TĚŽKÁ VOLBA

„Jitko, jak to vypadáš?“, holky ve třídě se ke mně seběhly, sotva jsem vešla do dveří. Vcelku jsem se jim ani nedivila. Monokl pod okem byl vidět do dálky, škrábance a modřiny po těle jsem cítila jen já. A nebylo jich málo. Do dnešního pondělního rána se hezky vybarvily.
„Co se ti stalo?“, Mirka s Janou byly z celé třídy našeho gymplu nezvědavější. Ve třídě jsme byly až na dva kluky, Petra a Pavla, samá děvčata.
„To víte. Zase otčím!“, povzdychla jsem si a začala barvitě vyprávět děj pátečního večera.
„Otčím se s mámou zase chytil, přišel domů vožralej a vzal to z jedný vody na čisto. Mámu zfackoval, upadla na postel. Když jsem se ji snažila bránit, praštil mě pěstí, vzal na mě měchačku… no holky, nepřála bych vám to. Bylo to strašný, vlastně jako vždycky“.
Ztěžka jsem dosedla do lavice a skryla hlavu do dlaní.
„A nahlásilas to?“, Mirka se ptala s profesionálním zájmem. Její táta pracoval na vyšetřovačce a tak dělala chytrou. Pokradmu jsem ji pozorovala skrz prsty rukou na mém obličeji.
„Vždyť takový násilník by si zasloužil zavřít“, pokračovala Mirka se zaujetím.
„Tak nahlásilas to?“, zopakovala svůj dotaz.
Chvilku jsem mlčela, abych trochu napjala atmosféru. Pak jsem odkryla monokl pod okem.
„A ty si myslíš, že by mi to někdo věřil, že to mám od otčíma? Kromě nás tří tam nikdo nebyl. Máma nikdy nic nenahlásila, vždycky si to s ním vyřídila večer v posteli a ráno bylo zase všechno v pořádku. A já? Nic bych nedokázala. Otčím nikdy nic nepřiznal a jak chceš vyvrátit, že jsem se někde nepraštila, nebo že mne zmlátil někdo docela jinej? Přestaň takhle uvažovat. Zákon platí jen pro slušné lidi a ne pro takové grázly, jako můj otčím. A nech mě bejt. Nemám náladu na rozumování…“

Odbyla jsem Mirku schválně. Co kdybych se do všeho nějak zamotala a vyšlo by najevo, že to bylo docela jinak, že mě opravdu ten večer zmlátil někdo jinej, protože jsem neobstarala drogy, jak jsem slíbila kamarádovi Mikimu. Ani nevím, proč jsem si začala pro holky vymýšlet historku o násilnickém otčímovi. Vlastně jsem si vymyslela i toho otčíma. Jenže tahle lež už trvala tak dlouho, že jsem pomalu začala věřit, že skutečně nemám tátu, ale otčíma. Pravda je, že jsem „ho nemusela“, protože moje setkávání se s partou kamarádů po večerech a nocích neschvaloval. Mnohokrát jsme se proto spolu „chytili“, ale vždycky jsem utekla za svým zájmem. Dělalo mi to dobře na duši, obstarávat kamarádům něco, co je obecně zakázáno. A co si budeme namlouvat. I na mě došlo. Marihuanu jsem také ochutnala. Ten kravál, když to doma táta zjistil, bych nikomu nepřála. Ale s jídlem rostla chuť a tak postupem doby, aniž jsem si to ovšem připustila, jsem se pomalu začala propadat do jámy zvané drogová závislost, doprovázené občasným požíváním alkoholu. Ale pro mé spolužačky tohle všechno zůstávalo tabu a dělalo mi moc dobře, když mne litovaly.

