Útěk 1973

Píše se rok 1973.
Je léto a za pár měsíců mi bude 16.
Mám jen partičku nejlepších kamarádů, pár kousků oblečení, tohle všechno mám...
Nemám vlastně nic.
Žiju v dětským domově. V hnusným komunistickým domově. Není to domov, teda aspoň pro mě ne.
Mým vrstevníkům to tady stačí, ale mně ne. Jak by mě mohl stačit jeden pokoj, stará matrace a parapet místo stolu? S tímhle se mám smířit?! Ne! Nesmířím! Je mi přece 15 a chci žít! Tohle je život? Mít mrtvé rodiče díky tomuto režimu? Kdyby žili, vše by vypadalo jinak...
Ale asi bych měla být vděčná za to, co mám...
Vděčná budu, až se splní moje tajné plány. Snad se splní...Musí se splnit! Můj plán je prostý...
Uteču z děcáku...A budu žít někde jinde...Ale kde?Něco musíme ještě vymyslet...Avšak přes dopisy, které si posíláme s přáteli, se špatně domlouvá...
O pár dnů později...
Hotovo! Domluveno! Na pár dní se vydáme na „vandr“ a potom uteču za svou tetou do Čech...
Změním si jméno...Účes...Celá se změním...Začnu znovu...
Útěk se chystá na pondělí...Což je za týden. Mám strach, ale zároveň se i těším. No...Kdo by se netěšil? Být někde pryč s děckama a ještě k tomu s klukem, který se mi líbí. Bude to úžasný...
Teda až na ten útěk a cestu za tetou ..Ano těším se, ale ještě jsem si neuvědomila že se budu muset rozloučit s Jindrou, Šimonem a Benem! A to na hodně dlouho! Ach ne..
Přece jenom ten plán má chybu... A velkou chybu...Tou chybou je láska...Láska k těm nejlepším lidem co znám. Znám je už od mých 9 let... Jsou moje všechno... Ale budu muset odejít, tady bych to vážně nepřežila...

Středa...Přípravy na útěk vrcholí...
Vyskytlo se sice pár chyb, ale ty už jsou vyřešeny...

Sobota... Jsem den ode dne nervóznější...
Přemýšlím, jestli to má vůbec cenu takhle riskovat...Hmm...Má to cenu...A jak velkou!
Svoboda má převelikou cenu! Za svobodu bojujeme! Svoboda je celý náš život...
Ano...Svoboda... Je nádherná...A já ji chci zažít...

A je to tady...Pondělí večer...Večer mého útěku!
Na pokoji jsem sama, to je výhoda...Je už dávno po večerce...Soudružky vychovatelky hlídají na chodbě...Jak kdyby něco tušily...Ale na to jsem připravená.
22.hodina, poslední kontrola vychovatelek jestli už spíme.Já samozřejmě jenom „na oko“
Avšak ony stále hlídají...
Najednou slyším jemné ťukání kamínků do okna v mém pokoji...To je naše znamení, že už dorazili...Svým oknem utéct nemůžu,jelikož je omřížované.
„Prásk!Prásk!Prásk!“ ozvalo se z vedlejších místností.Plán zatím vychází dobře...Ben se strefil kameny do oken, takže vyvolal rozruch.Teď je můj čas! Popadnu batoh a utíkám přes chodbu...Hlídkující vychovatelky teď panikaří ve vedlejíších pokojích, proto je chodba volná.
Běžím rychle po schodech dolů, ale tu za rohem do něčeho narazím... Do háje! Vrazila jsem přímo do soudružky ředitelky!
Slabým hlasem jsem řekla : „Jejda! Promiňte paní soudružko ředitelko,já nechtěla“ ona mojí omluvu nevnímala a rovnou na mě začala řvát : „Kam tak pozdě běžíš!?Co tady vůbec děláš?“
„Ehm...Já...Já běžím pro pomoc! Nějací vandalové nám do oken hází kameny!“ odpověděla jsem.
Ředitelka si mě přestala všímat a rychle se rozběhla nahoru do pokojů.
Měla jsem opět volnou cestu.
Utíkala jsem co mi nohy stačili, až jsem doběhla na malé náměstíčko, kde jsme měli sraz.
Na náměstí však nikdo nebyl.Dostala jsem strach...Snad se jim nic nestalo! Čekala jsem ještě 5 minut. Dlouhých a snad nekonečných 5 minut.

V dáli vidím 4 postavy.Snad to jsou oni. Ano! Jsou to oni! Pískají naší písničku! Běžím za nimi je pozdravit a doufat že už nikdy nerozloučit...Ale loučení bude nutné...
Když jsem se zdravila se Šimonem, trochu jsem se červenala...Ach jo.. jsem ráda že ho zase vidím..

Všichni jsme nadšení z povedené akce.To byl aspoň adrenalin.. Takový útěk..
Teď si z toho děláme srandu... Ale předtím jsme byli nervózní a vystrašení, že jsme si mysleli že to nezvládnem...
Jdeme k Jindře domů,kde mě obarví a ostříhá vlasy, protože po mně bude určitě vyhlášeno pátrání a při naší cestě potkáme nemálo lidí. U Jindry také přespíme, její rodiče naštěstí nejsou doma.

