Na vrchol

Bylo půl páté ráno, ještě tma, a Martin, který právě stoupal na nejvyšší horu v blízkém okolí, se podíval na hodinky, aby se ujistil, kolik je přesně hodin.
„Času dost, můžu trochu zvolnit.“ Pomyslel si sám pro sebe a mírně spomalil tempo výšlapu.
Vždy, když tenhle výstup dělal, vyrojili se mu v hlavě vzpomínky na události, které nastaly před mnoha lety:

-------------------------

Bylo 24. září 2002 a Martin, jako skoro každý den, došel z práce pozdě domů. Měl dlouholetou přítelkyni, se kterou už spolu bydleli a která mu jeho práci v poslední době dost často vyčítala. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Vyčítání ale nakonec přerostlo až v hádku, která vyvrcholila křikem a odchodem Martinovi přítelkyně s prásknutím dveřmi. Martin zůstal sám doma a čekal, jestli se nevratí. Okolo půlnoci mu ale zavolala, že už takhle dál nemůže a že se s ním rozchází. Martin se ji ještě snažil nějak udobřit, ale nakonec bezúspěšně. Hovor ukončila s tím, že si zítra přijde pro věci a bude ráda, pokud Martin nebude doma. Ten mlčky souhlasil a bylo mu jasné, že tohle už je definitivní konec. Sedl si do křesla a zahleděl se na klíče od své stríbrné Alfy, které ležely na stole.

-------------------------

Na tohle všechno si Martin při výšlapu vzpomínal. Kontrolovla čas v pravidelných intervalech, protože věděl, že nahoře musí být nejpozděj 5:26. Sáhl na klíč od Alfy, který měl na řetízku na krku a pevně jej stiskl v dlani. Myšlenky mu opět sklouzly k té stejné noci.

-------------------------

Sešel před dům, nasedl do auta a nastartoval motor. Položil ruce na volant a před očima mu znovu proběhly události posledního večera. Vztek se v něm mísil se smutkem, a i když věděl, že v takovémhle stavu by řídit neměl, zařadil rychlost a s burácením motoru a pískáním pneumatik vyrazil kupředu potemnělou ulicí. Řídil rád a docela dobře, svoje auto znal, a i přesto, že nebyl zrovna klidný, věděl kde má svůj limit a co všechno si může dovolit. Řítil se tmavou nocí, každou zatáčku na nejkrajnějsí možnou mez a cítil, jak z něj pomalu všechno opadá.
Zastavil asi v jednu hodinu v noci na polní cestě, zapálil si cigaretu a prohlížel si svoje milované auto, ze kterého sálalo teplo a které se lesklo ve svitu měsíce. Díky cigaretě, která do jeho těla dodala uklidňující dávku nikotinu, z něj už opadla většina negativních emocí a on se vydal na cestu domů. Jel už o poznání klidněj a pomalej, užíval si zvuk motoru v tiché noční krajině a cítil se poprvé od hádky vyrovnaný a klidný. Projížděl jednu z posledních zatáček, když najednou uviděl před sebou stádo prasat. Instinktivně trhl volantem a následný smyk ho nemilosrdně poslal mezi stromy do lesa.

-------------------------

Martin, který už byl prakticky na vrcholu hory, se zastavil. Tahle poslední vzpomínka mu vrátila pocity bezmoci a zděšení, které měl od oné nehody zakopané hluboko v sobě. Byla to ale součást téhle cesty a on už s ní počítal. Cíl cesty už měl na dohled a tak se mu paměť rozhodla připomenout, proč tu vlastně je.

-------------------------

Když se probral v nemocnici, dozvěděl se od lékařů, že měl obrovské štěstí. Jeho auto se prý nárazem zdemolovalo k nepoznání a jediné, co bylo takřka bez újmy, bylo místo řidiče. Bohužel ale při nárazu utrpěl otevřenou zlomeninu nohy a krvácel. Člověk, který ho našel, prý zavolal záchranáře těsně před tím, než by bylo pozdě, takže ho lékaři ještě stihli zachránit. Později se Martin zajel podívat na svou Alfu, a když na vlastní oči uviděl naživo její poškození, došlo mu, že mu zachránila život. Vzal si klíček od ní a nosil ho na památku, jako přívěšek.
Nakonec se setkal s člověkem, který ho našel, aby mu mohl poděkovat. Muž mu vyprávěl celý příběh o tom, jak brzy ráno projížděl míste nehody, že si jeho auta v lese ani nevšiml, ale že v poslední chvíli uviděl velký záblesk, když se první paprsky raního slunde odrazily od vraku auta.

-------------------------

Proto teď Martin, dne 25. září 2017, už po patnácté vystoupal na vrchol nejvyšší hory v okolí, stiskl do ruky klíč od své staré Alfy a a při pohledu na vycházející slunce řekl nahlas:
„Děkuji!“