lovec rozmazaných stínu

Je pátek a víkend na mne čeká.Sbalím pár nutných věcí a hlavně mou zbraň,digitální fotoaparát značky Konica(KD-400Z) 4mega pixel ,je to trošku přístroj staršího data, ale
svou funkci plní,když jsem dostatečně blízko a netřepou se mi ruce.V tom tkví můj lov
při kterém máme se zvířaty stejnou šanci zmizet nebo být lapen.
Nahážu pár věcí do báglu a utíkám s civilizace do klidu a zeleně.Přivítám se s Vláďou a vyrážíme směr Javorový,Ostrý to jsou moji bratři.S Javorového je krásný výhled a na Ostrém roste hodně borůvek.Jo malebné Beskydy,mé rodné kopečky, kde mám vyšlapané své cestičky,ale oba jsou osídlené a ten klid bych tam nenašel.Tím pádem má Dangerův kraj,kde každou cestičku znám,nachází se tam dvě louky,kde pase se zvěř,psí hřbitov,tam jsou pochováni významní psi z okolí.Potůček a cesty zarostlé a sem tam se objeví živá duše.Hlavně tam mám svoji ložnici (15 krát 20m),kde měkké a rovné je podloží,obklopeno stromovím v závětří,tam své tělíčko vždy složím.

Rozloučím se s Vláďou(mé auto) a vyrážím.Mé nožky už popaměti vedou vpřed,já cítím vůni smrku,když míjím čerstvě seťaté stromy.Rukou hladím kapradí a vysokou trávu,cestou,necestou,lesem,ne lesem,utíkám za motýlem,roztáhnu ruce a letím sním.
Dýchám zhluboka a poslouchám co mi les šumí za rýmy.Pěnkava,sýkorka,strakapoud mě vítá,jen havran něco nemilé kráká.Dojdu na rozcestí a změní se mi terén,musím projít prudkým stoupáním.V půli kopce mě bouchne do nosu těžká vůně,jsem tak rozradostněn s okolí,že tomu nepřikládám váhu a jen si říkám,asi někde blízko trus od vysoké.Smysly mne varují , zpomalím chůzi,vydechnu a poslouchám.V periferním vidění zaznamenaly mé oči pohyb nade mnou,zaostřím oči a vidím jakoby starý jutový pytel,který unáší vítr,tam a zpět.Mé oči,ale na takovou vzdálenost nevidí.Zvědavost popohání levou a pravou nožku k místu.Jsem už blíž a tak mé oči zaostří a náhle pytel se pohnul.V tom mi to došlo,proč je ve vzduchu cítit tak čpící vzduch.Okamžitě jsem padl na zem,zjistil kudy vane vzduch,proháněl se proti mně,takže jsem mněl jistotu že mne zvěř neucítí.Vytáhnul opatrně s báglu zbraň ,zapnu on a plížením pomalu jak kočkovitá šelma se prodírám za svou kořistí.Srdce mi šíleně bije,ve spánku cítím jak mi tepna pulzuje.V metrové trávě se krásně pluje a maskuje.Jsem 15m od místa,náhle se vynoří hlava s které trčí dvě zahnuté 20cm ostří,které jsou připraveny probodnout vetřelce.Nehýbu se,ani nedýchám,přemýšlím co by to mohlo být za zvíře,Zubr nebo Bizon…Pomalými pohyby se zvedám a mířím,náhlé cvak,mačkám spoušť,zásah.Mačkám,máčkám dál ,ale nejde to,zbraň čeká až se uloží první snímek,nadává v duchu proč nemám zrcadlovku.V tom okamžiku se otočil vítr,zvíře mne ucítilo.Šok,myslel jsem že se pase,ale ono leželo,zvedá se kolos,mnou projíždí jak elektrika ten pocit, kdy s lovce se stává kořist.Uvnitř mně to křičí utíkej.Zvíře vyčkává a já pozvolna ustupuji,v tom zakopávám o větev,“křách“ a padám.Někde nade mnou slyším dusot kopyt,praskání větví, přikrčený k zemni,čekám kdy podívám se na zvíře s blízka.Rachot se vzdaluje ,vykuknu hlavu a vidím jak zvíře mizí v hustém porostu mladého smrkoví.Začínám si uvědomovat co se vlastně stalo.Tenhle okamžik trval sotva pár minut,mne to přišlo jako půl hodinu.Jenže jak se dostanu k mému místu,když musím projít hustou úzkou cestičkou,kde utíkalo to záhadné zvíře.Vypadalo jak s pravěku,zarostnuté hustou srstí ,připraveno bez lítosti vetřelce potrestat.
Pomalu postupuji vpřed a zkoumám stopu 12 x 10 cm je obvod dvou půlměsíčku zarytých do země.Celé tělo je napnuté jak pružina,připravena vystřelit do spleti mladého lesa.Uvědomuji si,strašně horko,je sice dusno,ale cítím jak v žilách se mi vaří krev.
Přešel jsem kritické místo a přemýšlím co to bylo za zvíře.Z úzkého cestičky vycházím na rozlehlé místo a co to nevidím.Mladý jelínek si pochutnává na travičce a vůbec si nevšimnul mé maličkosti,která se mu vynořila za zady.Čekám kdy všimne si mou přítomnost.Zjištuji kolik může mít roku,podle parůžků v lýčí,tak kolem 2 roků,má krásně zbarvenou srst v zapadajícím slunci,skoro hoří.Vůbec nereaguje a tak pokračuji v přímce cestičky kolem něj a čekám na leknutí(Závan strachu v očích,zahrábnutí kopýtek a odlétající trsy půdy, když výskokem se odrazí a přechází v trysk do bezpečí bukového porostu)Jsem od něho 3m,dál se v klidu pase,zaměřím si ho do hledáčku a čekám,kdy se na mne otočí.Nevím jestli to je místní zvyk nevšímat si lidí,ale je tak zabraný do šťavnaté travičky a borůvek,marně čekám kdy nastane ta chvíle.Už to nevydržím a písknu,vtom se pomalu ke mně otočí,polkne sousto,grimasou tváře řekne nazdar,pak líně třemi skoky,pěti kroky je ve křoví a zůstává ukrytý a čeká.Během toho cvakám a blesk ozáří stmívající krajinu,to je signál že blíží se závoj tmavé noci.Rychle nasazuji tempo a spěchám na své místo.

Stihnul jsem to, ještě projdu branou propletených korun mladých stromu a rozevírá se krása zapomenutého místa.Vítá mě má ložnice , když se z jedné strany ční bukový háj z druhé strany zástup smrčků obklopeny kapradím.Nade mnou a pode mnou příkrý svah ,mezitím na rovném a měkkém místě,je můj ráj,kde vybalím spacák,udělám pár nacvičených pohybu a vklouzán do pelíšku.Hned zvedám foťák a podívám se na dnešní úlovky a co nalézám,les vysokou trávu a rozmazané zvíře,nad kterými trčí dva rohy.Protože jsem nepřišel co to může být,dávám svůj název divoká kráva,protože té je to nejblíže.Druhá fotka je víc povedená,jen jak se fotily stopy,tak sem zapnul blesk,takže jelínek má hodně svítící oči.Nedělám si nic z neúspěchu,lehnu si na záda a pozoruji krásy začínající noci.Vychází první hvězda,ptáčci pozvolna umlkají,kolem letěl netopýr a světlušky rozsvěcují své lampy.Pozvolna se ztrácím v souhvězdí velkého a malého vozu a bezstarostně splývám s krajinou.