čtyři králové

Probouzí mne ranní chlad,okamžitě se zakuklím do spacáku ,otvírám očí , pozoruji okolí.Je bezvětří ,sluníčko se začíná prodírat hustou hradbou větvi a lístků. Však paprsky v proužcích prostupují místy ,ozáří malý prostor,který rozzáří tmu, vykouzlí úžasnou pohádku světel a tmy,když dopadají na zem .Dým mi stoupá z úst ,na obloze plynou bílé ovečky,je tam i měsíc, kterému se nechce ještě spát.Všude okolo se to leskné jak v zrcadlové síní, louku je pokryta rosou.Začíná ladit hlásek prvního ptáčka,který spustí řetězovou reakci a orchestr začíná hrát,určitě zpívají o tom ,jak bude krásně.Motýlek i tesařík se opijí lahodným nektarem z lučních kvítí.Musím narušit tuto chvíli klidu,ale nechce se mi z vyhřátého spacáku.Vstávám brr, rozfoukávám poslední uhlíky které ,zůstali po noci.Vzduch mi proudí z úst,víří se popel, náhle záblesk červenajícího uhlíku.Zrychluji dýchání a zvětšuji obsah plic,náhle vyskočí plamínek,přikládám smrkové větvičky ,za chviličku už zahřívám své zkřehlé a ztuhlé kosti.Třepotající se poklička mi napovídá, začíná se vařit voda,do bublání varu přidávám mátu.Sluneční paprsky mi začínají hřát záda,pomalu vychutnávám čaj a je mi blaze.
Balím svůj nocleh,po pár minutách vyrážím.S duší pohlazenou a napětím co nového dnešní den přinese ,vyrážím zarostlou cestičkou,přecházím na lesní cestu z mechu a jehličí.Při ranním světle se pod hustou bránou smrkového porostu,kde podloží je posypané jehličím,mění cesta ve červeno,fialový koberec.Kouzelnou krajinou barev a stínu stromu se šoulím potichounku vpřed.Závan houbové vůně mi napovídá,začala houbařská sezona.Zastavím a mé ostříží oči pozorují okolí ,náhle mě upoutá jedno místo,kde se něco zalesklo,blížím se k místu,vyloudím úsměv a zdravím praváčka. Má krásně zbarvený lesklý hnědý klobouček a širokou nožičku.Dívám se po okolí a hledám jeho brášky,kteří jsou dobře ukrytí,protože nic nevidím.Zapamatuji si místo,plánujeme jít na hříbky,takže komu se nebude dařit ,pošlu ho tím směrem.Jdu dál,jen mé oči šilhají po svahu ,houbová horečka je jemně zasáhla, chtějí objevit další hříbky.

