Nejez dort celý

„Evo, skoč prosím do kuchyně pro chlebíčky,“ řekla jí matka, když se jí uprostřed debaty nechtělo vstávat od stolu.
„Jo, už jdu,“ řekla Eva neutrálním tónem, chtě skrýt svou podrážděnost.
V kuchyni otevřela lednici a vytáhla z ní stříbrný podnos plný pestrobarevně vzhlížejících chlebíčků, nazdobených zeleninou.
„Prosím,“ řekla Eva, když podnos pokládala na stůl hned vedle chipsů, tyčinek, jednohubek a starého cukroví, co zbylo od Vánoc. Poté si sedla na okraj gauče a poslouchala rodinné tlachání svých tet s její matkou v čele.
„A už jste vidělo toho novýho, co se nastěhoval naproti Máchalů?“ řekla teta Evženie.
„Jo, vy myslíte Péťu?“ odpověděla jim Evina máma Irena.
„Péťu? Ty ho snad znáš?“
„No tak trochu.“
„Jak trochu? Tak povídej, nebo to z tebe máme tahat jak z chlupatý deky?“
„No, byl u nás v obchodě.“
„Aha, no ale to ještě nevysvětluje,proč bys ho měla znát jménem. Nebo se snad seznamuješ s každým cizím, co ti vleze do krámu?“
„Ne, ale von si kupoval cigára.“
„Aha, ale to furt ještě nedává důvod k tomu, abys ho znala jménem. Co ty cigára s tím mají co společnýho?“
„Hodně. Víš, já po něm chtěla občanku.“
„Cože?!“ vyjevily se tety.
„Tys po něm chtěla občanku?! Dyť mu očividně táhne na třicet!“
„No jo, vypadá skoro jako můj Alois před patnácti lety,“ řekla teta Evženie.
V pokoji se strhla lavina smíchu.
„Bože,Evžo,nic proti tvému Aloisovi, ale takovýho fešáka ho určitě nepamatuji,“ řekla teta Monika.
„No jo, jenže mě v tu chvíli nic jinýho nenapadlo. Prostě jsem chtěla vědět jak se jmenuje, tak sem to na něj vybafla.“
Další vlna smíchu.
„Bože Ireno. Ty si motovidlo. A co on na to?“
„No nejdřív na mě hodil takový letmý, zkoumavý pohled, ale potom mi ji beze slov ukázal.“
„Bože, bože. A to už jí po něm budeš chtít dycky?“
„Ne, už ne, to je přece jasný, teď už ho znám.“
Další smích.
„No ještě že tak. Vsadím se, až k vám do krámu přijde podruhý, tak zrudneš jak ruměnec.“
Opět smích.
„No, to asi jo,“ podotkla Evina matka.
Eva pořád líně seděla na okraji gauče. Do rozhovoru se nijak nezapojovala, jen tiše poslouchala a cpala se chlebíčky,kterýma se ne a ne dojíst do sytosti.
„Tak, myslím, že je čas na zákusek,“ řekla Evina matka a zašla do kuchyně, kde každému připravila talířek s třemi druhy zákusků. To vše se konalo na počest jí samé. Měla totiž narozeniny a dnes je slavila už druhým dnem. Ty zákusky si pekla sama. Jestli něco Evině máme opravdu šlo, tak to byly její zákusky.
„Hmm, vypadá to zajímavě,“ řekla teta Evženie, když Evina máma ono sladké pohoštění donesla na stůl. A co Eva? Té se rozzářily oči hned jak je viděla. Máminy zákusky milovala, i když jí to nikdy nepřiznala. Eva vůbec milovala jídlo, což na její postavě bylo znatelně vidět.
Tudíž se konverzace v místnosti trochu ustálila a lačné dámy se pustily do svých dezertů.
Bože, to je dobrota, říkala si v duchu Eva. Její talířek byl v tu ránu prázdný. Jakoby se Eva chtěla co nejdříve prokousat k obrázku, který byl na dně jejího talíře.
„Můžu si vzít ještě ten krémový,mami?“ zeptala se.
„Ale jistě miláčku. Jsou dobré,že?“
„Nejsou zrovna nejhorší,“ řekla jí Eva, vstala a zamířila do kuchyně. Lednici ale nezavřela. Zaujaly ji totiž věnečky, které tam tak provokativně ležely vedle.
„No, když si jeden vezmu, tak tím nic nezkazím,“ řekla si v duchu a naložila si na talíř i ten věneček. Poté se vrátila na své místo a opět jakoby se snažila odkrýt onen obrázek na talířku, což se jí zanedlouho povedlo.
Tety s matkou spokojeně seděly a zapíjely dezert červeným vínem.
I to se zanedlouho vypařilo, a tak šla Evina matka pro další láhev, když tu se zastavila u okna.
