Barevný brýle

Kdysi tu nebyli. Lidi je neznali a měli pokoj. Nepožadovali je, protože o nich ani nevěděli, ale dneska je to jiný. Dneska o nich ví každej. Každej ví, že má tu možnost. Každej taky ví, že nadělaj více škody, než užitku.
Kolik je na týhle cestě šlápot? Všechny došly stejným směrem. Je to masami lidí rozdílnejch charakterů prověřenej model, ale stejně se po ní vydá někdo další. Jsme jako samci černý vdovy. Ten pavouk si zašuká a samička ho potom sežere. Von to ale bohužel neví. Kdyby ale měl lidskej rozum a povahu, moc by mu to asi nepomohlo. Stejně by si zašukal. Bytosti prostě nejsou jenom blbý a chytrý. Některý jsou třeba tak chytrý, až jsou blbý. A pak že je vše buď černé nebo bílé. Není to tak jednotvárný, jak se na první pohled zdá. Ty dvě barvy se prolínaj.
Je to vlastně děsně šílený a zajímavý, ale tady lidi nehledaj, tohle lidi nevidí. Lidi vidí jen černou nebo bílou, a proto se někteří z nich rozhodli nosit barevný brejle.

Frank byl jedním z těch, kterej se dal taky na scestí. Byl hrozně chytrej, a tak je hodně rozporuplný, proč se dal zrovna touhle cestou pokušení.
Holt ne vždy chytrej v hlavě znamená chytrej v životě a tohle je jeho příběh.
Příběh v černobílým světě.
Frank se narodil v Roseville. Bylo to takový standardní americký městečko. Ani ne moc malý, ani ne moc velký, prostě tak akorát. Ideální místo pro rodinnej život. Pravda, že si toho jeho rodina zrovna moc dovolit nemohla. Táta Franka dělal v masokombinátu a máma byla zrovna na mateřský, pač se starala o Frankovo mladšího bráchu Billa. Roseville bylo jedním z těch rychle vystavěnejch městeček, plný na chlup stejných domků. Jen čtvrtě se od sebe lišili tím, že v každý měli ty domky jinou barvu.
Frankova rodina měla ten barák na hypotéku. I to auto s kterým Frankův táta jezdil do práce měli na leasing. Většina platu tedy skončila na jejich splácení a se zbytkem už se nějak muselo vyžít.
Frankův táta byl hrozně hodnej a klidnej člověk. Občas si našel nějaký vedlejšák, kdy sice pracoval jako divej, ale aspoň mohl o víkendu vzít rodinu do kina, nebo na nějaký výlet. Frankovi rodiče nechtěli, aby až bude dospělej žil na uzdě tak jako oni, a tak chtěli, aby byl vzdělanej. Frank teda po střední šel studovat na vysokou školu. Odjel od rodičů na kolej, budovat si svou budoucnost. Celkem se mu dařilo, byl to docela chytrej perspektivní kluk.
„Takový Amerika potřebuje,“ říkával mu vždy otec.
Slogan jako na nábor do vojenský školy, říkal si Frank někdy, ale věděl, že to s ním táta myslí dobře.
Náhodou to nebylo až tak zlý být na výšce. Jo, člověk sice občas musel zabořit hlavu do knížek, ale jinak to bylo fajn, být spolu se svou generací, být mezi svýma. Večírky na kolejích byly někdy fakt šílený.
Člověk si prostě užíval, koneckonců celým světem tehdy hýbal Rock 'n' Roll. Frank ale na kolej nejezdil se zrovna zvlášť tučným kapesným, a tak mu někdy bylo až trapně, když ho občas zvali ostatní.
„Chtělo by si to najít ňákej vedlejšák“, řekl Frank svýmu spolubydlícímu Tonymu.
„Jo, dá se tu něco sehnat, ale studentů je tu fůra a práce málo. Nejsi jedinej co má tenhle problém a musíš mít nějaký známý, aby ses k něčemu dostal. Sme prváci, tak to bývá,“ řekl mu Tony.