Lekla jsem se při pohledu na sebe v zrcadle. Byla jsem zvyklá na svoje blond vlasy a teď je ze mě černovláska...Není to hrozný,ale je to šok. Šimon mi to pochválil, takže jsem spokojená.
Ráno se nám nechtělo vstávat...Naspali jsme nějaký 4 hodiny.
Musíme ještě nachystat batohy, oblečení, zásoby a ještě nějaký věci... Je toho hodně.
Když konečně vyrážíme, všechno obcházíme velikým obloukem, aby jsme potkali co nejmíň lidí.
Měla jsem nutkání se stále ohlížet, jestli nás někdo nesleduje. Až když jsme došli k lesu, kde budem přebývat, tak jsem se konečně uklidnila. Batohy jsme zhodili ze zád a šli jsme pro dřevo na oheň, protože se pomalu začal plížit večer.
Bylo mi nádherně...Seděla jsem v kruhu kamarádů, zahřívaná plápolajícím ohněm a láskou k Šimonovi, na tmavé obloze zářilo nespočet hvězd a kolem nás se linula vůně lesa, jehličí, hub, kůry a smůly.
Dny takhle ubíhaly rychle...S Šimonem jsem už nebyla pouze kamarádka...Byli jsme něco víc...
A pokud jsem si správně všimla,Jindra s Benem taky byli něco víc.
Jak jsem říkala...Bylo to úžasný, jenže všechno krásné musí jednou skončit.
Pro mě to skončí zítra.Zítra se vydám do Čech za tetou. Bude to unavující a dlouhá cesta.

Ještě dneska jsme se šli projít se Šimonem do lesa.. Byla to příjemná procházka. Hodně jsme si popovídali. Došli jsme až k vysoké skále uprostřed lesa. Z jedné částí byla hodně příkrá, ale když jsme ji obešli cesta na ni byla už pozvolnějíší,snesitelnější. Když jsme konečně vyšli na vrchol, divili jsme se tomu domu, co byl na ni postaven. Byl to spíš srub. Vešli jsme do něj...Překvapilo mě jak byl srub bohatě vybaven, na to že to byla obyčejná chaloupka...Zažila jsem tam několik chvil na které už nikdy nezapomenu a proto pro mě tohle místo je hodně důležitý.

Je brzké ráno a já se loučím se svýmy přáteli. Je to těžký. To snad ani nejde odejít od lidí co mám tak ráda.
Nechci to natahovat...Bylo by to pro mě ještě horší.
Řekla jsem prostě :“Zatím nashledanou“a utíkala jsem s těžkým batohem plným zásob pryč do lesa na severovýchod.Šla jsem dlouho,hodně dlouho.Za celých 5 dní jsem spala jen 2x.
U tety jsem chtěla být co nejdřív. Co nejdřív být v bezpečí.Ale doposud to vycházelo podezřele dobře..K tetě už mi zbývalo pouhých 20km.Už tam skoro budu... Nemůžu se dočkat..

Procházela jsem městem...Koupila jsem si něco na sebe díky penězům od Jindry ,Boba a Šimona.
Moje černá barva vlasů se pomalu měnila do světlé hnědé... No.. Snad mě tu nikdo hledat nebude.
Když jsem procházela kolem příslušníků Věřejné Bezpečnosti, hodně jsem znervózněla. Dostala jsem strach.V zádech jsem cítila je jich pohledy na mě... Začali si něco říkat… Přidala jsem do kroku, ale oni se za mnou rozběhli...
Když mě chytili, chtěli po mě občanský průkaz a neustále se ptali jestli jsem z děcáku.

Do háje! Přišli na mě! Vytrhla jsem se z jejich držení a utíkala jsem co nejvíc jsem mohla.Proběhla jsem všemi možnými uličkami, jen aybch je zmátla...Zahnula jsem za roh, kde jsem si myslela, že v budu v bezpečí, ale to jsem neměla dělat. Čekali tam. Chytili mě a já se už nemohla bránit.Vedou mě na stanici, kde bude probíhat výslech.

Celou cestu jsem probrečela...
Byla jsem rozčílená, smutná, zklamaná a zoufalá...Nenáviděla jsem je !
Říkají si Veřejná Bezpečnost a přitom mně berou moji svobodu!
Svobodu kterou jsem si do teďka užívala....Ach … Jak krásný to byl pocit...
A teď jsem bez něho.Věděla jsem,že mě odvezou zpátky do děcáku.
Věděla jsem, že zase budu žít nežít!
Zase budu zavřená za mřížovýmy okny.
Zase budu spát na staré matraci.
Zase můj život bude jak život vězně.
A ještě k tomu budu mít trest za ty rozbitý okna...

Svobody jsem si užila...Ale jen krátce. Užila jsem si to nejcenější, co jsem si já užít mohla.

Teď mě zbývají 2 odporný roky v tomhle děcáku.

Ale po nich...
Po nich mě čeká svoboda na celý život.