Jeden navíc

Nemohla jsem usnout. Prostě to nešlo. Byla to jen další noc, kterou jsem strávila neustálým přemýšlením a civěním do zdi. Věděla jsem, proč tomu tak bylo.
Snažila jsem se přijít na ten nejvhodnější způsob, jak člověku ležícímu vedle mě oznámit to, co mi už tři noci po sobě bránilo spát. Neřekla jsem to nikomu. Věděl to jen můj ošetřující lékař a já. Doktor Sullivan mi poradil, abych to někomu pověděla hned, aby mě to tak netížilo. Jenže já za ty tři dny ani jednou nesebrala odvahu, abych to Alecovi řekla.
Otočila jsem se na druhou stranu a svou od neustálého přemýšlení těžkou hlavu jsem si podepřela levou rukou.
Spal tak klidně. Bezstarostně… Nemohla jsem mu přece jen tak říct, co mě trápí. To prostě nešlo.
Potřebovala jsem se s tím někomu svěřit. Měla jsem na bedrech úkol, jenž jsem zařadila do škatulky nesplnitelných. Už jsem dokonce uvažovala nad tím, že to Alecovi bude muset objasnit můj doktor, ale nenašla jsem odvahu ani o to Johna Sullivana požádat.
Nemohla jsem se na tu vyrovnanou tvář dívat ani o vteřinu déle. Musela bych mu to všechno říct a ze všeho nejvíc bych se nedokázala smířit s bolestivou grimasou v jeho obličeji poté, co by se to dozvěděl.
Pomalu jsem si sedla a naposledy jsem se koukla na ten dokonalý obličej. Chtěla jsem si ho pamatovat takhle. Bez jakékoli bolesti odrážející se z jeho tmavých očí či rtů stažených instinktivně do uzoučké linky. Tohle byl ten Alec, kterého jsem milovala. Nahnula jsem se k němu, opatrně přitiskla své rty na ty jeho a odešla jsem z naší ložnice.
Až když jsem vyšla ven jsem se mohla pořádně nadechnout. Tíha vědomí, že následující den bude ten poslední, kdy mu to budu moct říct, byla neúnosná.
Bezmyšlenkovitě jsem scházela po schodech vedoucích do obývacího pokoje, když mě na posledním z nich upoutalo něco, co jsem v domě neslýchala moc často. Směs zpěvu a kytarových akordů nepatřící mému příteli. Udělala jsem poslední krok, abych se ocitla oběma nohama na pevné zemi a vydala jsem se směrem k pootevřeným dveřím na terasu.
Byla celkem chladná noc, vítr pofukoval tak, až mi nadzvedal lem trička, v němž jsem spala, ale mě to nevadilo. Na chladném vzduchu se mi dýchalo lépe.
Udělala jsem pár kroků po měkkém koberci a aniž bych vnímala, jak se mi do něj zabořují nohy, jsem se opřela o rám prosklených dveří a založila si ruce na prsou.
„Nikdy jsem tě neslyšela zpívat…“ zašeptala jsem do tmy a onen uklidňující hlas přestal zpívat ve stejné chvíli jako utichly tóny vycházející z jeho kytary.
„Možná proto, že není o co stát,“ odpověděl černovlasý muž aniž by se ohlédl.
„Řekl nesebevědomě a opět se uzavřel do sebe,“ pousmála jsem se a dívala se, jak odkládá svou milovanou kytaru bokem.
Znala jsem Fabiana daleko dřív, než jsem se dala dohromady s jeho třiadvacetiletým bratrem. Byl to člověk, který se na mě nevykašlal ani přes to, kolik toho o mně věděl. Ani Alec o mně nevěděl tolik. Po celou dobu, co jsme se znali, a že to byla pěkně dlouhá řádka let, jsem za ním mohla přijít s čímkoli. Ať se jednalo o problémy ve škole, s nimiž jsem nechtěla chodit za Alecem, nebo ať jsem byla bezradná z různých problémů, které se objevily právě mezi mnou a Alecem, byl to Fabian, ke komu jsem šla pro radu. Nikdy neudělal nic, co by mohlo lidem dát šanci si o něm myslet něco špatného. A přitom se neohlížel na to, co si o něm druzí myslí. V okruhu jistých lidí, v němž jsem se spolu s celou rodinou Matthewsovou pohybovala, stačilo zmínit Fabianovo jméno a ani jeden člověk o něm neřekl nic špatného. A když se před půl rokem oženil s Jessicou, všechny zástupkyně něžného pohlaví jí záviděly…
„Neměla bys být nahoře s Alecem?“ položil mi otázku, ale zrak upíral před sebe. Překročila jsem práh a s bosýma nohama jsem došla až ke schůdku, jejž okupoval a sedla si vedle něj.