„A nepotřebuješ nějak pomoct?“ Jana se nade mne naklonila.
„Bylas vůbec u doktora?“, zeptala se, pozorujíc můj pomalu natékající a modrající monokl.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Co bych tam dělala. Na oko i na modřiny ti stejně doporučí studenej obklad a k tomu doktora nepotřebuju. A nech mě bejt. To bude dobrý“.
Otevřela jsem sešit s literaturou, kde hodně studijní látky chybělo. Moc mě to ve škole nebavilo. S kamarádama to bylo rozhodně lepší. Jana se vrátila do své lavice. Hodina češtiny utekla jako nic. Profesorka mne ani nevyvolala, když zjistila, co se mi stalo. Vylíčila jsem jí stejnou smyšlenou historku. Doporučila mi, abych zašla na sociálku. Tam prý takovéhle případy násilí rodičů řeší. Slíbila jsem, že tam zajdu a byla ráda, že mám klid. Profesorka češtiny byla i naší třídní. Na konci hodiny si tak jako každé čtvrtletí kontrolovala kontakty na nás nebo rodiče.
„Jitko, pořád platí mobil od minule?, zeptala se mě, protože věděla, že telefonní čísla často měním.
„Kdepak, mám nový telefon“, vytáhla jsem z tašky zbrusu nový mobil, s mnoha dalšími funkcemi a nadiktovala nové číslo. Zazvonilo. Velká přestávka. Zajdu si do „bufáče“ pro nějakou sváču“, pak ještě dvě hodiny a tradá domů.
„Ty máš zase nový telefon?“, Jana byla tentokráte u mne první.
„Vždyť to není ani dva měsíce, cos tady ukazovala nový mobil. Ztratilas ho?“
Janina zvědavost stoupala. Nezbylo mi, než znovu vytáhnout mobil s dotykovou klávesnicí a pochlubit se.
„Nic jsem neztratila. Prodala jsem ho, nevyhovoval mi. A tenhle jsem si koupila v sobotu ráno. Musela jsem si přece udělat nějakou radost po tom pátečním masakru doma, ne? Dealerka vyplňovala smlouvu na leasing rovnou na ulici. Tak jsem podepsala smlouvu a mám nový telefon. Doma jsem ho zatím utajila. Zase bude randál“.
„Hm. Je pěknej. Těch funkcí…Ani to nevyužiješ. A to budeš platit sama? A z čeho?“
„Co je ti do toho? Nejseš nějak moc zvědavá? Starej se laskavě o sebe, jo? Já se taky neptám, z čeho si platíš vohoz ve kterým chodíš do školy, nebo kdo ti ho platí. Tak laskavě zapadni, jo?“

Jana uraženě zmizela z mého dohledu a já se vydala pro naplánovanou svačinu. Trochu jsem musela Janě dát za pravdu. Ani já jsem nevěděla, z čeho budu splátky na telefon hradit. Že by mi táta nebo mamka byli ochotni dávat 1500 měsíčně, s tím jsem ani nepočítala. Ale nějak výrazně mne to netrápilo. Teď mám telefon. Potom uvidíme.

