Tiché vzpomínky z chládku- opravená verze

Jak napsat povídku a ne pohádku

Si v chládku, vykládáš pohádku a oni ti věří do příběhu se noří.
Vykládáš o dětství jak, že oni tě zneužívali a k práci využívali.
Letadlo slyším avšak nevidím.
Tebe cítím i vidím a přitom nejsi.
Beru si štětce, plátno vypnu do rámu hned po ránu.
Trochu jej zvlhčím a na slunci proschnout nechám.
Samo se tak vypne.
Ta silueta čemu ona se podobá.
Kde jsou ty kříže když já vidím jen ty mříže.
Je zde šero, mírně vlhko, plíseň je všudypřítomná
Tam kde paprsky dopadají lišejník se tvoří.
Stalagmit sem já a stalaktit je pták co ze stropu visí.
Brázdím v krajině vzpomínek a zase sem u Tebe modrého nebe.
Okovy řetězů co chrastí a nás jistí vás zase chrání to před námi co lumpy duši peklu zaprodali.
Do lednice pro studené jen tak v klidu jít a do postele milou si vzít to vy můžete.
Jenže vy za to platíte já si vše ve snu beru a na jiné s.ru.
Z toho duše kriminálu kdy oni mě pustí?
Z chléva dílnu jsem postavil, statek si opatřil louku posekal, keře vysekal jiné zasadil a pak tam usadil.
Žil já tam ne sám, to se psi, sousedy, dětmi, milenkou manželkou, koněm souseda, ovcemi, srnkou.
Sázeli jsme stromy keře, pažitku, cibuly, jahody i bez to večer když si bývala si mi zbývala.
Já do Tebe se nořil a dost se i Ti i dvořil.
Voněla si loukou, jahodami, uzeným.
Do aut se vrtal, v dílně prkna hobloval, na zahradě všelicos převážel a jiné zase vyvážel.
Montérky byly moje sako a já pako sem byl v nich tak rád.
Když na zimu dřevo přivezli, kmeny sem prohlédl a ty co pro moji tvorbu se hodily stranou je hodily.
Sekera a pila kmen krášlila pak dláto s paličkou rukou vedené.
Kde jsou ty děvy svedené.
Bříza lípa ořech kořenice javor topol modřín třešeň.
Bílá, žlutá, černá i tmavá.
Malá velká hubená i silná.
Kdo co kdy a jak, proč a zač?
V zajetí čtyř stěn, kobky, mříží mi cestu kříží ty plány.
Havaj, je tu věřte mi.
Být v zajetí smyslů a ne jiných nesmyslů.
Teplo dech křik a vzdech.
Kámen ve zdi sebou hýbe a už sou volné mříže.