Život na druhou

Kapitola II.
William
Jak už jsem říkal. Můj život je jen zvonění. Pořád mi zvoní v uších. A i tentokrát zazvonilo. Konec školy. Konečně vypadnu z téhle budovy, kterou tak nesnáším a vydám se zpět domů. Zpět do své uzavřené, každodenní rutiny. Loučím se se spolužáky a jdu pomalu ze schodů. Tenhle okamžik si totiž vždycky užívám. Zdravím vrátnou a procházím dubovými “vraty“ na svobodu. Na dvoře školy potkávám pár známých tváří, ale ani to mě moc nezdrží. Přicházím na autobusovou zastávku.
Dnes mám štěstí. Zrovna přijíždí školní autobus. Sednu si jako vždy. Třetí sedadlo v řadě vlevo. Taky jako vždy sedím sám, ale dneska mi to ani nevadí. Ráno jsem zvládl se štěstím. Dovers by už asi zavolal domů, že chodím za školu. Máma by mě zabila...Se zasyčením dveří odjíždíme. Je krásné anglické odpoledne. Trochu pod mrakem, ale jinak je Bristol dokonale jarně naladěn. Parky konečeně rozkvetly a i to mi trochu zlepšilo náladu. Přeci jen jsem optimista. Miluju barvy. Autobus pomalu zastavuje a já už jsem jen kousek od našeho domku. Žiju tam sice jen s mámou, ale je to celkem pěkný, zachovalý dům. Táta ho před tím než odešel zrekonstruoval. Snad to tak vydrží než odejdu. Rozhodně by ale bylo co opravit. Okenice už trochu ztrácí barvu a okapy taky nevypadají moc pěkně, ale hlavní je že někde uvnitř je můj pokoj. Můj počítač, sluchátka a hudba. To je moje závislost. Nekouřím, nepiju a drogy nesnáším. Zato miluju hudbu. Vždycky to tak bylo. Jediné co se na mně líbí mým spolůžákům je, že ať už mi pustí cokoliv, vím kdo je autorem a občas se mi i zadaří trefit rok nahrání. Jsem asi génius. Vím to....
Odemykám dům, vyzuju se v předsíni a mířím po schodech nahoru do svojí “modlitebny“.
„Nevstupovat, exekučně zabaveno.“ Přečtu si vlastnoručně navrhnutou cedulku jako pokaždé, když otevírám opotřebované dveře. Možná, že by přeci jen potřebovaly nový nátěr. Stejně jako ty okenice. Někdy to udělám, až budu mít čas. Zapínám počítač a konečně nasazuji sluchátka. Můj pokoj, moje království. Prohrabuju se hromadou cédéček a vybírám dnešní dávku svojí drogy. Iron Maiden? „Jo..to by šlo.“
Díky hlasité hudbě už nevnímám nic kolem sebe. Teď jsem teprve sám sebou. Otevírá se mi brána do nového, vlastního světa. Škola už není problém. To, že nemám tátu taky ne. A kamarády? Časem nějaký najdu. Těch pár, co mám zrovna nepovažuju za opravdové přátele. Když nepočítám to, že si občas postěžujeme na stejné učitele, nemám s nimi nic společného. Asi jsem trochu pokrytec, že si jich nevážím tak, jak bych měl. Ale co mám dělat? Nikdy mi neporadí a rozhodně jim nemůžu věřit na tolik, abych se jim svěřoval se svými problémy. Nemám kamarády, tátu. Co mi chybí dál. Holka?
Bez holek se obejdu. Nebo ne? „Máš na holky čas. A kdybys měl s nějakou problémy, řekni mi to. Jasný? Wille? Poslouchej mě, když na tebe mluvím. Já jsem se poprvé zamilovala, když mi bylo osmnáct. Do tvýho táty. Byla to láska na celej život. Nikam nespospíchej.“ Tak to by mi teď asi řekla máma. Vždycky mi říkala, že táta je jedinej koho měla a bude mít ráda.
Tak proč sakra odešel, mami? Jak můžu žít bez táty. Je mi šestnáct a potřebuju ho. Moc. Když mi bylo šest a on odešel nebral jsem to tak, že jsem ho ztratil. Myslel jsem že ho zase brzy uvidím. Že odejde na pár dní...Nevrátil se. Už ho nikdy neuvidím.
Jsem vůl. Fňukám tady po tátovi a přitom poslouchám nejlepší skupinu v mým životě. Ještěže existuje internet. Moje druhá závislost. Tak co je novýho ve světě? Jako první projíždím internetové aukce a hledám další věci do své sbírky. Do své hudební, jedinečné sbírky. Co to bude dnes? Všechny desky, co nabízí už mám. Zadávám heslo Iron Maiden. Když už je mám v uších, tak proč ne třeba na poličce? Nebo na nohách....? “Prodám boty značky Converse z kolekce Iron Maiden. Velikost číslo 9/10. Zachovalé, téměř nenošené. Na ceně se domluvíme. Zn.:Spěchá. Kontakt: ruthdussel@gmail.com.“ Converse...Že bych si koupil boty? Hmmm..napíšu tam později..
