Tvá cesta ze snů do reality...

Jdeš sama tou cestou-tou tmavou cestou, kterou už tak dobře znáš. Tou cestou dlážděnou smutkem, tou cestou, kterou se vracíš ze svého světa do kruté reality. Tou cestou, kterou tak srašně moc nenávidíš….
Ta úzká ulička tě nutí přemýšlet… Nechápeš ty lidi co říkaj ,že život je fajn. Nechápeš ty lidi, kteří tvrdí, že doma je nejlíp. Nechápeš lidi a lidi nechápou tebe. Nechápou to, co cítíš, nechápou to, co děláš… Připadáš si tak sama. Máš sice rodinu-ale dá se to vůbec nazývat „rodina“ ? Máma a táta, kteří se pořád jen hádaj a brácha, kterej ti zkazil dětství. Miliony špatných vzpomínek, který tě srážejí na kolena...
Máš kamarády. Jo, ty skvělí kamarády, co dávají přednost chlastu před tebou. Ty kamarády co si myslí, jak to máš jednoduchý, ale neví, co každej den prožíváš. Během sekundy bys vyměnila svůj život za jinej…lepší…
Je chladno. Ta cesta je tak dlouhá…Už nechceš myslet na svůj zničenej život. Nechceš, ale ty myšlenky nejdou zastavit… Chceš to všechno skončit. Jednou pro vždy říct všem SBOHEM. Potom už jen krok do prázdna… Jeden malej krok a všechno to skončí.
Jenže tohle ty nedokážeš. Na to jsi moc slabá. Na to máš moc velký strach… Chtěla bys být pták-mít křídla a odletět někam daleko. Někam pryč, kde budeš pochopena… A už se nikdy nevrátit…