ono jablko, které jsem tu nedávno nechala, aby se vrátilo zpět do přírody, jelikož taková krása patří zase jen do krásy. Jablko bylo stále čerstvé, svěží, rudé jako rubíny a lesklé jako křišťály. Jak se to stalo? Nevěřila jsem svým vlastním očím a nechápala úkaz, který jsem právě viděla. Raději jsem odešla domů a ulehla v bídně ustlanou postel. Avšak spáti jsem nemohla. Již se mě nezmoňovaly myšlenky o smyslu života, nýbrž o tom jablku, které mne tak přitahovalo a které bylo stále čerstvé a krásné.
Druhého dne jsem se opět vydala na břeh rybníka a po krátkém hledání jsem jej opět spatřila. Opět bylo tak krásné a dokonalé. Jelikož jsem měla docela hlad a po tomto jablku jsem tak horoucně toužila, rozhodla jsem se, že pro něj natáhnu ruku. Těšila jsem se na okamžik, kdy ho znovu uchopím do své dlaně a budu cítit tu svěží sílu přírody. Ač jsem v hloubi duše věděla, že bude lepší jej zde ponechat, vzala jsem si ho. Mé tělo zalil pocit štěstí a útěchy. Ach, jaká krása to byla. Vzala jsem jablko s sebou domů a radovala se, že jej mám u sebe, avšak sníst ho mi bylo líto.
Leč to většině lidí přišlo vtipné, já jsem se do onoho jablka zamilovala. Jenže z oné lásky se časem stala posedlost. Nejprve se mne zřekl Johan. „Ať si jde, bídák jeden, mám přeci ono jablko!“ Poté jsem utratila téměř celé rodinné jmění za malé jesličky, nadýchané péřové polštáře a za krásnou malou taštičku ušitou z toho nejjemnějšího saténu, který jsem kdy viděla. Ano, toto všechno bylo jen a jen pro mé jablko. Spalo se mu jistě lépe než samotnému císaři. Každý den jsem se s ním procházela do lesa, podnikala jsem s ním různé výlety na hrady, zámky, letohrádky a zříceniny. S jablíčkem v saténové taštičce jsem prošla tolik míst, že si je už ani sama nepamatuji. Celou tu dobu jsem však měla strašnou chuť se do něj zakousnout. Jak asi tak krásné a dokonalé jablko chutná? Než jsem se však definitivně rozhodla, jablko jsem někde ztratila.
Téhož dne jsem jela s mou nevlastní matičkou na panství jejího bratra, který nás pozval na večerní hostinu. Dům to byl opravdu krásný. Měl tři patra, modrobílou fasádu a dokonalé rokokové prvky mu dodávaly nepřekonatelnou krásu a vznešenost. Uprostřed obrovského sálu stál stůl, na kterém bylo přichystáno mnoho kovových talířků, tácků, podnosů a kdoví co ještě. Na nich byly naaranžovány různé druhy masa, různé sýry, zelenina i různé druhy toho nejkrásnějšího ovoce. Uprostřed stolu však byla mísa, která byla plná červených jablíček. Jablek, která byla tak krásná jako to, které jsem ztratila. Zaradovala jsem se. „Tak přeci okusím chuť toho krásného jablka.“ Už jsem se pro něj natahovala, když tu mne zarazila má nevlastní mať. „Děvče, to nejsou jablka k jídlu, nýbrž obyčejné atrapy! Tak přestaň dělat ostudu a seď klidně!“ S těmito slovy se mě zmocnil žal a bolest u srdce. Celé tělo se mi najednou tak sevřelo, jako by mě někdo stáhl tím nejpevnějším korzetem. Polovinu svého života jsem zahodila kvůli umělému jablku? Kvůli umělému jablku mě opustil přítel a kvůli umělému jablku jsem dostala naší rodinu téměř na mizinu? Nedokáži popsat slovy jak mě to bolí. Jak moc to bolí u srce. A jak dlouho to bolet bude. Lepší pro mě spáchati sebevraždu, nežli s takovou ostudou po světe choditi a ještě se u toho tvářiti vznešeně, či jako by se ničeho nestalo!
Jablko, o které jsem se starala a myslela si, že je kouzelné, mi zničilo celý život. Je to stejné jako s dnešními lidmi. Myslí si, že dělají důležité věci, a přitom koukají jen na svůj prospěch, ačkoliv okolí většinou trpí. Často však mají pravdu přímo před nosem. Stačí ji jen najít! Já se raději zabila, než s takovou ostudou chodit po světě. Dnešní lidé jsou také k smíchu a ani si to neuvědomují. A přitom stačilo jen do něj kousnout a pochopila bych, že to není obyčejné jablko, nýbrž umělé. Ušetřila bych tím rodině mnoha peněz a problémů, tak jako by dnešní lidé ušetřili své tělo zbytečného stresu atd. Kdyby si dnešní lidé všeho více vážili, bylo by to tu úplně jiné. Stačí jen pochopit, přestat s přetvářkou a konečně otevřít oči! Zaručuji, že pak se Vám bude žít lépe. A pokud se ptáte co se dále dělo s mým oblíbeným místem, tak vám to ráda povím. Álej byla vykácena a stojí zde panelové sídliště, ten krásný rybníček byl vysušen a teď tam stojí supermarket. Trochu smutné, nezdá se vám?