Výlet do Prahy

.

Jednou takhle v neděli jsem si vyrazil do Prahy na výlet. Protože nemám královské příjmy, jel jsem tam jako kmán. Na kole. Vždyť je to od nás jen necelých třicet kilometrů. Zvolil jsem si náročný program na celé odpoledne. Přece když už se dostanu jednou za čas do stověžaté matičky, nesmím při své návštěvě vynechat Pražský hrad, Petřínskou rozhlednu se zrcadlovým bludištěm, Parlament a Senát, Malou Stranu a Staré Město, Vyšehrad a Podolí, ZOO a Trojský zámek, Botanickou zahradu, Anežský klášter, Letnou, Vítkov, Žižkov, Holešovice i Karlín, Václavské i Karlovo náměstí, Národní divadlo, Operu a Stavovské divadlo (nejsem přece umělecký ignorant), Národní muzeum i Náprstkovo museum a asi sedmdesát dalších zajímavostí, památek i neopomenutelných míst minulosti i současnosti.
Vše jsem pečlivě naplánoval pomocí mapy předem a vyšlo mi, že když dosáhnu na kole průměrné rychlosti třicet kilometrů za hodinu, mohu se na každé zastávce zdržet asi dvě a půl minuty. V tom je zahrnuta i doba potřebná na uzamčení a odmčení kola, nezbytné občerstvení a na úlevu týraného organismu. Zjistil jsem dále, že výklad, neřku-li podrobný, by mi narušil zásadním způsobem časový harmonogram výletu a já přece jedu za pohodou a krásnými zážitky. Nakonec se však všechny předpokládané těžkosti vyřešili snadno a rychle. Když jsem třeba opíral kolo o kašnu na Pražském hradě, hradní stráž byla velmi nevrlá a skončilo to několika varovnými výstřely do vzduchu. Řekl jsem si, že moudřejší ustoupí a že napíšu později stížnost na presidentskou kancelář. Nebudu si přece kazit nedělní výlet.
Staré zámecké schody jsem sjel tak rychle, že na Malé straně jsem to neubrzdil a dostal jsem se po mostě přes Vltavu na Staré Město. V úzkých uličkách bylo tolik lidí, že jsem postupně rezignoval na rychlou jízdu, pak na pomalou jízdu a nakonec jsem se našel u pouličního výčepu na Staroměstském náměstí. Zjistil jsem po třech či čtyřech dvanáctkách , že Prahu mají nejlíp zmáknutou Japonci a když jsem si s nimi dal ještě další dvě, začal jsem jim i rozumět. Načerpal jsem od nich všechny poznatky, které oni museli tvrdě zaplatit a mně je poskytli za slib, že zaplatím i za ně. Hrdě jsem jim to slíbil a předal jsem jim průkazku do školní jídelny s tím, že je to kreditní karta a že na ní mohou jíst a pít asi dva dny, než dojdou peníze. Zeptal jsem se na cestu domů městského strážníka a ten mi sdělil, že musím jet Dlouhou ulicí. Poděkoval jsem mu a po sedmi dvanáctkách se mi zdálo, že zabloudit nemůžu. Každá z ulic mi připadala dlouhá! Je zajímavé, že ačkoliv všechny ulice se mi zdály dost dlouhé, všechny mi připadaly zároveň hodně úzké. Samozřejmě harmonogram plánovaných zastávek byl už dávno zásadně narušen a ani já už nebyl vlastně ani schopen číst tak malé písmenka psaná za střízliva. Strážný anděl se mnou měl jistě ten den dost práce a mohu potvrdit, že se zhostil své práce na jedničku. Své jízdě na nádraží bych dal taky hezkou známku, jen časté pády z kola kazily dojem z mé usilovné snahy jet přímo. Myslím, že krásnou čtyřku si udělit za jízdu mohu a nebude to vychloubání, že jsem na Masarykovo nádraží dojel i bez větších a rozsáhlejších odřenin. Nic jsem neměl zlomeno a v zadním kole se mi přetrhly jen čtyři dráty. Ve vlaku jsem se uvelebil na sedátku u dveří a v náručí sevřel kolo. Byl jsem hodný a snažil jsem se na sebe neupozornit. Neměl jsem totiž lístek. Co čert nechtěl, průvodčí přišel hned, jak jsme se rozjeli. Nštěstí byl v podobném stavu jak já. Dali jsme se do řeči a zjistil jsem, že proti němu jsem břídil. Já chlastám za svý a ve svém volnu. To on svou opici získal v nádražním bufetu výměnou za stravenky a v pracovní době. Při výpočtu ceny za přepravu se ptal na mou matku a značku kola, že to má zásadní vliv na cenu přepravy. Nakonec mi spočítal cenu na třetinu obvyklého jízdného a dal mi ještě slevu 10 % za slušné chování ve vlaku. Snažil jsem se mu vysvětlit, že v takovém stavu by měl být radši doma a nelézt na oči veřejnosti. Že na jeho místě bych vystoupil na perón a vlak odmával, z opice se vyspal a ráno se znovu přihlásil do služby. Viděl jsem, že vnitřně se mnou souhlasí. Neřekl však nic.
Za chvíli jsme zastavili v Horních Počernicích. Průvodčí vystoupil na perón a když se zvedl ze země, zamával na strojvůdce a zapískal. Naznačil, že nastupuje a zase vyskočil ven. Viděl jsem jen jeho děkovné pokynutí rukou a vlak se dal do pohybu. Zamával jsem svému novému známému a myslel jsem, že vše je v nejlepším pořádku a že už ho nikdy neuvidím.
Ale ouha! Situaci pozoroval výpravčí, který neměl základní informace o celém případu, skočil do služebny a nastavil návěstidlo na odjezdu do polohy Stůj! Vlak se zastavil. Za chvíli se vlak dal do pohybu zpět. Vrátili jsme se do stanice a strojvůdce s výpravčím se pokusili naložit průvodčího. Podařilo se jim to s pomocí několika ochotných cestujících a vzniklé zpoždění vlakového spoje se podařilo dohnat pouhým rychlým průjezdem stanice Mstětice a do Čelákovic jsme dojeli už zase podle jízdního řádu. Tam jsem i vystoupil a tím pro mne skončil i tento případ. Myslím, že strojvůdce na svou nedělní službu ještě dlouho nezapomene.
Já na svůj výlet do Prahy budu také vzpomínat!

.