„Jak to všechno víš?“ zeptal se Frank.
„Bratranec kdysi taky chodil na vejšku, dokud ho nevykopli. Párkrát mi o tom vyprávěl.“
„No jo, asi máš pravdu“, řekl Frank a nechal to plavat. Tak se Frank nějak spokojil s tím co má a ubral se spíše na studium, než na společenský život.
„Franku, deš dneska s náma? Franku?!“ zabušil někdo na dveře jeho pokoje.
„Ne, díky, snad příště, nějak mě bolí hlava,“ odpověděl Frank.
„Ale chlape, neblázni, otevři. Otevři aspoň ty dveře, nechceš přece, aby jsme na sebe řvali přes ně.“
„Jasně už jdu,“ řekl a šel otevřít dveře.
Stál tam Biff. Frank ho zná tak akorát. Ani moc, ani málo, ale co věděl jistě bylo, že Biff je šílenej organizátor a dycky to pořádně rozjede.
„Franku, co se děje? Ňák se tu zavíráš poslední dobou.“
„Dneska prostě nemám náladu se bavit Biffe. Fakt sorry, snad jindy.“
„Ale Franku, co mi to tu vykládáš? Nemáš náladu už pěkně dlouho, tak to vyklop, co tě žere?“
„No dobře. Nemám teď moc prostředků, jasný?“
Biff se zasmál.
„Prachy nejsou důležitý Franku.“
„Ne, pokud je máš,“ odpověděl Frank.
Biff se zadumal, a pak si sedl na židli vedle něj.
„Víš co Franku, prostě na to zapomeň, každý máme občas ňáký trable, ale teď jsem přišel já a nenechám svýho kamaráda ve štychu, nedělám věci napůl, takže přijmeš mou pomoc?“
„A o jakou pomoc se jedná Biffe?“
Biff se k němu pomalu naklonil a tiše povídá: „Zelený brejle.“
„Zelený brejle? Ne to ne. To ne Biffe. Dík moc kamaráde, ale nemám zájem.“
„Ale Franku, chápu tvé obavy. Každej se bojí toho co nezná. To je přirozená lidská vlastnost. Ale tvůj problém Franku je, že všechno prostě vidíš černobílé jako ostatní ale zelený brejle ti dodaj nový rozměr, dodaj tvýmu pohledu barvu.“
Frank se na chvíli zamyslel.
„Stejně na ně nemám Biffe, ale díky.“
Biff se opět usmál.
Franku, kámo, tys mě vůbec nepochopil. Já ti ty brejle nabízím zadarmo,“ řekl a vytáhl jedny zpoza kapsy. Frank na ně pohleděl a na chvíli se zapřemýšlel.
„Co to je?“
„To je vono,“ řekl Biff.
„To ale nejsou brýle. To jsou čočky.“
„No jo, jsou. Tys je nikdy neviděl? Brýle se jim jen říká. Brýle byly prvotiny, s kterýma si ani nemohl vyjít na ulici, pač si byl hned provařenej. Pak ale přišly na trh čočky. Ale kdybys je chtěl sehnat nebo prodat, zmiňuješ se o brejlích. Holt věci se mění, zůstal jen název.“
„Aha, zajímavý.“
„Tak nechtěj abych se tě ještě prosil,“ řekl mu Biff.
„Tak teda dobře Biffe, jdu s váma, jen na sebe něco hodím,“ řekl Frank.
„A kde že to vůbec jdem?“
„Do jednoho klubu nedaleko, kde se scházej převážně studenti. Dojdem tam pěšky. Neboj, bude se ti tam líbit, uvidíš, ostatní už tam jsou.“
Tak se Frank, Biff a pár dalších zbývajících odebrali ven z kolejí napříč městem.
„Jak se to vůbec používá?“ zeptal se Biffa Frank.
