Jak Marián a Fido zachraňovali situaci v Pardubicích
Jak Marián a Fido zachraňovali situaci v Pardubicích
Jak Marián a Fido zachraňovali situaci v Pardubicích
V Pardubicích nastává večer a Třída Míru se vylidňuje. Fido čeká na zastávce, za ním modré kachle hotelu Grand, v brašně přes rameno má lahev vína a taky vývrtku. Lidi na zastávce jsou: Vietnamec neurčitého věku a mladá, nehezká holka. Fido se na ni přesto dvakrát podívá, protože v dohledu jiná není. Nestalo se nic.
Od světel křižovatky se blíží Marián, očividně přemýšlí, ve kterém momentu bude nejlepší vytáhnout ruce z kapes a přehodit si ofinu z očí. Fido zase promýšlí, má-li mu jít naproti; udělá krok a se zadostiučiněním si všímá, že Marián už vlastně nemá takovou ofinu jako před pár lety.
Kdyby teď Třídou Míru mělo projet vozidlo, šlo by o tramvaj, protože veřejná doprava sem nemá přístup a autobusy jezdí jinou trasou. Přílišný provoz by prý narušoval statiku té hrstky starých pardubických budov, ve kterých fungují hospody.
Marián se na Fida usmívá. Řeknou si „čau“ a začínají zjevným tématem. Nemusejí vymýšlet něco úderného, ta neúměrně náročná fáze přátelství už totiž neexistuje, a i kdyby se řeklo „je minulostí, zašla“, pořád by existovala, a to nevystihuje nic. „Je to jedno“ vystihuje mnohé.
„Makáš?“ ptá se Fido.
„Jako vejr,“ chtěl by Marián znít ztrhaně.
Asi ani nechtěl, snad ani neřekl vejr, určitě byl ale konec července a Marián dělal na brigádě u pásu a Fido nedávno vyjel za hranice západu. Takže jak směřovali ke svojí oblíbené hospodě, poptali se na tyhle věci, jednou dvakrát řekli „kam že to jdem?“ ačkoliv ani nezpomalili a sdělili si aktuální situace se svými partnerkami; bůhví, jestli se vůbec některý z nich ptal. Ale asi jo.
Nejvíc lidí, těch s kšiltem nejrovnějším na celém světě, stálo před McDonaldem, za nímž je kostel, kde později naši dva protagonisti vypijí víno, a dál je bývalé kino Jas. Pardubická Vypsaná fiXa o tomhle zákoutí zpívá „kostel-biohazard-mcdonald“ a neodmyslitelně to tam patří.
Tudy a ne jinudy došli Marián a Fido k irské hospodě Nora. Vcházejí.
K představě Nory se hodí kouř visící od nízkého stropu. Kamenné dláždění a různotvaré stoly, židle i stoličky, zato ale naplácané blízko k sobě a mající stejnou tmavou barvu. Dvě kožená křesílka, jejich cíl.
U baru:
„Dvě desítky a vybrat doutník,“ nastupuje Fido.
„Doutníky nejsou,“ přistoupí kouřící barman.
„Nemaj doutníčky?“ ustupuje Marián.
„Tak ty dvě desítky,“ dojedná Fido a oba se usadí v křeslech se stolečkem mezi nimi. V té díře duní rock nebo punk z jukeboxu a oni se stěží na dálku můžou slyšet.
„Tak jak bylo v Dublinu?“ ptá se Marián. *
(*Fido ve skutečnosti byl v jiném městě. Byl v Amsterodamu.)
„Co?“
„Jak bylo v Dublinu?“
„Krásně tam bylo. Všechno v pohodě,“ naklání se k sobě a jak se opírají o stolek, barman přináší piva. Ťuknou si, ťuknou půllitry o tácky, napijí se.
„Byly tam prostitutky?“
„Tam bylo děvek. Všude byly děvky. Ale přes den samý tlustý a ošklivý, až v noci tam vystavovali ty pěkný,“ odpovídá Fido s příznačným množstvím slova „děvka“, které nemá za cíl lacině bavit; baví standardně, nadneseně.
Pivní pěna. Přehnané nadávání je jednoduše známkou, že v tenhle moment a na tomto místě, s tím člověkem neopačné sexuální orientace se cítíte dokonale. Kondenzace mezi prsty.
„Zajímalo by mě, kolik tak asi jedna holka stála,“ pokračuje Fido.
„Ale! A byli ste tam u nich s Andreou?“ *
(* Fidova přítelkyně má ve skutečnosti jiné, mnohem hezčí jméno. Andrea je bývalá dětská láska. Dnes Andrea fetuje a její jméno už nikdo další ve Fidově okolí nevlastní.)
„Jo! Andrea mi dokonce i řekla, když se jí nějaká slečna líbila. No…, ale tak vystačili jsme si. A měli jsme na pokoji v hotelu skvělou sprchu!“ Detailně vypráví, jak sprchová hlavice trčela ze zdi uprostřed pokoje bez jakékoliv další zástěny. Jako doplněk stěrka na podlahu. Následují hovory o sexu.
