Dej mi ještě jednu šanci

Zvuk zvonku se rozlehl prázdnou chodbou. Alice stála přede dveřmi, nervózně podupávala nohou a za ruku držela svého malého synka.
Dveře se otevřely a Alici ovál zatuchlý pach.
„Ty zase vypadáš,“ zamumlala místo pozdravu, pustila ruku dítěte a proklouzla kolem Petra do bytu.
Zamířila do kuchyně a otevřela ledničku. Znechuceně pokrčila nos – zase jen pár piv a k jídlu nic.
„Je jak mimino,“ povzdechla si, z kabelky vytáhla krabičku a strčila ji do lednice. Řízky s bramborovým salátem. Zavřela ledničku a na kuchyňskou linku položila další balíček – kus bábovky.
„Ahooj kamaráde, tak jak se ti vede?“ ozvalo se zatím z chodby.
„Táta! Táta!“ křičel malý Vojtíšek.
Alice se přesunula do obýváku a posadila se na sedačku. Překřížila nohy a čekala.
Za chvíli se ve dveřích objevil Petr s malým v náručí.
„Můžu ti něco nabídnout?“ zeptal se opatrně.
„Myslím, že nemáš co nabízet,“ zabručela Alice nevrle.
„Příště nakoupím,“ řekl a posadil se s dítětem naproti ní do křesla.
Nakoupí pár lahváčů navíc, pomyslela si Alice, ale mlčela. Zavládlo trapné ticho.
„Co nového?“ zeptal se Petr.
„Vojtín byl na koupališti,“ řekla.
„Vážně?“ Petrovi se rozzářily oči, šťouchnul malého do nosu, „taková naše malá velrybka.“
„Jojo, dostal od babičky nafukovací kruh. Velikej s hlavou labutě. Byl z toho vykulenej ale pak se mu to líbilo,“
Společně se zasmáli.
Petr náhle zesmutněl: „Chtěl bych být u toho,“
Aliciny oči ztvrdly. „Pochybuju, že máš ještě plavky,“ procedila mezi zuby.
Její vlastní sarkasmus jí ubíjel. Vždyť sama si nepřála nic jiného, než aby to viděl, aby společně prožívali všechny Vojtovi nové krůčky, aby byli jako normální rodina. Slzy se jí začaly hrnout do očí. Ne! Ne před ním! Plakala celé dny a noci, ale před ním si musela zachovat hrdost.
Odmlčeli se. Alice vytáhla z kabelky dětské sušenky a beze slova je podala Petrovi. Vytáhl jednu z balíčku a dal ji malému. Ten ji uchopil do ručiček a šťastně ji žužlal.
„Dej mi ještě šanci,“ řekl Petr, aniž by zvedl oči od malého.
Alice spolkla slzy: „Už jsi promarnil tisíc šancí,“
„Alice…“ i jeho oči byly teď zakalené.
„Mlč už!“ skočila mu do řeči, „byla to tvoje volba! To ty jsi dal přednost pivu před námi! Nebudu nutit svoje dítě vyrůstat s alkoholikem, nikdy!“
„Nevím co mám dělat…“
„Přestaň chlastat!“ zakřičela. Schovala tvář do dlaní a rozvzlykala se.
Petr se zvednul a posadil se vedle ní. Chytil ji kolem ramen, rukou jí zajel do vlasů a přitisknul si její tvář na rameno: „Neplakej prosím, ne kvůli mně, nezasloužím si to,“
Alice se přitulila k jeho pevné hrudi. Byl to pořád on. I když trošku sešel, pořád ho milovala jako nic na světě. „Nezasloužíš,“ vzlykla.
„Miluju tě,“ řekl.
Taky tě miluju, ale na tom nezáleží. Řekla si v duchu.
„Na tom nezáleží,“ řekla nahlas.
Odtáhla se od něho. V jeho očích se zračil velký smutek. Otřela si oči a nahodila svou typickou tvrdou masku a vyskočila na nohy. „Dobře,“ řekla rázně, „jdu ke kadeřníkovi a na kosmetiku, vrátím se za 2 hodiny. V kuchyni máš řízky a bábovku.“
Petr jí smutně sledoval. Alice třesoucíma rukama vytáhla z kabelky lahvičku a postavila jí na stůl.
„Tady má Vojta čaj, jedl, než jsme odcházeli, takže o to se nestarej,“ dala malému pusu na čelo a Petra probodla pohledem, „ a věnuj se mu pořádně.“
Hodila si kabelku na rameno a vyšla z bytu. Seběhla pár schodů.
„Alice,“ ozvalo se za ní.
Otočila se. Petr stál ve dveřích, v ruce držel jejich krásného syna. Byli si tolik podobní, hlavně ty oči. Vypadal jako dokonalý táta. Alice ale věděla, že takový nikdy nebude. Je příliš nezodpovědný a dříve umře, než dospěje. Do očí se jí nahrnuly slzy, otočila se a vyběhla z domu.

Kde je východisko?