Pardonne-moi

„Paní Lerouxová, doopravdy si to nechcete rozmyslet?“ zeptala se mě Odette ještě před tím, než otevřela dveře mé prostorné kanceláře. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.
Nikdo mé rozhodnutí nechápal. Nástupce, kterého jsem musela začít hledat ze dne na den se sice našel, ale s organizací neměl na rozdíl ode mě nic společného. Důvod mého odchodu jsem znala jen já a chtěla jsem, aby to tak zůstalo. Proto bylo pro ostatní tak nepochopitelné, když jsem jim na posledním prosincovém zasedání oznámila, že chci rezignovat.
Když jsem onu dobročinnou organizaci začala budovat kousek po kousku, musela jsem si všechno zařídit sama. Nebyla mi nabídnuta žádná pomocná ruka a já se s tím postupně vypořádala. Trvalo mi dlouhých patnáct měsíců, než jsem do rukou dostala konečné lejstro potvrzující začátek něčeho nového.
Neuběhly ani další tři měsíce a mé jméno vyplavalo na veřejnost ve spojení pro změnu s něčím jiným než s nocí třicátého dubna.
Dala jsem do nově nalezeného smyslu života celé srdce. Jak jsem říkala – stejně už z něj zbylo jen torzo. Všichni, kteří mě znali, mi tvrdili, že když jsem se téhle organizaci začala věnovat, změnila jsem se. Nikdy mi ale neřekli jak, jestli k lepšímu nebo horšímu. Já ale na sobě žádnou změnu nepociťovala. Byla jsem odjakživa zvyklá na to, že jsem v práci trávila většinu svého času a že jsem tím zabíjela i svůj osobní život. A právě on byl ten jediný člověk, jenž se mi to nesnažil vymlouvat. Znal mě tak dobře, že se mě nepokoušel jakkoli změnit. Prostě mě do svého života přijal takovou, jaká jsem byla. To jsem na něm oceňovala nejvíce.
„Odette, ty víš, že když se nějak rozhodnu, mám k tomu zcela vážný důvod,“ otočila jsem se na ní a opřela se rukou o pracovní stůl.
„Ano, to vím. Ale vážně si myslím, že byste měla ve vedení zůstat. My všichni si to myslíme. Pan Jaque není tím správných člověkem, který by to tu měl řídit. To vy jste přece s panem Lerouxem tak dlouho žila. To vy jste byla jeho manželka…“ začala na mě chrlit má sekretářka a já při každém jejím slovu zarývala nehty víc a víc do spodní strany stolu.
„ To VY jste mu byla jeho oporou! To VY jste s ním byla v jeho posledních chvílích! To VY…“ pokračovala, ale to už jsem psychicky nezvládla a zastavila ji.
„Odette, dost! Přestaňte! Běžte pryč, prosím…“ vykřikla jsem na ní a ona během vteřiny zmizela za dveřmi. Snažila jsem se pravidelnými nádechy a výdechy zatlačit všechny slzy nazpátek. Má snaha ale vyšla nadarmo. Zhroutila jsem se do křesla, schovala si tvář do dlaní a nekontrolovatelně probrečela následujících pár minut.
Když jsem později přišla k sobě, začala jsem dávat všechny své osobní věci do krabice. Jako poslední jsem si nechala uzamykatelný šuplík ve stole. Věděla jsem totiž, že na jeho otevření budu potřebovat nejvíc síly. Chvějícími se prsty jsem sebrala svazek klíčů ležící na stole a našla ten jediný, který do zámku pasoval a strčila ho do tenké nepožívané dírky. Skousla jsem spodní ret, zadržela dech a pootočila. Ozvalo se slabé cvaknutí a já se s rukou na půli cesty mezi opěradlem židle a šuplíkem rozhlédla kolem. Hledala jsem snad něco, co by mne zarazilo? Nevím… A tak jsem svou pečlivě střeženou úschovnu otevřela.
První, na co jsem se podívala bylo jedno z našich svatebních oznámení. Když jsem si ho uzmula pro sebe a hledala pro něj nejlepší skrýš, myslela jsem si, že bude hezké mít alespoň něco připomínající naší svatbu. Samozřejmě, že jsme měli plno fotek, videí a tak dále, ale podle mě tohle bylo více osobnější, něco s tím pravým kouzlem. Ale v tu chvíli mi na tom nic kouzelného nepřišlo. Akorát to vyvolávalo další a další vzpomínky. Sehnula jsem se pod stůl a přitáhla si odpadkový koš co nejblíže to šlo. Znovu jsem se podívala na ozdobný papír, nevydržela jsem to a zmačkala ho a s podivnou směsicí pocitů uvnitř mé hlavy jsem ho hodila do koše.
Podobným způsobem skončilo na dně koše plno dalších věcí včetně letenek na Maledivy připomínající naší svatební cestu, fotky z dob, kdy jsme si mysleli, že máme ještě hodně času, kapesníku, kterým mi jednou utíral slzy, když jsem byla na pokraji zhroucení, a tak dále.
