Ve vlastním světě

Nové město, nový dům, nová škola, 3. den. Matt ještě neměl šanci nikoho poznat a tak seděl doma. Nuda ho ubíjela, dokonce ani internet ani televize mu nepomohli. Jediný člověk se, kterým se stýká, byl jeho malý brácha Danny. Musí ho hlídat, i když rodiče nemůžou kvůli tomu pětiletému klukovi, žijícím ve svém světě, být dlouho pryč, Mattovi to připadalo jako věčnost. Ležel na gauči a díval se do zdi. Najednou se velkou vilou rozlehl zvuk zvonku. Trochu se ho lekl a prudce se posadil. Rychle vstal a běžel otevřít. Navalila se na něj vlna horkého vzduchu, ale na tu rychle zapomněl, když uviděl dotyčného, který zvonil. Byl to nějaký kluk v jeho věku. „Čau, ty si tu nový, že? Bydlím tady v tom baráku vedle vás. Nechceš někam ven?“ Matta tahle nečekaná návštěva potěšila, ale zároveň naštvala, ten kluk přišel, zrovna když se z baráku nemůže hnout ani na krok. „Hele šel bych hned, ale musím hlídat bráchu…bohužel.“
„Tak ho vem sebou,“
„Tak to fakt nejde,“ zasmál se.
„Proč?“
„Pojď dál, seznámím tě,“

V obývacím pokoji u velkého přehrávače seděl malý černovlasý chlapec. Kolem něj byla velká hromada starých gramofonových desek bez obalu. Některé byly v horším stavu a díky ošoupané nálepce vypadali skoro všechny stejně. Na některých byl nápis těžko čitelný, jinde zase nálepka zůstala zachovalá. Všechny ležely v řadě zarovnané vedle sebe a naskládané do sloupku. Matt a ten kluk stáli za ním a chvíli ho sledovali. Pokaždé vzal jednu desku z jednoho sloupku a položil ji na zem, na ni položil další a další, celý sloupek tak přeskládal. Kluk se nechápavě zeptal: „Co to dělá?“
„Pojď sem,“ sedli si vedle něho a Matt na něj promluvil: „Ahoj, Danny,“ neodpověděl, nevnímal je, jako by tam nebyli. Zdálo se, že neslyší. Matt pozdrav zopakoval „Ahoj, Danny,“ brácha se na něj nepodíval, pořád velmi pomalým tempem přeskládával desky a monotónním, nepřítomným hlasem řekl: „Ahoj, jak se máš…“ Nejspíš ani nevěděl, co to znamená. Jen měl zafixované, co má udělat, když se vysloví tyhle slova.
„Díky, mám se dobře,“
Chtěl na hromádku položit další desku, ale Matt mu chytl ruku a zastavil ho. Pomalu mu ji vzal. Danny zaregistroval změnu a začal se kývat dopředu do zadu. Pořád sledoval černý kotouč. „Jak se jmenuje ta deska?“ Chlapec odpověděl: „Jefferson Airplane, Takes Off,“ Matt ji ukázal svému sousedovi. Bylo to správně. Potom vzal další, ale z jiné hromádky. „Beatles, Magical Mystery Tour,“ Správná odpověď. Další deska. „AC/DC, Let There Be Rock,“ Správně. Další deska. Správná odpověď. Další, další, další, další, další a další. Všechno správně. Poslední položil zpět tam, kde byla a podíval se na souseda. „Zajímavé co? Takhle bych mohl pokračovat, dokud bych neprošel celou tuhle hromadu,“
„Jo, na to, že je…teda…není tak úplně normální tak umí číst už v pěti letech…“ Matt se zasmál
a odpověděl: „O to právě jde, on číst neumí.“