Vítejte v Anglii, aneb Kde nakupovat?

Konečně se mi podařilo zahnat ten počáteční ostych a můžu odkrýt další z mejch tajemství: rád nakupuju. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale je to tam. Průser je, že moje touha nakupovat je větší, než můj příjem. Někdy mívám takovej absťák po nakupování (a tak málo peněz), že si musím od domácího půjčit 38pí a běžím do krámu, koupit si dnešní noviny. Který po pár metrech zahazuju, protože můj nákupní absťáček na nějakej čas chcípnul. A vo to tady jde, nebo ne?
Určitě nechoďte do Coopu (leda tak pro ty noviny). To jsou ty krámky, co maj na ceduli napsáno COOP. Za kasama tam makaj tlustý holky, který jsou strašně líný se i usmát. A když vám vracej prachy, tak ten vzájemnej lidskej dotek omezenej na strašně krátkej okamžik. Někdy mám pocit, jako bychom se vůbec nedotkli. Jako by ty drobný po mně házely. Ale já nejsem vostrov, chápete?! Já to zkouším. Já vím, že samota je po lásce 2. nejčastější důvod sebevražd. A já to vždycky chtěl dotáhnout na 1.
A tak chodím do ALDI. Na kase tam seděj strašně hezký holky. A když vám vracej drobný, jako by vám položili svoji dlaň do vaší dlaně a každou chvilku měly říct: ANO! A jejich dlaně jsou strašně teplý a hebký. V těch jejich dlaních cejtím naději z budoucnosti. A nad kozama maj cedulku se jménem. Jenže než stihnu zaostřit, maj namarkováno. Nosit brejle mě nikdy nebavilo. Proto dělám čím dál větší nákupy a čím dál víc se nakláním nad tím běžícím pásem, kterej nás (myslím mě a je) od sebe odděluje. A už se těšim na ted den, kdy přimhouřím svoje utahaný oko a řeknu: tak Mary, kolik to dneska dělá? Nebo co zkusit tohle: tak Mary, co s načatým životem?
V ALDI je všecko levnější. I ženská krása. Mám skoro pocit, že je zadarmo. Jak tomu bylo dříííííííííív a jak o tom čtu v tlustejch knížkách.
PS: Tohle není reklama. Tohle je můj život.