Zastavil mě až nadvakrát přeložený papír, na jehož čisté straně prosvítala slova psaná inkoustovým perem. Příčina mého nutkání odejít z organizace.
Objevila jsem ho pár dní nazpátek, když jsem svojí roztržitostí zavinila, že naše společná fotka spadla na zem a celý rámeček se rozpadl na malé kousky. Sehnula jsem se ihned ke střepům a upoutal mě právě onen papír vyčuhující zpoza fotky. Písmo jsem poznala na první pohled. Ale po prvním odstavci jsem ten druhý už nedočetla, zamknula dopis do šuplíku a ještě ten den jsem za sebe začala hledat náhradu do vedení organizace.
Nevěděla jsem, jestli ten dopis napodruhé dočtu. Ani jsem netušila, jestli ho vůbec chci dočíst. Bylo pro mě už tak dost bolestné uvědomit si znovu jeho existenci. Natož abych si oživila slova z části, kterou už jsem četla.
Neměla jsem ani ponětí, co se to ve mně vzalo, že jsem papír rozložila a odhodlala se prokousávat tím úhledným písmem úplně od začátku.
„Anděli můj… Ten den, kdy jsi spadla z nebe jsem konečně poznal, kdo jsem. Věděl jsem, že někde jsi, že na mě čekáš. Ale už jsem pomalu přestával doufat, že Tě někdy skutečně potkám. Od té doby děkuji při každém východu Slunce, že jsi tu se mnou, že Tě můžu držet v náručí, mít Tě jen pro sebe…
Moc dobře vím, že mi tady nezbývá moc času. Ale hrozně bych si přál, abys s mým odchodem nepřestala žít. Chtěl bych, abys byla pořád taková, jakou Tě znám teď. Protože takovou jsem Tě poznal a přesně takovou jsem si Tě zamiloval. Za tu dobu, co se známe, jsi určitě poznala, jak moc pro mne znamenáš a jak moc mi záleží na tom, abys měla jen to nejlepší. Dal bych cokoli za to, abych tu s Tebou mohl zůstat. Cokoli… Vím, že jsem Ti snad tisíckrát říkal, že tady budu pořád s Tebou a to je jeden z důvodů, proč Ti píšu. Pokaždé, když jsem Ti to znovu potvrdil, věděli jsme oba dva, že nebude dlouho trvat, a budeš tu kvůli mé nemoci muset zůstat sama. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, že nemáme pravdu. Já tady pro Tebe budu pořád. Na tom se nic nezmění. Jen tady nebudu viditelně. Kdykoli budeš něco potřebovat, kdykoli Ti bude smutno, kdykoli budeš mít problém, jakmile se ocitneš na dně, budu tu pro Tebe. A budu se celým svým srdcem snažit, abys vždy dostala mou odpověď, mou reakci. Jen se to bude chtít na chvíli zastavit a zaposlouchat se. Budu tu pro Tebe. Budu stát přímo za Tebou, abych Tě mohl chytit, když budeš padat. Budu vedle Tebe, když budeš potřebovat pomocnou ruku v jakékoli situaci a budu před Tebou, abych Ti mohl ukázat správnou cestu, kterou máš jít. Možná mi nevěříš. Tím pádem se moc omlouvám, že jsem si nedokázal získat Tvou důvěru natolik, abys mi teď věřila. Ale pamatuj si alespoň jednu věc. A to, že Tě miluji celým svým srdcem a VŽDY budu – dnem i nocí, v dobrém i zlém – vždyť jsme si to slíbili před oltářem. A ten slib platí.
Odpusť mi, že musím odejít. Mrzí mě to víc, než cokoli jiného. Nechci Tě tu nechat, jsi pro mne vším. A proto Tě prosím o odpuštění…
Greg…“
Když jsem skončila, po tvářích se mi kutálela jedna slza za druhou a nemohla jsem přestat. A najednou, jako kdybych po těch dlouhých letech opět uslyšela hlas, který pro mne znamenal svět.
„Pardonne-moi, mon ange………..“
Zavřela jsem oči a popotáhla. Nemusel se omlouvat za to, že si mou důvěru nezískal. Naopak. Když jsem někomu věřila na tisíc procent, byl to právě on.
Smutně jsem se podívala na odpadkový koš a během chvíle bylo všechno na svém novém místě. Letenky jsem opřela o stojánek na tužky, oznámení jsem přidělala na kalendář na stole, fotky vystavila jednu po druhé okolo stolu, kapesník jsem si složila do diáře a dopis strčila rozložený pod skleněnou desku na stole.
Greg byl součástí mého života do té doby, než odešel, ale teď je jí také. A já tu vždycky byla pro něj a to se nezmění…Věděla jsem to vždycky, jen jsem to potřebovala připomenout…
Stiskla jsem tlačítko na telefonu a z druhé strany se ozval tichý ženský hlas.
„Odette, omlouvám se, že jsem na Vás takhle vyjela. Měla jste pravdu. Jen bych Vás chtěla poprosit, jestli byste ještě dnes nemohla svolat zasedání a zavolat panu Jaquemu. Myslím, že mají právo vědět, že i nadále zůstávám ve vedení...................“