„Co se děje Ireno?“ zeptala se jí jedna z tet.
„Bože holky, to je on!“
„Kdo?“
„Ten Petr!“ řekla.
„Nekecej“, řekla teta Evženie a všechny se zvedli se sofá, směřujíc zvědavě k oknu.
„Dívejte, jde do tý restauračky naproti,“ řekla Evina máma a na chvíli se zamyslela.
„Holky!?“ vykřikla pak dobrodružným,tázavým tónem, dívajíc se na ně.
„Ireno, blázníš?“ řekla jedna z tet, když z Irenina pohledu poznala, co tím chtěla říct.
„Ani náhodou, myslím to smrtelně vážně. Však co, dyť oslavujeme, mužem přeciž změnit prostředí.“
„No,když jinak nedáš. Koneckonců, jsou to tvoje narozeniny,“ řekla teta Monika.
„Nuže, jdeme se obléci,“ řekla natěšeně Evina matka.
„Evo miláčku, nebude ti vadit, když tě tu chvíli necháme samotnou?“ zeptala se jí.
„Vůbec ne mami. Jen se bavte.“
„Dobře zlato, tak zatím ahoj.“
„Ahoj mami, ahoj tety.“
„Ahoj Evo,“ oplatili ji a odešli.
„Uff, konečně klid, už mě z nich bolela hlava,“ řekla Eva do prázdna místnosti a pustila si televizi.
Tiše sledovala děj na obrazovce a motoricky sahala po zbylém jídle na stole, až tam za nějaký čas skoro nic nezbylo.
„Bože, to sem se to zase najedla,“ řekla si Eva a položila si dlaň na břicho.
Její ruce ale ne a ne být v klidu, jakoby pořád chtěly sápat po dalším jídle. Za chvíli to Eva nevydržela a šla se podívat do lednice.
„Posledním zákuskem nemůžu nic zkazit,“ řekla si a chňapla po jednom svou buclatou dlaní. S talířkem a lžičkou se už ani neobtěžovala. Rychle jej snědla, zavřela lednici a šla zpátky k televizi.
Seděla, dívala se a ani se nehnula. Za chvíli se však začala z toho jídla celá potit a blednout.
„Bože, co se to semnou děje? Je mi hrozně!“ říkala si.
V tu ránu vystartovala směrem k toaletě, takovým tempem, jaké její líné tělo snad ještě nikdy nenasadilo. Cítila jak jí žaludek cuká.
„Blé,“ tak,tak to stihla k záchodové míse, do níž začala všechny ty lahůdky vrhat.
„Bože, proč sem toho tolik sežrala!! Nenávidím jídlo!! Nenávidím ty odporné zákusky a vůbec! !Už nikdy!!!“ říkala si Eva.
„Blé,“ vydala opět ze sebe, kdy ze sebe dostala asi všechno, co před chvílí snědla.
„Už nikdy!“ říkala si.
Když už dávící reflex ustoupil a bylo jí trochu lépe, neměla už na nic sílu. Uvařila si zažívací čaj, vypila jej a šla si lehnout.
Bože Evo to neumíš myslet na nic jiného,než na to blbý žrádlo? Tázala se v duchu sama sebe.
Přece nemůžu takhle žít věčně! V životě jsou přede i jiné radosti než-li jídlo. Kluci,nákupy,večírky, to vše by mohlo být skutečností, kdybych se přestala oddávat tý vštípený nenasytnosti. Končím!Končím, začnu hubnout! Začnu cvičit! A hlavně přestanu žrát! A lidi kolem budou zírat, jen to chce najít kousek vůle, pak to pude. To je moje rozhodnutí, to bude má zásadní životní změna a začnu s tím hned zítra!

Bylo ráno.
Sluneční paprsky začaly více a více prostupovat oknem, až spící Evu probudily a donutily jí vstát.
„Bože je mi hrozně. Žaludek mám jak na vodě, celý scvrklý, potřebuju něco sníst, jinak sebou seknu,“ řekla do stěn svého pokoje. Celá malátná vstala a nazula si papuče a odcupitala do kuchyně. Otevřela lednici, chtě si udělat nějakou snídani.
První co spatřila byly krásně barevné a sladce vypadající zákusky.
Chvíli je pozorovala a snažila se k nim chovat pokud možno s odporem.
Začala se tedy dívat po jiném, zdravějším jídle, z kterého by si připravila normální snídani,jak si včera večer slíbila. Nenašla ale nic tak atraktivního, aby jí to zaujalo, a tak její pohled sklouzl opět k oněm zákuskům.
„No,když si vezmu jeden, tak tím nic nezkazím,“ řekla si a pustila se do něj.
„Bože, to je dobrota.“