„Normálně je nasadíš, nic na tom není, kdybys s tím měl problém, tak ti píchnu.“
„A co poliši a tak, co když tě s nima uviděj?“
„Když si je nasadíš, tak vidět nejdou neboj a po pár hodinách stejně ztratí svůj účinek a budeš vidět zase černobíle, jako předtím, pak je prostě jen zase vyndáš a zahodíš, a teď už dost keců. Nasaď si je,“ řekl Biff, zastavil se a sám si je nasadil. Ostatní udělali to samý. Byli zrovna v takový prázdný uličce v parku, takže byl ideální čas na věc.
„No tak Franku, nasaď si je,“ pobízel ho Biff.
Frank tedy vyndal z kapsy pouzdro se svýma čočkami a nasadil si je.
„Ty vole!“ vyřkl.
Ostatní se začali šíleně smát.
„Jak se cítíš Franku?“ optal se ho Biff
„Je to skvělý, úžasný, nádhernej pohled,“ řekl Frank a začal se smát taky.
Celej ten černobílej svět rázem zmizel. Všude byly jen odstíny černé a zelené. Bylo to úžasný. Úplně jinej pohled na svět. Nemělo to chybu. Frank se usmíval od ucha k uchu. Byl šťastnej. V klubu to bylo taky skvělý. Holky byly skvělý, pití bylo skvělý a hudba byla přímo žádoucí.
„Nikdy sem se tak nebavil,“ říkal na druhý den Tonnymu.
„Prostě to nemělo chybu.“
„Jo taky jsem je jednou měl, ale moc si to nepamatuju, byl sem tenkrát děsně vopilej. Poprvý si z nich vůbec nejvíc vyšinutej, říkal mi bratranec, ale nesmíš to s nima přehánět“, řekl mu Tonny.
„Jo, to je jasný, to je jasný,“ odpověděl Frank a na chvíli se zamyslel.
„Tony?“
„Ano Franku?“
„Něco mě napadlo.“
„Nepovídej,“ řekl mu na to Tonny a začal se smát.
„Co kdybychom dali do kupy svý kapesný a votočili to na brejlích?“
„Blázníš, to ani náhodou.“
„Neblázním, přes Biffa by se to dalo sehnat za míň, pokud to bude ve větším a přes víkend se po tom bude každej shánět.“
„Neblázni Franku, nejsem žádný dealer.“
„Já taky ne Tonny, jen to zkusíme, třebas se to vyplatí, za to nic nedáš. Taky na tom s prachama nejsi zrovna nejlíp. Pojďme vyřešit tenhle náš směšnej problém.“
„No tak dobře, dám ti na to svoje kapesný, ale domluvíš to s Biffem ty a jestli se to nevyplatí, tak mi to budeš dlužnej, je ti to jasný, je to tvůj nápad.
„Ok, to beru,“ odpověděl mu Frank. Věděl, že Tonny není z jeho plánu zrovna dvakrát nadšenej a spíše mu nevěří a taky věděl, že je teď všechno na něm.
Jen to zkusíme, protočíme to a šmitec, říkal si.

„Tak dneska sem prodal poslední, co sem měl,“ řekl Frank Tonnymu, když vešel do pokoje.
„Nebo spíš to, co jsem nestihl prodat já,“ řekl Tonny.
„Ale to je přece fuk. Hlavní je, že je to v cajku a vyšlo to. Vyneslo nám to skoro dvojnásobek toho, co jsme do toho vložili. Ty prachy jsou naše Tonny!“
„Paráda. Tomuhle sem nevěřil, tohle sem fakt nečekal, bylo to vesměs úplně snadný, když si vezmeš, jak by ses na ty prachy musel nadřít poctivou prací. Z Toho mě až běhá mráz po zádech?“ řekl Tonny a voba se začali smát.
„Jo Tonny, máš pravdu, bylo to snadný a k tomu mám malý překvapení.“
„Překvapení? Jaký překvapení?“
„Tohle překvapení,“ řekl Frank a vytáhl z kapsy dva páry zelených čoček.