„To jsem měl každej večer výhled na sprchování…“ naplnil Fido předvídatelnost.
„…a to mi připomíná…“ nezůstává Marián s pohlavním životem pozadu.
F: „…obrovská bílá postel…“
M: „…čekali jsme v sauně, než všichni odejdou…“
F: „…přišla uklízečka, tak jsem popadl polštář…“
M: „…z toho vedra to nešlo vydržet…“
F: „…už dlouho ne na žádnym zvláštním místě…“
M: „…dva tejdny je pryč, to bude na hovno…“
„A kdy pojedeme na tu chatu?“ nadhazuje později Fido.
Chata. Každoroční ráj nudy a klidu bez elektřiny, signálu či plynu. Pojede se v červnu, pojede se v srpnu, volno bude v září… Zatím jim to nakonec vždycky vyšlo. Dohromady naloží svých sto sedmdesát kilo plus sto deset nebo sto dvacet, kolik spolu váží další dva tradiční chataři, a jedou na samotu.
V Noře hrají dva kluci poker a nepřítomnost doutníků brzo způsobí změnu lokace.
„Nevim, jestli ještě příští tejden nebudu pracovat,“ organizuje Marián chatu, „pak pojedu na vodu, pak je zas festival. V září mám volno.“
„To já taky.“
„Jestli ještě nepojedu na Ukrajinu.“
Tam by se Fido taky rád vecpal, ale čas, peníze a zakrnělost představují rozmanité faktory.
Jeden zaplatil za oba. Vývrtka v brašně je zavedla do parku za zmíněným kostelem.
„Sedneme si tam dozadu, abychom se jim mohli dívat do ksichtů,“ navrhuje Fido a Marián dokonce říká, že ho to taky napadlo. Asi proto, že tamti puberťáci obsadili lepší místo.
Víno mezi stehna, vývrtka.
„To je jiná?“
„Ne, ta samá.“
„Ta naše z Tesca!“ kvituje Marián otvírák. „Ale prostě Blahák!“
„Cože?! Co máš s Blahákem?“ směje se Fido.
„Prostě Blahák, no!“
„Ale proč Blahák? Proč to říkáš?“ pokračuje, aby se dál mohli smát. A Mariánovi zvoní telefon. Utrousí uchechtnutí. Fido se podívá.
„Ani se neptej.“
„Co, píše Blahák?“
„Ne.“
„Tak tvoje mladá!“
„Ne.“
„Tak ti píše Zbynďa, ne?“
„Ne.“
„Nebo Andrea.“
„Ne.“
„Tak už pak nevim, protože ho musím znát, když říkáš 'ani se neptej'.“
Spirála vjíždí do korku. Těžko říct, jestli puberťáci odnaproti sledují ty dva s lahví. Jsou mladší, nezkušení, a Fido s Mariánem se proto nebojí případné konfrontace s nimi. Ve fantaziích ji dokonce vítají jako svůj potenciální suverénní triumf. Ve skutečnosti si jich nikdo nevšímá.
„Tak ti píše ten, co ti dluží prachy.“
„Hm.“
„On ti je ještě nedal?! To si děláš prdel!“
„Ne!“
A Marián čte smsky, jednu na každý den po celé dva týdny, o tom, jak ZÍTRA mu ty tisícovky vrátí. Půjčka nepřišla, keš od šéfa, strejda Ruda, čekání v kanceláři.
Zteplalé zelené víno není zase až tak zteplalé.
Fida už přešel zájem, jestli je ti výrostci naproti sledují. Usoudil, že hezká holka mezi nimi stejně není. Volá Mariánova máma a potřebuje kopii smlouvy, kterou Marián nemá. Sežene ji.
„A tvůj táta pracuje?“ ptá se Fido. Tekutina v lahvi šustí s každým vertikálním náklonem, při každém předání. Schválně s ní zacházejí prudce, aby si víno co nejvíc vychutnali všemi smysly. Kyselost se zakousává do kořene jazyka a přechází v trnoucí dásně.
„Pracuje, už víc než rok. Jeho kámoš ho zaměstnal.“
Jen to šustne.
„A to je prdel,“ pokračuje Marián, „teď jejich firmu přesídlili do Medlešic.“
„Kde byla předtim?“
„No v Pardubicích.“
Má to být k smíchu, tak se zasmějou a Fido ťuká sklem o lavičku, o kočičí hlavu pod nohama, a drží tak alkohol pevně v rukou.
„To je dobře, že dělá. Můj otec už má taky práci. Víš, kde pracuje? - Dělá sekuriťáka. Zaměstnanec ochranky v obchodním centru Střížkov, Praha.“ Fido by se chtěl zasmát, zírá přitom do větví nad parkem, na tmu nebo kamkoliv, kde odcházející tři středoškoláci figurují co nejvíce na okraji zorného pole.