Přepínám na další skladbu a plánuju, co budu poslouchat dál, když mi do pokoje vchází máma. Mluví na mě. Trochu dýl mi trvá než si uvědomím, že ji skrs hlasitou muziku neslyším.
„...a můžeš si sundat sluchátka a vypnout ten kravál, když na tebe mluvím?“ Slyším, když si je konečně sundám.
„No jo. Promiň. Jak bylo v práci? Ve škole to dneska bylo v pohodě.“ Snažím se zlepšit mámě náladu. Znám ji až moc dobře. Je na ní vidět, že je nevyspalá a v práci měla fofr.
„To je dobře. V práci...znáš to. Šéf mi ale možná přidá. Třeba se konečně dostaneme na tu dovolenou. Co ty na to?“ Usmívá se na mě máma.
„Super. Už se těším.“ Vracím jí nadšení, ikdyž vím, že to jako každý rok ani letos nevyjde...

Ruth
„Ruthííí! Vstávej, vedeš mě do školy!“ „A mě do školky, Ruthííí! “ Toť můj každodenní (velice milý) budíček mých brášků…Nevím, jak to dělají, ale pokaždé vstanou ve stejnou dobu… Ochotně mě shodí z postele, ale nic víc. Ustelu svoji postel, jejich a tátovu, který byl už ve 4 ráno pryč z domu…Snad tentokrát jel do práce… Mám ještě dost času na to, abych nám nachystala snídani a ještě se skočila nahoru nachystat…Kluci dostávají (jako obvykle) misku Chocapicu, já se k nim přidám, protože na nic jiného nemám náladu. Po té rádoby snídani vyběhnu k sobě nahoru, dochystám si věci do školy, popřípadě udělám úkoly, na které v noci zapomenu. Obleču si školní uniformu a jdu do koupelny. No, paráda… Moje kaštanově hnědé vlasy jsou úplně někde jinde než by měli bejt… Učešu je jen stěží. Promnu si svoje už dávno probuzené oči, abych opět spatřila tu zeleň…Ještě vyčistit zuby a už zbývá jen pár hygienických rituálů…
Další milé překvapení… Tony a Stewe se místo oblékání do jarních kabátků, vyslékli téměř do naha. Opět práce navíc. Takžei všechno zase od začátku, odchytnout jednoho, obléct. Odchytnout druhého, obléct. Ten první většinou zas udělá nějaký další problém, který nás akorát zdržuje. Skvělý, dneska extra nestíháme!
Procházíme probuzeným Gloucestrem, který už hýří životem. Pozdravíme sousedy a známý, kluci zdraví hlavně ty neznámý neurčitého typu. Jediný štěstí je, že všechny studijní budovy máme pospolu. Takže Tonyho hodím do školky (doufám že si ho učitelky všimnou a pomohou mu se převléct), Steweho do školy…Ten už to všechno zvládne sám a já můžu konečně dojít do školy. Kupodivu mám jen minutku zpoždění. A první hodinu máme pana učitele Destinyho…Ten vždy chodí o 10 minut později, z důvodu zatím neznámého…
V mojí třídě mě mají rádi, nejsem tam sice nějaká star, ale kamarádů tu mám dost. Cítím že to asi není to pravý přátelství, ale mně momentálně nic jiného nezbývá než spolehnout se na ně. Mávám na pozdrav Carol a Cassidy, jediný holky, s kterýma si rozumím… Nezajímá je totiž make-up, nový hadry z New Yorkeru a svalnatí rugbysti. My se radši oddáme síle rocku a hloubce knih. Zvláštní kombinace že ?
Ve škole je zvláštní nuda, učivo je lehké. Všechno vím…Co mám dělat…? Učitelé nás ani nekontrolují, jestli je vůbec vnímáme. Po ohlédnutí naší třídy zjišťuji, že opět začala piškvorková mánie, posílání papírků s obsahem typu: Studování fyzikářova těla… Nebo učiteli milované kreslení po lavici…Máme přece rozvíjet svůj talent, ne? Tak, poslední hodina ve škole za mnou, teď musím pro brášky a s nimi domů…
Otec doma ještě není, asi skutečně šel do práce… Kluci si hrají na dvorku kopanou a já dneska ochudím své uši o Iron Maiden - pustím si něco klidnějšího…Metallicu… To bude ono, dneska mi vážně není nějak dobře…
Další zklamání přichází… Na internetu prodávám conversky z mé oblíbené kolekce… Koupila jsem si je, ale v krabici mi je dali v jiné velikosti. Reklamace nepřijímají. Tak se je snažím prodat…Zatím se žádný zájemce neozval, no uvidíme… Nerada se jich zbavuju, je to moje citová záležitost…Convers All Star, málokdo pochopí… Ale ty peníze nutně potřebuji.
Otec přijel, jdu ho pozdravit, nepil, nejspíš bude mít dobrou náladu…