„Ale Franku, říkals, žes to všechno prodal nebo ne?“
„Jo, to jo. Tyhle jsou pro nás. Na večer, na oslavu.“
„Já ti nevím Franku.“
„Neblázni, vždyť slavíme“, odvětil Frank.
„No tak dobře, tak teda večer, ale prozatím to schovej,“ řekl Tonny.
„Jasně,“ řekl Frank a pořád se přitom smál. Vymkl se chudobě. Vyzrál nad ní. Byl na ňákou tu dobu za vodou. Byl šťastnej. Frank s Tonnym to ten večer fakt pořádně oslavili a nakonec takhle protáčeli každý svý kapesný a ještě jim zbylo pár brejlí na víkend.
Prvák byl prostě jako sen. Jako pohádka. Jako vzrušující jízda na tobogánu. Jenže každej tobogán někde končí.
Frank začal prodávat brejle na ulici a hlavně v klubu.
Jednou ho ale práskli. Nikdo nevěděl, kdo to mohl bejt, ale stalo se. U Franka našli ňáký zelený brejle, a tak dostal podmínku a vyhazov ze školy.
Rodiče z toho nebyly vůbec nadšený. Nechápali, že zrovna Frank, vždyť byl dycky tak rozumnej. Když Frank dorazil domů, měl tam dopis. Byl to dopis od Tonnyho. Tonny se v něm přiznával, že to byl von co ho prásknul. Že ho prásknul zrovna v tý době, kdy toho u sebe neměl moc, aby z toho neměl zase velký problémy, ale že už byl prostě moc rozjetej a von se prý nemohl už dál dívat na to, jak se ničí.
Ten dopis Frank roztrhal rychle jako nic a pořádně zuřil.
„Podrazil mě nejlepší kamarád, dneska se nedá nikomu věřit!“ říkal si.
Jednou mně možná pochopíš Franku a doufám, že se příští rok přihlásíš znovu na vysokou, psal mu Tonny v tom dopise.
Frank už se na vysokou ale vykašlal. Našel si práci. Nebyla nic moc, ale dalo se to. Vlastně to bylo příšerný. Dělal v tom samým masokombinátu, co jeho táta. Ten mu tam to místo taky sehnal. Jezdil s ním z práce a do práce a v práci se snažil ho moc nepotkávat.
„Dokud se nenajdeš něco lepšího, sehnal sem ti takovej odrazovej můstek do života synku, alespoň si těch peněz budeš více vážit,“ říkal mu táta. Frank si peněz vážil, byly tvrdě vydělaný, ale taky věděl, co dokážou a tak po pár měsících úporný práce začal dělat to, co se naučil na výšce, protáčet brejle.
Tentokrát ale ne ty zelený, ale modrý. Ty byly teď hodně rozšířený a pohled přes ně ještě slastnější. Prošlo mu toho rukama fakt hodně, a tak jak se dalo očekávat, začal je nejen prodávat, ale i používat. Ještě existovaly červený a žlutý brejle, ale ty byly prej silně návykový a nebezpečný a Frank si slíbil, že na ně nikdy nesáhne. Ani nemusel.
Vypěstoval si závislost i na těch modrejch. Čím víc je používal, tím byl po jejich účinku svět méně černobílý jako kdysi. Začal být šedivej. Jedinej jednoduchej útěk z tý kurevský šedi byly další a další brejle. Byl to začarovanej kruh závislosti. Všechno mu začalo splývat, bylo to strašný, Frank z toho začal být nesvůj a paranoidní. A jak to skončilo?
Po Tonym přišli na řadu Frankovi rodiče. Začal jim připadat dost plachej a podezřelej, a tak mu prohledaly pokoj a našli tam kupu těch modrejch brejlí. Nevěděli co si počít, a tak zavolali policii. Nakonec Frank skončil na léčení. Už to nebyl ten Frank, co býval. Byl jinej. Brejle mu zatemnily hlavu a přivedly na scestí. Bylo mu hrozně. Bylo mu hrozně ze sebe.
Celej svět byl šedivej a on už nechtěl od života nic jinýho, než jen zase vidět černobíle.