Doma jsem pozdravila mamku a praštila s taškou do kouta.
„Už zase mizíš? To nebudeš ani jíst?“, máma se mne snažila zabrzdit v mém spěchu.
„Nemám hlad. Přijdu večer. Ahoj“. Popadla jsem v předsíni deštník, protože venku právě začínalo krápat a v běhu zavírala vchodové dveře od bytu. Mámin dotaz kam že to mám namířeno, jsem slyšela už na schodišti.
„Bože, jak já to stihnu. Za deset minut mám být na nádraží. Přijede Alex. V životě jsem ho neviděla. Ukrajinec, nebo Rus, ani to jsem přesně nevěděla. Poslouchala jsem jenom Mikiho rozkazy. Na nádraží mě vyslal. Prý přiveze „koks“. V kapse jsem mačkala svazek bankovek, co mi Miki na zboží dal. Doma jsem ještě stačila ze šuplíčku v ložnici sebrat tisícovku. Naši to stejně nepoznají. Přece všechno nedám Mikimu. Já to taky musím zkusit, ne?
Na nástupiště jsem doběhla na poslední chvíli. Vlak právě vjížděl do stanice a já bedlivě pozorovala vystupující. Jenom jeden z nich měl mít v ruce malý hnědý kufřík a na zádech červený batoh.
„Kruci. Snad nepřijel, nebo jsem ho přehlídla. Miki mne zabije, když to nepřinesu.“
Perón se pomalu vylidňoval a stále nic. A pak jsem ho uviděla. Vousatý mladík, spíš snědší, v ruce hnědý kufřík, na zádech červený batoh. Vystupoval z prvního vagónu a rozhlížel se kolem sebe. Rozběhla jsem se k němu.
„Alex?“, ptám se opatrně. Co kdyby to byl někdo úplně jinej.
Přikývne.
„Posílá mě Miki Štraus“, šeptám, jako by na téhle informaci bylo něco tajného.
„Miki, da,da. Koks?“ Ptá se, abych rozuměla, evidentně česky neumí ani pozdravit.
Kývnu hlavou. Společně vycházíme z nádražní budovy do úzké přilehlé uličky. V průjezdu opuštěného domu otevírá Alex svůj tajemný kufřík. To co vidím, mi vyráží dech. Přepažený kufřík je v jedné polovině naplněný malými sáčky s bílou práškovou látkou. V druhé polovině jsou jen peníze. Eura, koruny, dolary, víc jsem nestihla zaregistrovat.
„Děngi“, vyzve mne k činu. Vylovím z kapsy zmuchlané bankovky. Přepočítá je, uloží k ostatním a pak mi podá pět malých sáčků s bílým práškem.
„Eto vsjo“, konstatuje suše, zavírá kufřík a mizí. Schovávám nákup do vnitřní kapsy bundy. Jeden sáček pro sebe do kabelky. Za hodinu už zvoním na Mikiho. Bydlí sám ve staré zástavbě na okraji města. Pomalu se smráká.
„Máš?“, zeptá se, když mi přijde otevřít.
„Kývnu a to už mne táhne do bytu. Nikdy jsem tady nebyla. Vždycky jsme se setkávali jen venku, v parku, kde jsme popíjeli krabicové víno, kouřili marjánku a bylo nám dobře. Veliká místnost s postelí, skříní a stolem. Tři židle. Všude po zemi hadry, deky, špína. Na okně cosi, co jen velmi vzdáleně připomíná záclony. Nikdo už tady asi dlouho neuklízel.
„Co koukáš?“
„Nemám čas uklízet, moc tady ani nejsem. A když jsem, tak stejně moc o světě nevím. Tak ukaž. Máš?“
Z kapsy bundy vytahuji čtyři sáčky a dávám je Mikimu.
„Jenom? Za deset tisíc? Zloděj jeden. Víš, co já budu muset zase nakrást mědi, abych si mohl další dávky koupit? Příště tam pudu sám. A vymáčknu z něj alespoň 10 pytlíků, to si piš!“
Chystá si stříkačku a pečlivě odměřuje dávku kokainu, kterou ředí vodou. Dívám se, jak natahuje tekutinu do stříkačky.
„Co čumíš? Taky chceš?“
Zablekotám něco jako v tom smyslu, že se bojím. Píchat injekce stejně neumím.
„Sralbotko. Nic to není. Koukej. Vyhrne si rukáv špinavé košile, zaškrtí paži gumou a několikrát zacvičí.
„Vidíš, potvora. Ještě je vidět“. Přikládá stříkačku ke kůži a její obsah vzápětí mizí v napíchnuté žíle.
„A za chvilku budou krásně růžové sny. Tak se rozmysli. Jestli chceš, píchnu ti taky. Ale musíš se rozmýšlet rychle. Za chvíli nebudu použitelnej!“.
Usmlouvám si poloviční dávku a Miki dostojí svému slovu. Za doktorský výkon mu vypláznu dvě stovky. Snažím se co nejrychleji zmizet. Miki se už pomalu propadá do říše snů.