Dorazím na hlavní magistrálu tohoto lesa ,široká cesta na které jsou dvě řady štěrku,který je s kraje zarostlý trávou,uprostřed pošlapané stonky zeleně od pocestných.Docházím k místu kde lesáci měli kupu stromů,jsou tam už jen stopy v blátě od protektorů lesních strojů,v kterých nalézám pár stop srnčí zvěře.Postupuji dál ,najednou se leknu ,když to samé udělal kos ukrytý v trávě,který mi zkřížil cestu svým letem.Dostávám se na místo,kde je ukrytá cestička k paloučku.Potichounku sestupuji po svahu dolů,dávám si pozor ať nepraskne větvička , jsem na okraji paloučku.Pozoruji krajinu a zjišťuji,že žádný úlovek dnes nebude.Schovávám batoh pod větve jehličí,mířím k čertové zahrádce.Je to prostor 1m x1m uprostřed louky.Vykračuji vysokou travou , jsem už skoro na místě,po cestě si všímám zválcovaných pelíšků od zvířat.Je to pro mě záhada všude okolo je vysoká tráva,třezalka, a podobné luční kvítá,ale proč zrovna uprostřed se tyčí nade vším 7 vysokých stvolů z nich vykukují, růžové ,bílé zvonečky…
Motýlci a čmelák si dávají do nosu,taky se skláním ,čichám a zavírám oči.Při narovnání těla mám pořád oči zavřené ,nechávám se unášet kouzlem okamžiku.Teplo mi sála do zad,větřík zas příjemně ochlazuje,stál bych tady klidně hodinu,ale něco šustlo za mnou ,koloušek vyšel ze spleti mladého bukového porostu.Nemotorně cupitá tam a zase zpátky,zvedá hlavičku,větří,čekám kdy se objeví jeho matka,ale zas se obrací a mizí odkud přišel.Odebírám se na posed,když mé nohy víří travou ,uskakují stovky lučních koníčků.Zastavím se ,poslouchám jejich sonety.Nalézám jednoho virtuóze, podrobně ho zkoumám,čekám až bude hrát,jenže buď se stydí,ale nehraje,proto hledám dalšího podle zvuku.Sedí na dlouhém listu trávy,najednou začíná hrát, vůbec mu nevadí ,že je v tu chvílí mediální hvězda.Jeho zadní nohy začínají kmitat o zadní křídla či tělíčko a krásně cvrliká.Chvilku ho pozoruji , poslouchám,pak jdu rovnou k žebříku.Opatrně stoupám vzhůru,zvedám dveře,lezu do dřevěného příbytku.Usedám na lavičku , přede mnou je ta nejlepší širokoúhlá obrazovka.V ní se ohýbá vysoká dozrálá tráva z tmavě růžovými konečky, v kterých se prohání větřík ,vytváří vlny,které se zmítají v zeleném moři.Všechno přehluší příliv a odliv šumícího lesu,který přehluší všechnu hudbu.Do toho tisíce bukových zelených plachetnic napínají plachty ,nechávají se unášet napospas proměnlivému větru.Od slunce postupují paprsky v hustých lesích a vrhají stíny stromů,které se pohupují v rytmu blůz.Zbloudilý letící mrak dodává trošku napětí do krajiny,když propluje klidem prosluněné louky,jak dravec číhající na svou kořist,když vrhá tmavý stín.Nebe je modré,ptáčci pějí své ódy,pozoruji motýlka,který se pohupuje v proudu větru a vyhlíží na které květince by přistál.Prolétne kolem pavučinky,která se třpytí,vypadá jak křišťálové korálky navlíknuté do krásného náhrdelníku ,který si tady některá víla zanechala..Užívám si ten úžasný program,který mi tady běží,možná bych usnul,jenže v tom , někdo přepnul program.Tu nádhernou harmonii přehluší rachot praskajících větví,který se blíží přede mnou z hloubky lesa.Utichli ptáčci i luční koníčci,vítr se ztratil,nehýbou se ani stromy,jen ten děsivý hluk se přibližuje.Najednou stádo vysoké vidím jak se míhá ve spleti smrkovém hustém porostu.Těsně před loukou zastaví,chvíli jsou ticho,pomalu zabočí a obejdou polovinu pastviny,zase ticho a náhle se mi naskytne tak úžasná scenerie,protože pomalu s úkrytu lesu vychází 4 králové,jejich zlaté koruny jsou nádherné.Kráčí vznešeným krokem,jsou k nerozeznání jak bratři,mohutní ,husté hřívy, krásně zbarvení.Jejich vypracované svaly se napínají při každém pohybu,okusí místní meny dne,ale asi jsou zvyklí na lepší kvalitu.Nebo odpočívají a pomalu odchází ,za nimi 4 laně a 2 mláďata.Během těch pár minut sem nedýchal,jen sem byl ochromen chvilkou okamžiku.Polknu naprázdno, štípnu stehno, jestli se mi to nezdálo.Všechno se vrací do původního stavu,ptáčci štěbetají,koníčci cvrlikají,šumí stromy.Ještě posledními doušky hltám tuto chvíli.Pomalu slézám po žebříku,loučím se s okolím,skáču přes vlny trávy.Vyzvedávám poklad,který sem si ukryl,nasazuji ho na záda.Opouštím klid, odpočatý plný sil vyrážím do ruchu města.

Poslední zelené kamarády míjím,naposledy se ohlížím a dávám sbohem.Narážím na první obydlí,vítají mne pet. láhve,sáčky a různé použité zboží.Přemýšlím o lidech,kteří jsou líní dojít pár metru,pustit odpad do barevných budek.Následuje kdysi klidná cesta,po které se řítí auto za autem,plyny z výfuků smrdí,mě dusí.Obchvat změnil tento venkovský klid v rušnou cestu,kdy kamion za kamionem uhání přes týden asfaltovým kobercem,jenže ten pod přetížením, se trhá a bortí.Čekám dlouho než vůbec mohu přejít cestu,zamířím do rodného domu.Krásně unavený večer ulehám, ve snách se procházím ve vysoké trávě,přehrávám si dnešní den až se ztrácím a usínám.