„Nemůžu spát,“ přiznala jsem a začala si pořád dokola sundávat a nasazovat prstýnek z bílého zlata, který jsem dostala k pětiletému výročí vztahu s Fabianovým mladším bratrem. Mlčel. Asi moc dobře poznal, že bych ráda něco dodala, ačkoli si nejsem jistá, zda-li mu to vůbec mám říkat.
„… stejně jako poslední tři noci.“
„Něco se děje, viď?“ zeptal se a já po chvíli zdráhání se přikývla.
„A řekneš mi, co to je?“ pokračoval, když se z mé strany nedočkal žádné další odpovědi. Nepřestávala jsem si hrát s kouskem tenkého kovu na prsteníčku, což ho zřejmě znervózňovalo natolik, že obě moje ruce schoval do těch svých.
Podívala jsem se do těch jeho naléhavých, ale přesto pořád stejně milých hnědých očí, ale nedokázala jsem se na něj kouknout dostatečně vzdorně jak u mě bylo zvykem a tak jsem se raději otočila do zahrady.
„Mabel, měla jsi někdy důvod mi něco tajit?“ stisknul mi lehce ruce a já zakroutila hlavou. „No tak vidíš. A teď mi pověz, co tě trápí.“
Musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout, abych to ze sebe dostala, ale on počkal. Vždycky čekal…
„Doktor Sullivan mě objednal v New Yorku na vyšetření. Musím tam být pozítří,“ zvedla jsem hlavu tak, abych mu viděla do očí.
„Do New Yorku na vyšetření? Na jaké vyšetření? Mabel, jsi v pořádku?“ znervózněl a poposedl si blíž ke mně. A ve tváři se mu objevil přesně ten výraz, kterého jsem se bála. Ten výraz, co mě tak ničil. Výraz, který jsem nikdy nechtěla vidět u Aleca.
Do očí se mi začínaly drát slzy. Nechtěla jsem je vidět, jak trpí…
„Je možné, že budu muset na operaci. Se srdcem…“ odpověděla jsem a pevně semkla oční víčka k sobě. Nemohla jsem si dovolit brečet. Doktor mě varoval. Pláč byl jednou z činností, která mohla mé srdce ještě více ohrozit.
„Lidí, kteří tu operaci přežili je dvacet procent,“ vykoktala jsem
„Pojď sem…“ dostal ze sebe Fabian a přitiskl si mě k sobě. Položila jsem si bradu na jeho rameno a ze všech sil jsem se snažila uklidnit. Cítila jsem, jak se mi najednou hůř dýchá, proto jsem střídala hluboký nádech s výdechem.
„Musíš Alecovi říct, že musí žít dál. A že jsem ho moc milovala, kdybych to náhodou…“ nestačila jsem to dopovědět, protože mě přerušil.
„Tak na to zapomeň! Do toho New Yorku s tebou pojedeme všichni a zpátky na Floridu se vrátíme taky všichni. Okamžitě přestaň uvažovat o jakékoli jiné možnosti, jasný?!“
Zabořila jsem nos do jeho trička a přikývla. On věděl, že jsem mu chtěla poděkovat. A taky moc dobře věděl, že toho v oné chvíli nejsem schopná…
Vdechovala jsem Fabianovu vůni a cítila, jak se můj tep pomalu začíná vracet do normálu. Což přestalo platit ve vteřině, kdy se ve dveřích vedoucích na terasu objevila silueta vysokého mladíka v bílém tričku a černých kraťasech.
„Mabel? Fabiane?“ otočila jsem se za oním známým hlasem a odsunula se od Fabiana co nejdál.
„Brácho?“ zvedl obočí šestadvacetiletý muž sedící naproti mě a já z úst byla schopná vydat jen jméno osoby kmitající pohledem z Fabiana na mě a naopak.
„Alecu……………………………“