Když se dostanu z domu na ulici, je už docela tma. Konec října už naznačuje blížící se podzimní plískanice. Chladný večerní vzduch jsem opravdu moc potřebovala. U Mikiho bylo nedýchatelně a já se v duchu zapřísahala, že tam už nikdy nevkročím. Trochu se mi začala točit hlava. Domů snad dojdu, já blbec. Ale na druhé straně, chtěla jsem to vyzkoušet. K čemu by mi potom byl ten sáček v kabelce, že? Domů jsem se spíše dopotácela. Připadala jsem si jako po hodně dlouhém a náročném flámu, jako by mi za krkem seděla docela pěkná opička.

„Kde je Jitka, Marto?“, Zdeněk se vrátil domů tak jako každý pracovní den po devatenácté hodině.
„Přiletěla ze školy, praštila támhle s taškou a zmizela někam za svýma kamarádama. Však ji znáš. Doma se nezdrží. Rodiče pro ni nejsou důležití“.
„Schytá to. Co úkoly? Vždyť tou školou proplouvá s odřenýma ušima. Kdoví, jestli ji pustí k maturitě. Už jsem jí to několikrát zakázal. Napřed škola, potom kamarádi. Měla bys ji taky trošku přidržet na uzdě a ne to všechno nechávat jenom na mě“, zavyčítal jsem si.
„Ale co mám dělat? Vůbec se se mnou nebavila. Přijdu večer, to byla její slova. Nedozvěděla jsem se ani, kam pořádně jde. To už sbíhala ze schodů, jako když hoří. Přece ji nemůžu přivázat za nohu ke stolu. Je jí osmnáct, je plnoletá a myslí si, že už dospělá. Je to hrozně těžké, věř mi“.

Drnčí zvonek.
Zdeněk jde otevřít.
„No nazdar. Ty zase vypadáš. Kde si byla? Tos chlastala, nebo co?“
Něco blekotám.
„Jitko! Vnímáš mě vůbec? Co se s tebou děje? Co jsi pila, nebo co jsi vzala za prášky?“
To už do předsíně přichází i mamka a já cítím, že jako vždycky se mne zastane. A nemýlím se.
„Nech ji. Tak se trochu opila. To se mladým občas stává. Vyspí se do rána a bude v pohodě.“ Bere mne kolem pasu a odvádí do pokoje.

Ráno se probouzím před sedmou hodinou s těžkou hlavou. Pomalu si vybavuji dění včerejšího dne. V kuchyni voní čerstvě uvařená káva.
„Á, naše opilka se už vyspinkala?“, táta mne vítá s posměšnou poznámkou.
„Ale ona to nebyla jenom opilka, viď? Co ten pytlík v tvojí kabelce? Kdes to svinstvo sebrala? Spláchl jsem to do záchodu, abys náhodou zase nedostala chuť. A kdes vzala ten telefon? Takový mobil jsem u tebe neviděl. Ještě mi řekni, že kradeš a už to bude všechno!“
Chtělo se mi řvát. Chtěla jsem se na tátu vrhnout. Vyhodil mi těžce a draze získaný sáček! Ještě, že neví, že je to za jeho peníze.
„A co mi lezeš do kabelky? Lezu snad já do tvých osobních věcí? V tom pytlíku byl cukr. Nic víc. A mobil – ten jsem si koupila“.
„Nelži. Cukr voní a chutná docela jinak. Mě nedostaneš. Nikdy se to už nesmí opakovat, rozumíš? A ten mobil – za co sis ho koupila? Penězi zrovna moc neoplýváš, pokud vím“.
„Koupila jsem ho na leasing“, chlubím se, ale vím, že bude následovat další kázání.
„A z čeho budeš ten leasing platit? To si myslíš, že ti na to dám? Nezapomeň, že nekradu. Takovýhle mobil stojí alespoň patnáct tisíc, jestli ne víc. Tak z čeho to hodláš platit?“
„Víš co tatí? Byl si v Rusku? Nebyl. A tak neraď. A nestarej se. Jsem plnoletá a dospělá a je to jenom můj problém. Ne tvůj. Rozumíš? A teď mě nech na pokoji. Sbalím si věci a jdu do školy!“
„Nakonec máš pravdu. Ale až bude nějaký průser, tak za mnou nechoď“, táta se zvedal od stolu a já se trochu bála, že si to se mnou tentokrát vyřídí ručně. Ale nestalo se tak. Nikdy mne neuhodil.

