Guláš, aneb z Kuchařky snů

Na úterý to docela šlo. Nebylo plno a ani prázdno. Prostě tak akorát. Člověk měl pravidelnej přísun piva, s kým kecat a na hajzlu se nedělaly fronty. Z Dřevěnky jsem to měl domů, co by dohodil a tak jsem se nebál, řídit domů úplně našrot. Já vlastně nevím čím to bylo, ale jakmile jsme sednul za volant svýho warťase, jako bych předtím vůbec nechlastal. Cejtil jsem ji, to jo, ale jinak v pohodě. Řidič jsem byl skvělej, jedno kolik jsem toho vychlastal.
Takže jsem měl warťase zapíchlího před hospou, zatímco jsem se vevnitř dostával do pohody. Jako všichni kolem mě. Všichni jsme tak nějak podvědomě cejtili, že už z nás sou alkoholici. Ale to, že sme se tady každej den skoro všichni sešli, nás dokázalo utvrdit v tom, že jako společně, když jako bude nejhůř, to zvládnem. Co zvládnem, nám ale jasný nebylo. A chlastat prostě přestat nešlo. Doma to nešlo už vůbec a o práci ani nemluvím. Znáte to.
,,Sto slyšel, že na Marsu našli vodu?“ otočil se ke mně Karel. Chlastat je na něco přece jen dobrý. Člověk se toho hodně dozví. Kolikrát víc, než ho vůbec zajímá.
,,Ne. Neslyšel.“
,,Ty vole, jestli tam je voda, může tam bejt život! A my se tam můžem přestěhovat, až to tady bude úplně vo ničem.“
Nějak jsem se zasnil. Vždycky, když mě nějaký kecy začli nudit, dokázal přepnout. Voda na Marsu mi byla stejně blízká, jako píchačka s holyvůdskou superhvězdou. A cejtil jsem, že dostávám hlad.
,,To by musela bejt raketa!“ strčil do mě Karel ramenem.
,,Jaká raketa?“
,,No co by nás všechny musela dostat na ten Mars.“
,,Blbost. Jedu do Mnicháče. Jedeš se mnou?“
,,Ty vole, je 11, co chceš dělat v Mnicháči?“
,,Jedem na guláš ke Koníčkovi.“
,,Tak jo.“
Zaplatil jsem svejch 8 a nasedli jsme do war´táku. A hurá na večeři.
Do Mnicháče je to z Mimoně slabá půl hoďka ostrý jízdy. Silnice byly prázdný, tak jsem na to dupnul. Hned za Mimoní byl trošku kopcovitej úsek, ale hned potom byla rovinka až do Mnicháče.
Obloha byla plná vzdálenejch hvězd a letní vítr nás fackoval po neoholenejch tvářích. Svoboda seděla na zadní sedačce Bezstarostnost vrčela pod přední kapotou. Život zasee začínal dostávat smysl. Něco mi říkalo, že vůbec nejde o guláš. Že jenom utíkám před zítřkem. Že se ho snažím odsunout co nejdál. Jako bych byl zase tím puberťákem...
,,Ty vole!“ uslyšel jsem křičet Karla.
Nevím, co se stalo, ale silnice na Mnicháč někam zmizela. A kapota warťase mířila do nebe.
,,Letíme na Mars,“ teď už sotva šeptal Karel.
,,Píčovina.“ Tak vožralej jsem nebyl. Došlo mi to okamžitě. ,,Máme bouračku.“
A jak jsme pořád letěli k tomu hvězdnýmu nebi, někdo s těma hvězdama začal otáček kolem dokola. A pak už jsme zase viděli les. Ale silnici ne.
.....
Otevřel jsem oči. Všude kolem mě byla tma. Vedle jsem uslyšel oddychování. ,,Seš v pohodě?“
,,Jsem. Ty vole, jsem. Ty píčo, to bylo něco!“
Nějak se nám podařilo vylýzt z warťase, kterýho ta cesta na Mars položila na lopatky, teda na střechu, myslím. Vyškrábali jsem se zpátky na silnici a tam se ještě jednou prohlídli. A překvapení vystřídala úleva: ,,Ty vole, my jsme přežili bouračku, chápeš to, ty hovado!“ Křičel jsem se jako blázen.
Karel neříkal vůbec nic, jen se smál. A smál a smál. Zase jsem byli zpátky v životě.
,,Ty seš čůrák!“ křičel Karel.
A já nemoch nic říct, protože teď jsem se smál já. Začly mi dokonce týct slzy. A pak jsem se opřeli jeden o druhýho (protože sme byli pořád ještě našrot a takhle se nám líp šlo) a vrátili jsme se zpátky do Mimoně.
A v hospě se ještě svítilo. Nemohli jsme bejt pryč moc dlouho. Důležitý věci nikdy nezaberou tolik času, že jo?!
Vešel jsem dovnitř a zakřičel jsem na celou hospodu: ,,Vy čůráci, tomuhle neuvěříte.....“
A Karel se zase smál. Prostě pohoda.