Takovej "normálně nenormální" život jedné puberťačky

Lauřin život byl nudný a smutný. Většinu svého času trávila kouřením a popíjením s kamarády. Když večer přišla domů, zapla si počítač a pustila si naplno hudbu, aby nemusela poslouchat hádky svých rodičů. Takovej „normálně nenormální“ život smutné puberťačky…
Šlo to s ní čím dál víc z kopce. Nevážila si života, občas nějaký to hulení trávy a možná by spadla i do drog, kdyby jednoho dne nepotkala někoho, kdo jí změnil život…
Stalo se to na jaře-rok jako každý jiný. Laura se procházela po jednom menším Londýnském náměstí. Dívala se do výloh obchodů. Bylo tu tolik věcí, které by si chtěla koupit. Ale od rodičů moc peněz nedostávala a když už se jí náhodou podařilo nějákou tou krádeží trochu peněz sehnat, utratila je vždy za cigarety nebo jiné nepotřebné věci, bez kterých ale Laura nemohla být.
Pořád hledala nějaký smysl života, něco (nebo někoho) kvůli čemu by žila, ale nic takového pořád nenacházela. Najednou jí přepadl smutek. Po její mladé tváři začaly stékat slzy. Nechtěla,aby to někdo viděl a tak se rozběhla-nevěděla kam, ale běžela, jakoby jí šlo o život. Narazila na nějaký parčík,který vlastně ani neznala. Sedla si na lavičku a plakala. Neuměla to zastavit. Ten pocit smutku a zklamání z jejího života byl v celé její hlavě… Tohle prostě nešlo zastavit…
„Nepotřebuješ pomoct?“ Ozvalo se najednou asi 5 metrů od ní. Laura sebou cukla. Ani se neobtěžovala zvednout hlavu, jen zašeptala ať ji nechá být. Ten neznámí kluk jakoby to neslyšel-nebo spíše nechtěl slyšet. Posadil se vedle ní a začal jí něco říkat. Laura ho ani moc neposlouchala. Jen seděla a užívala si ten pocit, že si jí někdo všiml. Vždycky byla pro všechny míň než vzduch, ale pro toho kluka co si sedl vedle ní ne.
Asi po pěti minutách konečně zvedla hlavu, utřela si slzy a začala si s ním povídat. Teď už je to skoro rok a půl co spolu ti dva chodí. „Je to anděl,“ říkává o něm Laura „protože takhle úžasnej člověk prostě nemůže existovat…“