Další týdny a měsíce ubíhaly svým pravidelným stereotypem. Do školy, ze školy, domů, za kamarády do parku, nějaké to vínko, marjánka a zase dokola. Jen „koksu“ jsem se vyhýbala. Jedna zkušenost mi prozatím docela stačila. Leasingové splátky na telefon jsem neplatila. Proč taky. Stejně jsem neměla z čeho a táta mi na to nedá. Upomínky proto končily roztrhané a spláchnuté na záchodě. Nějak to dopadne, utěšovala jsem se. Krátce po Vánocích jsem ze schránky vylovila další dopis.
„Hm. Zase upomínka na leasing, ne?“
Otevírám obálku. Dočítám se tam, že celou záležitost předávají k soudu k vymáhání dluhu prostřednictvím exekutorské kanceláře. Trochu mi to nažene strach. Tedy – kdyby k nám domů přišel exekutor, to by byla rána. To by rodičové nepřežili… Něco musím udělat. Následující týden přemýšlení přinesl své ovoce. Pomstím se za spláchnutý kokain.

Bylo mlhavé čtvrteční ráno, když jsem se vydala na policii. Školu jsem měla ten den až od devíti. Věděla jsem, že to v pohodě stihnu.
„Jdu nahlásit podvod“, oznámila jsem dozorčímu.
Poslal mne do prvního patra k poručíku Hrubému. Zaklepala jsem na dveře, odkud se ozvalo rázné „dál“. Poručík Hrubý byl podsaditý, středních let, na první pohled u mne nevzbuzoval žádné sympatie. Ale to pro tuto chvíli nebylo vůbec důležité.

„Prý přicházíte s nějakým podvodem?“, obrátil se na mne místo pozdravu.
„Posaďte se a povídejte. A povídejte rychle. Nemám moc času, v devět musím být na zastupitelství. Poslouchám“.
„Vymáhají na mě poplatky za leasing za telefon“, jmenovala jsem i příslušnou společnost.
„Vy neplatíte? Pokud neplatíte, tak je to normální, co jiného byste čekala?“
„Nerozumíte mi. To bych sem nechodila. Já žádný telefon nemám a žádnou leasingovou smlouvu jsem nikdy nepodepsala. Myslím si, že to někdo musel uzavřít mým jménem“.
„Počkejte. To přece bez občanky nejde. Vy jste někdy nedávno ztratila občanku?“, ptá se a já mám pocit, jako by mne jeho oči rentgenovaly od shora dolů.
„No to právě ne. Ale doma ji mám volně přístupnou.“
„Co tím chcete říct? U vás doma byl zloděj?“, poručík stále nechápe souvislosti.
„Zloděj ne, ale otčím“, použila jsem zase svoji smyšlenou historku.
„Nevycházíme spolu. Dříve mne i týral. Ale tohle nechci oznamovat. Proto si myslím, že občanku si vzal a na moje jméno uzavřel leasingovou smlouvu. Ale žádné důkazy pro to nemám.“
„Nevadí. Prověříme to. To víte. Možné je v případě nevlastního rodiče, obzvlášť když se vzájemně nemusíte, docela všechno“.

Poručík vše zaprotokoloval, já podepsala protokol a zamířila do školy. Cestou jsem ještě vypnula svůj mobil. Bylo mi jasné, že od této chvíle jej nemůžu používat. Přišlo by se na to, že ho vlastním, kdyby mi náhodou volali, třeba z policie. Uplynulo dalších čtrnáct dnů a já pomalu začala věřit, že jsem se pro mne elegantním způsobem zbavila své noční můry. Ale mýlila jsem se.

