Sněžný muž

Sněžný muž

Abych se přiznal jsou chvíle, kdy se potýkám s myšlenkami typu - co jsi v životě dokázal, vždyť nic neumíš, nebo jen s prozaickým – seš levej jak šavle…
Říká se kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověk a mě se stále vybavuje, jak jsem se svého času nebyl schopen naučit ani rusky. Školu jsem „studoval“ systémem – když jsem měl čas, tak jsem tam zašel – a dodělal jsem jí jen proto, že jsem v těch dobách byl „hvězdou“ místního divadelního spolku, jehož největší obdivovatelkou byla shodou okolností má třídní…
Život běží a člověk se tvaruje přibývajícími nárazy a pády. Nic než opravdu kvalitní a nekompromisní průšvih člověka neprověří lépe a jedině když mu začne téct do bot, probere se z letargie a iluze spokojenosti. Zřejmě proto byla metoda mého životního vzdělávání zvolena právě tímto způsobem. Na běžné donucovací prostředky, jako výprasky, špatné známky, nebo i hůře placená pracovní místa, jsem jaksi nereagoval. Všechno jedno – hlavně když byl „klídek“.
Jenže moje duše, to lepší já co ve mně je, (musí to tam být, jinak bych tyhle řádky nikdy nenapsal) chtěla jít dál. Prožívat a žít něco kvalitnějšího, než šest piv a mariáš po večeři. A tak mne stále znovu a znovu přesvědčovala a „dokazovala mi“, že to jde, když se chce. Že je každému umožněno pozvednout se z bahna průměrnosti a ohřát se v paprscích jedinečnosti vlastních schopnosti. Že vyvolený může být každý.
Každý, kdo to připustí a je ochoten pro to také něco udělat.
Pokud trpíte pocitem méněcennosti, nebo ještě hůř, už jste si na něj zvykli, vydržte chvilku, řeknu vám, jak to funguje. Pokud jste jedničky a vše se vám daří podle plánu, doporučuji zkontrolovat plány. Neboť Murphyho zákon o rozloženém a znovu poskládaném vysavači nelže – vždycky vám něco zbude…

