Tady jsme zbytečný

Všechno jsem měl nachystaný a připravený. Na stole stály 2 vychlazený lahváče, zaplej a teplej poč a z jeho obrazovky na mě svítila bílá stránka. Prázdná bílá stránka. Už jsem na ni koukal tak 23 minut a .... nic. Fakt NIC!
Seděl jsem sám ve svý garsónce v 7. patře 12. patrový paneláku a nic, opravdu nic mě nenapadalo. Ta moje garsónka by mohla bejt srdcem tohodle stavebnicovýho obra. Nebejt v ní tak prázdno. A smutno. Tak šíleně smutno.
Od sousedů ke mně dolejhala televize. Možná bych si měl taky nějakou pořídit. Nebo aspoň rádio, ať to není tak velkej šok. Tolik informací najednou, chci říct. Někdo jde po schodech. I tohle slyším. Mám garsónku přímo v centru dění. Ozvalo zaťukání. Zrovna teď! Když se pokouším NĚCO napsat. No nic. Došel jsem ke dveřím a otevřel je. Nikdo tam nebyl. Jen o pár pater níž jsem zaslechnul dupot tenisek.
,,JEŠTĚ JEDNOU A NAKOPU VÁM PRDEL!“, zakřičel jsem.
,,...PRDEL DEL del el...“, odpověděl mi panelák.
Zavřel jsem dveře a chtěl se vrátit ke svýmu poči a pokusit se zlomit tu nemohoucnost, něco pořádnýho napsat. Jenže když jsem vešel do svýho obýváčku, už jsem tam seděl!!! Koukal jsem sám na sebe, jak bouchám do počítače: ťuk ťuk ťuk. Byl to zvuk miliardy kapek dopadajících na malinkatej kousek papíru. Byl to zvuk ferrari zavřenýho v kleci. Byl to zvuk 6 miliard šílenců zatalčenejch do rohu. Právě teď jsem psal jako Bůh. Nemohl jsem se na sebe vynadívat.
Z tranzu mě vytrhlo ťukání na dveře. Potichu, abych se nevyrušil, jsem došel ke dveřím a otevřel je. Před dveřma jsem stál já a právě jsem se chystal znovu zaklepat. ,,Pššš,“ zašeptal jsem si a přiložil si ukazováček rty. Opatrně jsem za sebou zavřel. ,,Pojď pudem. Tady sme zbytečný.“ Chápavě jsem na sebe přikývnul.
A jak jsem se tou chodbou toho paneláku vzdaloval od svýho bytu, pořád ke mně dolejhalo to zamilovaný ťuk ťuk ťuk. Z tohodle by mohlo něco bejt, napadlo mě. Málem jsem se zbláznil radostí. Už už jsem chtěl chytnout sebe, který šlo vedle mě, za ruku a pořádně ji stisknout. Pak jsem si ale vzpomněl na sousedy: co by si řekli, kdyby nás takhle viděli ruku v ruce? Zasraný buzíci. Nebo tak něco.
A pak jsem ucejtil jeho (nebo moji?) ruku na svejch (nebo jeho?) ramenách. A jako by se ta moje a jeho radost sečetla. A já jsem si řekl, že bych se, pro 1., moh na sousedy vysrat.
Ťuk ťuk ťuk.