„Kde zase ta Jitka je?“, Zdeněk se podíval na hodinky.
„Už tu dávno měla ze školy být, neříkala něco?“
„Jo. Ráno říkala, že půjde s Janou a Mirkou do města. Přijde později. To víš. Holky. Musí obhlídnout nějakou parádu, aby mohli rodiče připravit o pár korun, co? Nebyli jsme jiní, když jsme byli mladí, viď?“
„Stejně mám ale pocit, jako by se nám a obzvlášť mně, nějak vyhýbala. Nic jsem jí přece neudělal“.
„To se ti asi zdá. Taky nevím, proč by se ti Jitka měla vyhýbat. Dokonce i ve škole teď přidala. Snad už přijde k rozumu. Bylo by na čase“.
„Sakra, zase někdo zvoní. Copak Jitka nemá klíče?“, zvedám se od stolu a jdu otevřít.
Za dveřmi dva policisté.
„Pan Krátký? Zdeněk Krátký?“, upřesňuje jeden z nich svůj dotaz.
„To jsem já, pánové. Co se děje? Stalo se něco Jitce?“, v první chvíli mne nikdo jiný než moje dcera nenapadá.
„O Jitce nic nevíme. Ale na vás máme na oddělení trestní oznámení pro podvod. Budete nám to muset vysvětlit. Počkáme, až se oblečete. Pojedete s námi“.
„Zdeňku, děje se něco?“ Marta nahlédla z kuchyně do předsíně.
„Asi nějaký omyl. Pojedu teď s policisty na oddělení něco vysvětlit. Za chvíli jsem zpátky, neboj“, ujišťuji svoji manželku a na policistech se marně snažím vyzvědět nějaké podrobnosti.

Za půl hodiny mám jasno. Poručík Hrubý mne seznamuje s podaným trestním oznámením a já nestačím zírat. Já přece nejsem otčím! A abych jménem dcery na její občanku uzavíral nějakou leasingovou smlouvu, to vůbec nepřichází v úvahu. A že bych ji někdy týral? To je naprosto absurdní. Jenže moje tvrzení bez důkazů neobstojí. S poručíkem se loučím, ale ne na dlouho. Druhý den mu přináším rodný list mojí dcery. Je nade vší pochybnost jasné, že nejsem otčím. S sebou přivádím i Martu. Ta potvrzuje, že telefon si koupila dcera sama, taky ho používala.
„Já jí vytýkal, že nebude mít splátky z čeho hradit. Obula se do mě, že je plnoletá a že to je jen její věc. Tohle je naprostá nehoráznost, co udělala“.
„A navíc, už druhý den není doma. Kde je, vůbec nevím. Půjdu se zeptat do školy. Snad alespoň tam chodí“.
Do školy jsme se vydali s Martou společně. To, co jsem si v duchu myslel, se naplnilo. Jitka ve škole už druhý den nebyla. Jana s Mirkou o nějaké procházce po městě nic nevěděly.
„Mysleli jsme si, že Jitka marodí, když nepřišla do školy“, třídní profesorka byla velmi příjemná a vstřícná žena.
„Volala jsem jí i na mobil, ale ozývalo se, že uživatel je dočasně nedostupný“.
„Počkejte! Mobil? Můžete mi říci číslo toho telefonu?“ Nechce se mi ani věřit, že bych získal další důkaz o Jitčiných lžích.
Profesorka Veselá otevřela svůj diář. Vzorně uspořádaný seznam studentů i se všemi platnými telefonními čísly byl hned na první stránce.
„Vedu si to tak u každého ročníku, kde jsem třídní“, vysvětlila nám.
Telefonní číslo přesně souhlasilo s tím, o němž Jitka na policii tvrdila, že jej nikdy nevlastnila ani nepoužívala.
„Paní profesorko, nevzpomínáte si, kdy naposled jste s Jitkou telefonovala na tohle číslo? Já vím, chci toho po vás moc, ale je to opravdu důležité“.
Ve stručnosti jsem vyučující vylíčil náš problém.
„To snad není ani možné. Tak vy nejste Jitčin otčím? Nikdy jste jí fyzicky neublížil? Pokud vím, tak ve třídě se tím často chlubila, když se objevila ve třídě s monoklem a samá modřina po těle. Ale to už si spolu asi vyjasníte. A naposled jsem s ní telefonovala – počkejte – podívám se do svého služebního telefonu. Jasně. Tady to je. Bylo to ve čtvrtek, dvacátého ledna, když Jitka přišla pozdě do školy. Mluvila jsem s ní a chtěla hovořit s rodiči. Jitka mi připadala poslední dobou jako zfetovaná. Chtěla jsem tedy vědět, co a jak. Jitka tehdy přišla do školy po deváté a říkala, že musela něco neodkladného zařídit. Víte vůbec o tom vzkazu?“