* * *

Když jsem jí uviděl, věděl jsem, že je to ona. Láska na první pohled. Připouštím, že jsem se dokázal „zaláskovat“ velice rychle, a že mne díky tomu mé lásky i přiměřeně rychle opouštěly, ale v okamžiku vzplanutí jsem tyhle věci nedomýšlel. Prostě byla hezká, usměvavá a hlavně blízko. Vzhledem k tomu, že jsem v té době žil na horské chatě a do nejbližšího městečka to bylo deset kilometrů pěšky a špatnou cestou, ani se mi nemůžete moc divit.
Strávili jsme spolu celé léto. Tak jsem to alespoň viděl já. Můj přítel Miro to viděl tak, že jsem za ní všude běhal jako ocásek a byl úplně mimo. Když skončili prázdniny, skončilo i dobrodružství, protože odjela do školy. Já zůstal a po večerech sepisoval zamilované dopisy.
Miro se jen pochechtával a nevěřícně kroutil hlavou:
„Člověče ty jsi hňup. Tak celý léto do ní hučíš, dopisy vypisuješ a nic. Stejně ti nedala…“
„To není v tomhle vztahu důležité. Hlavně že si rozumíme,“ oponuji a píši dál.
„To je důležitý v každym vztahu,“ nedá se obelstít Miro a převaluje se na druhý bok.
„A nesmrď tady dlouho, pak se nedá spát,“ upozorní mě ještě.
Na chatě není proud a tak svítíme petrolejkami. S délkou ponocování, klesá i obsah kyslíku v místnosti. Bolavá hlava po ránu je pak daní za trochu světla před spaním.
Dny a týdny našeho odloučení rostly a čas jakoby dával za pravdu Mirovi. Mé dopisy měly křídla, na odpovědi jsem však čekal více méně zbytečně. Život na horách je hodně fyzický, a tak na bolístky v srdci nezbývá moc místa. Obzvlášť když začne zima.
Toho roku přišla opravdu brzy. Prožili jsme krásný, ale krátký slunečný podzim a pak to začalo. Jedna vichřice střídala druhou, nedalo se ani vyjít z chaty a sněžilo a sněžilo. Když nám zapadala okna a z chaty trčela jen střecha, pochopili jsme všichni včetně gazdy, že asi zažijeme jednu z těch mýtických zim, o kterých se píše jen v pohádkách. Dolina se přikryla bílou sněhovou peřinou a při pohledu z „hanku“ před chatou se člověku ani nechtělo věřit, že pod tím sněhem je schované obrovské horské údolí. Za celý listopad jsme v dolině neviděli živáčka a my sami jsme ani nešli dolů do města. Užívali jsme si sněhovou nadílku a já, přivandrovalec z nížiny, jsem se rozhodl, že se naučím lyžovat.
Když chcete začít ve dvaceti s lyžováním, musíte být připraveni na dvě věci. Jednak, že se asi už pořádně lyžovat nenaučíte a za druhé, že vaše pády budou bolet dvakrát tolik. Přijal jsem tato pravidla a pustil se do boje s lyžemi, se sněhem, a hlavně sám se sebou. Myslím, že jsem kamarádům na chatě zprostředkoval jednu z nejveselejších zim v jejich dosavadním životě.
„Tak razíš na lyže?“ zeptal se mě vážně gazda, když jsem se po snídani, jako obvykle balil. V koutcích úst mu ale cukalo a pohled za brýlemi byl více než potutelný.
„Jasně! Je krásný den…“ odpovídám.
„To jistě. Tak proč umírat?“ neodpustil si Miro a oba se začali nehorázně chechtat.
„Ha, ha. Moc vtipné. Žádný učený z nebe nespadl,“ zlobím se a hrnu se před chatu.
„To je pravda, ale těch nepoučitelných je strašná spousta,“ volá za mnou gazda a já slyším, jak se řehtají, až se zalykají.
Jen počkejte, já se to naučím a to budete koukat. Já vám ukážu, kdo je tu k smíchu.
Vždycky se mě to hrozně dotklo, že si ze mě dělali takovou srandu, ale od lyžovaní mne to kupodivu neodradilo. Spíš naopak – čím víc do mě šili, tím víc jsem jim toužil dokázat, že to zvládnu.
Jenže ono mi to opravdu nešlo. Mé lyžování se skládalo ze tří fází. Ta první byl pokorný výstup svahem až pod skalní stěnu tyčící se naproti chatě. Zapomeňte na vleky a upravené sjezdovky – tohle byl Budzák. Svah pojmenovaný po jednom nešťastníkovi, co ho na něm smetla lavina. A metr prašanu, kterým jsem se probíjel vzhůru. Pokud člověk uměl lyžovat, byl to svah úplně ukázkový. Pokud ne, stačilo jedno zaváhání a zbytek cesty dolů jste strávili v kotrmelcích. A to byla právě ta moje druhá fáze…
Třetí fází bylo hledání lyží , hůlek a občas i součástí oblečení, volně pohozených po celém svahu. A samozřejmě naslouchání hurónskému smíchu, který se nesl od chaty. Tam totiž stáli Miro s gazdou, v rukou dalekohledy a sledovali přímý přenos pořadu „Natoč to“ …
Tak to šlo celou zimu. Spousta sněhu, málo turistů a já v zajetí svého snu o ladných obloučcích napsaných na nepolyžovaném svahu. Realita byla taková, že jsem se vracel z lyžování jako sněhulák, s pocitem že se to snad nikdy nenaučím.
Postupně jsem si ale troufal i na delší túry na lyžích a dařilo se mi lyžovat i celkem obtížná místa v tamních horách. Jen ten můj styl byl někdy opravdu krkolomný. Miro si na to celkem zvykl a už ho nepřekvapovalo, když jsem půl svahu, který jsme zrovna lyžovali, přelétl hlavou dolů a podobně. Jen mne prosil, abych si za ním držel dostatečný odstup, že se mu na světě pořád ještě líbí…
To nejtajnější přání bylo ukryto hluboko ve mně. Přál jsem si ukázat „své“ dívce, jak jsem se naučil lyžovat. V podstatě jsem to dělal jenom kvůli ní, protože ona byla lyžařka s velkým L, a kdo nelyžoval, byl pro ní, slušně řečeno, nezajímavý.
A tak přišel zcela zákonitě den, kdy jsem byl konfrontován s jejím názorem na mé lyžařské schopnosti. Tušíte správně. Z toho, co jsem předvedl byla sice cítit snaha, ale jak říkával náš pan farář – dobrá vůle nestačí. Nicméně můj „důkaz lásky“ provázela spousta legrace a zvířeného sněhu.
Když za pár dní odjela, ptal jsem se Mira, zaslepen vlastními pocity, jak vidí on celou situaci. Naivně jsem očekával poplácání po ramenou a povzbuzující proslov kamaráda a horala.
„Nepřesvědčil jsi, ale pobavil,“ zněla lakonická odpověď mého „kouzelného zrcadla“.

