No, uvidíme

Dělal jsem jí to do kaďáku. Měla ho pořád krásně těsnej. Cejtil jsem každej milimetr, o kterej jsem se posouval tam a zpátky. Prstama si honila pošťáka a všechna šťáva stejkala na moje péro.
,,Opovaž se, jestli o mně budeš psát!“ řekla mi 2. den ráno.
,,Neboj.“
,,Žádný neboj, prostě ti říkám, abys nepsal o tom, jak spolu pícháme. Seš totiž strašná drbna, všechno hned musíš vyprdelit na ten blbej internet.“
,,Jak vyprdelit? To sou básničky a povídky, chápeš? Jak může někdo vědět, že to je podle pravdy?!
,,Proč? Já ti řeknu proč!“ Poodstoupila, aby na mě mohla namířit prstem. Ještě včera mi s ním šťourala v prdeli. Když si na to vzpomenu, nejradši bych znovu stáhnul gatě.
,,....posloucháš mě?!“
,,Jasně. Co?“
,,Ti říkám, že nemáš žádnou fantazii! Že nic z toho, cos napsal, sis nevymyslel. Protože nemáš žádnou fantazii a lhát nedokážeš. Ty teda rozhodně ne.“
,,Já že nemám fantazii? A kdo vymejšlí ty scénky, který máme jako předehru? No kdo?“
,,To je toho. A že přijde policajt vyšetřovat znásilnění a pak tu znásilněnou taky vojede, tak to sme tenhle tejden hráli už 2x!“
Měla pravdu, mrcha. Nevím, jak to dělala, ale na hádky byla vždycky líp připravená. A že jsem nedokázal lhát, v tom měla pravdu.
Nelžu od dětství. A nemůže za to bible ani jiný přesvědčení. Nenávidět lhaní mě naučil táta. Nejvíc asi, když mě mlátil kuchyňským prkýnkem obaleným v útěrce do břicha. Po každý ráně na mě zařval: pravda se vždycky ukáže. Lhát prostě bolelo.
,,Tak jo.“
,,Co tak jo?“
,,Policajta na nějakej čas vynecháme.“
,,A ten internet?“
,,Hm.“
,,Ježíši, co hm?“
,,No uvidíme, no. A přestaň na mě, laskavě, mířit tím prstem!“