Oba jsme jen vrtěli hlavou. To, co jsme se dozvídali, byl pro nás oba šok. Ale já získal nestranného svědka k prokázání své neviny. Zmiňovaný čtvrtek byl den, kdy Jitka na mne podala trestní oznámení. Bylo tedy jasné, že ještě v tuto dobu telefon osobně používala. Profesorka Veselá všechno zopakovala i na policii do protokolu. Mně ani Martě se však neulevilo. Naopak. Náš strach o osud dcery vzrůstal. Už pátý den nebyla doma a žádná z kamarádek o ní nevěděla. Nakonec jsem to byl já, kdo oznámil na policii Jitčino zmizení. Poručík Hrubý své vyšetřování začal ve škole.
„Pomůže nám každá maličkost“, nabádal studující.
„Vzpomínejte. Kde se Jitka zdržovala, když nebyla doma nebo ve škole? Koho z vás navštěvovala?“
Po chvilce uvažování se přihlásila Jana.
„No, já nevím, ale často mluvila o jakémsi Mikim. Mikim snad Štrausovi. Ale víc o něm nevím. Nevím, jestli to byl její kamarád, nebo kluk. Neříkala ani kam za ním chodí. Vidívala jsem ji občas taky v parku popíjet krabicové víno. Ale jestli tam byl taky Miki to nevím. Nikdy jsem ho neviděla.“

Miki Štraus byl policii dobře znám. Známý feťák a zloděj. Žádný kov před ním neobstál. Od měděných okapů počínaje, kanálovými mřížemi konče. Na drogy si přece musel nějak vydělat, že? Poručíkovi se okamžitě vybavil jeho byt, kde několikrát služebně byl. Představa, že by zde mohla být i Jitka, byla krutá, ale reálná.

Uplynul týden od zmizení Jitky, když Zdeňkovi v kapse zazvonil mobil.
„Poručík Hrubý. Zdravím, pane Krátký. Vaši dceru jsme našli. Byla u Mikiho Štrause totálně zfetovaná, v bezvědomí. Sanitka ji odvezla do nemocnice. Snad se ji podaří zachránit“.
Poděkoval jsem. Na další slova bych se stejně nezmohl. Přes všechna trápení jsem měl svoji Jitku pořád rád…

Sedím u stolu. V hlavě se mi jako film promítá náš společný život. S Martou jsem byl už dvacet let šťastně ženatý. Naším vymodleným dítětem byla Jitka. Jedináček, více dětí nám nebylo dopřáno. Snad právě proto od útlého věku měla Jitka všechno, co si přála. Byli jsme moc rádi, když se dostala na gymnázium. Vzdělání bylo hlavně naší prioritou. Jitka snad vlivem pubertálního věku do školy ani do učení nechtěla. Vydělávat peníze. To byla její doména. Podařilo se nám její bláznivé nápady zvládnout. Jitka už třetím rokem studovala. Nevím, pro koho to bylo větší trápení, zda pro nás jako rodiče, nebo pro ni. V duchu jsem si sliboval, že pokud odmaturuje, po prvé v životě se opiju. Teď k tomu přibyl ještě další důvod. Jestli se Jitka uzdraví a vymaní se z drogové závislosti… Ale co dál? Mám ji zatratit, nechat spadnout až na dno, nebo jí zase zamést cestičku, zaplatit dluhy a vzít na milost? Opravdu, těžká volba. Ale znám sebe i Martu, a proto si myslím, že nebudeme moc dlouho zvažovat pro a proti. Za podanou ruku a další pokus nasměrovat své jediné dítě tou správnou cestou rodičovská láska vždycky stojí.