* * *

Uteklo pár let a na Tatry i lásky v nich zůstaly jen vzpomínky. Znovu jsem se proháněl po zasněžených pláních. Změnil se pouze místopis, tyhle hory byly Alpy. Se svým přítelem a kamarádem Davidem jsme trávili každé volné odpoledne na sjezdovkách v jednom alpském středisku. David byl učitelem lyžování, a tak jsem ho poprosil, zda-li by se mi ve volných chvílích nemohl trochu věnovat. Abych si zdokonalil svůj lyžařský styl.
Byl tu však jeden velmi podstatný rozdíl. Přál jsem si to kvůli sobě. Za mým rozhodnutím změnit něco, co se zdálo být nezměnitelné nebyla žádná očekávání či podmínky. Nechtěl jsem umět lyžovat proto, abych někomu dokázal, že na to mám. Abych druhým předvedl, čeho všeho jsem schopen. Byla to čistě osobní záležitost. Mé přání, mé rozhodnutí a má ochota snášet důsledky, které takové rozhodnutí přinese. Chtěl jsem prostě něco umět pořádně. Za jedna, a bez mínusů. V tu chvíli to byla jízda na lyžích. Už jsem se nechtěl děsit hrbolů a boulí na cestě dolů svahem. Cítil jsem, že je správné být si jistý a nenechat se rozhodit na první muldě. Mít sám sebe a své tělo pod kontrolou. Nebát se.
V té době to pro mne bylo to nejdůležitější na světě a byl jsem pro to ochoten udělat cokoli. Moje rozhodnutí a víra v to, že to dokáži, přinesly své ovoce.
Jeden krásný slunečný den, jak to tak bývá, jsme s Davidem znovu řádili na lyžích. Jezdili jsme už skoro dvě hodiny, když David zastavil, ukázal prstem dolů po svahu a povídá:
„Podívej tamhle je tvoje krajanka, ta co pracuje nahoře na chatě.“
Podíval jsem se směrem kterým ukazoval a srdce se mi rozbušilo – byla to ona. Věděl jsem, že odešla pracovat, stejně jako já, do zahraničí, ale na shledání zrovna tady jsem opravdu nepomyslel.
„Jedeme k nim?“ zeptal se David.
„Jasně, ať už jsme tam,“ nenechal jsem se dlouho pobízet.
Za pár vteřin jsme se přihnali k dvojici děvčat a vchrstli jim hranícími lyžemi spoustu sněhu do tváří.
„Hej, co blázníte?!“ bránily se a snažily se nás pod čepicemi a lyžařskými brýlemi poznat.
„Tak jsme si říkali, jestli byste chvíli nejezdily s námi,“ navrhnul David a já jen přikyvoval.
„Tedy, jestli mě a tady kamarádovi budete stačit!“
Sundal jsem si brýle, usmál se na dívku svého srdce a podal jí ruku.
Nevím z čeho byla překvapená víc. Jestli z toho, že mne vidí, nebo z toho, že s ní na lyžích držím krok. Každopádně má druhá identifikace dopadla podstatně lépe, než ta první. Jak lyžařská, tak i ta osobní.

* * *

Už skoro patnáct let jsme svoji… Každý boží den, který spolu strávíme je novou a ještě zásadnější zkouškou naší vzájemné lásky a spřízněnosti duší. Není to vždy jednoduché, a já stále znovu a znovu zjišťuji, že rozhodnutí a přijmutí zodpovědnosti za vlastní činy, je tím největším bohatstvím, jež nám pomáhá prožívat a žít život bez kompromisů a falešných očekávání.
Má lekce lyžování mi nasadila vysokou laťku. Vím, že lyžovat umím.
Přál bych si a toužím po tom celým svým srdcem, abych totéž mohl říct i o svém životě. Abych mohl přímo a bez zaváhání v hlase každému člověku na téhle planetě říct:
„Vím, že žít umím…“