BAMBULKA

Ta nejpodivnější příhoda se mi přihodila v době, kdy jsem chodila do školky. Bruslit jsem ještě neuměla, ale každou zimu, když zamrzl zdejší rybník , chodívali jsme s rodiči i kamarády na led. Bývala to báječná legrace. Honili jsme se, motali bruslařům do cesty a nejvíce jsme se nasmáli, když někdo spadl. Na led jsem chodívala moc ráda. Až do toho osudného dne.
I když byla velká zima, maminka řekla, že na led nesmím, protože není dost pevný. Já jsem si ale myslela, že mrzne dost a ledu jsem se namohla dočkat.
Nejdřív jsem měla strach a v uších mi pořád zněl maminčin hlas, že led není dost pevný. Ale nedalo mi to. Stoupla jsem si nejdřív jednou nohou na kraj. Nic se nestalo. Pak jsem udělala pár pomalých kroků a v tom to začalo praskat. Zpanikařila jsem a nevěděla, co mám dělat. Do očí se mi hrnuly slzy. Začala jsem hrozně křičet. Ale ne o pomoc. Volala jsem maminku.I když byla velice daleko, tak, že mě nemohla slyšet, byl to ten jediný člověk, kterého jsem teď chtěla vidět.Led se prolomil ba já jsem začala klesat. Někdo mě chytil za ruku. Vzpamatovala jsem se až doma.
Maminka mě svalila do vany s teploučkou vodou. Když jsem se trochu ohřála, dala mi čaj a ptala se, co se stalo a komu může poděkovat za záchranu mého života. Nic jsem si nepamatovala.
Když to maminka se slzami v očích vyprávěla tátovi, nakonec řekla něco, na co nikdy nezapomenu “ Co se stalo? Nevím, ale byla na ní suchá jenom bambule.