„To musí bejt dost nabušenej…“
„Ne. Ne, to vážně není.“
„Já myslel, že vyhazovači musej mít pořádnej sval.“
„Já už to dopiju.“ Fido otočí zbytek vína, vstane a mrští veltínem dovnitř plechového odpadkového koše.
„Du se někam vychcat,“ vydává se Marián za kostel. Nahlíží za výčnělky gotické stavby a hledá vhodné místo. Fido potřebuje taky, jenže se k němu blíží cizí muž v kabátu. Projde kolem Fida a travou následuje Mariána, až oba zmizí. V nočních Pardubicích je klid. Máte dostatek času se zastavit, nadechnout a porovnat jednu myšlenku s druhou, obě je pak poslat do háje a setnout mezi zuby vnitřky tváří. Fido lupne otvíráním plechovky energeťáku, srkne a jde se taky vymočit. Obejde kus zdi, plechovku nacpe do kapsy kalhot, značkuje si zákostelí a přitom se zas napije.
Ze strany, odkud přišel, se vynoří Marián a rozepíná poklopec.
„Ten chlap mě furt pronásledoval, já ještě nemoh.“ Už smí.
„On sem šel taky chcát, kousek támhle. Na,“ podává Mariánovi energeťák.
Odcházejí parkem vynálezců ruchadla (za jejich sousoší se taky často chodívá); spokojení, v porozumění, a že je Marián tak hodný kluk, přeplácaný emocemi, zamilovaný, pomatený, brouká si písničku a rozeběhne se. Běží, vlastně si nebrouká – křičí – vyskočí a vší silou nakopne odpaďák. Pro jistotu zakulhá, stejně jako zaváhá v textu písničky, čímž pokládá veškeré zpytování za dostačující.
„Musíš jet na konečnou metra C a pak ještě tři stanice autobusem, aby ses dostal do obchodního centra Střížkov,“ vysvětluje Fido. „A víš, co je největší sranda? Když se s otcem jednou za toho půl roku sejdeme, vždycky mě ujistí, že nechce, abych dopad jako on. Nebo vždycky sebe ujistí.“
„Nebylo by třeba vhodno, abyste se teda vídali častějc?“
„Asi jo.“
Před hospodou HuHu nestojí lešení. Jednou tam bylo a popíjením uvolnění hrdinové Marián a Fido se posadili do prvního patra. Do druhého se šlo snadno, ke třetímu bylo potřeba stáhnout si žebřík, ale ten výhled až shora – minimálně pátého patra – za to stál. Možná nebylo nic vidět, jen baráky okolo, a možná se Fido bojí výšek. Určitě se podíval pod sebe a mezi prsty mu vytryskl pot. Rozhodně je volali dolů. A na sto procent byla krásná noc.
Došli k hospodě, kde byl jeden z padesáti stolů přece jen volný. Pohladili piva. To už Fido dávno přestal mluvit o vánoční otázce pro maminku, proč že se to tehdy vůbec rozešli. Otázka za nemalé množství bodů.
('Proč bych neměl skončit jako můj otec?')
Fido říká nahlas tak malé procento všech svých myšlenek, že tahle věta by v opačném poměru obsáhla přinejmenším normostranu. Že množství a kvalita jsou různé vlastnosti, je další věc. Teď však sedí nad pivem, u vedlejšího stolu křičí desítka oslavenců a prostornou hospodou nosí číšníci talíře a půllitry. Za moment jejich výhledem projde sexy dívka. Mariánovi přichází zpráva.
„Zítra?“ odhaduje Fido odesílatele.
„Co?“
„No zítra?“
„Jo!“ pochopí, „zítra!“
„Mně vlastně nikdo nepíše. Teda kromě Andreji a občas tebe. Pak už mi občas napíše jen Chalupová.“
„To mi říkal Zbynďa, že vona je prej nějak úplně mimo.“
„No však, prej je furt zavřená doma nebo v knihovně. Někdy se ozve mně nebo někomu z tý pošahaný teologie, jinak se chová jak úplnej asociál. Její blbost,“ rozvíjí Fido drby o jakési slečně. Někdy na ně nadávají, jindy podle nálady s nostalgií spokojeně obrací vzpomínky na dávné holky. Pomlouvají je, poté zase s jiskřivými očky zastrkují do složky „pěkné chvíle“; všehovšudy však stejně jen pro uspokojivý pocit z dobře urovnané minulosti. Pak je teprve sdostatek možné tvářit se nad vším povznesený.
(„Ať si s nim šuká, mně je to u prdele!“)
Teď se dostanou k učitelkám ze střední školy.
„Kolářová, ta byla dobrá!“
Marián zbystří: „Ta jo!“
„Vem si, jak musí bejt zkušená! To bych si nechal líbit.“
„A ona je prej rockerka.“
„Kecáš! Vždyť působí tak zakřiknutě…“
„Neřek bys to, co? V Ponorce sem ji jednou viděl i v kožený bundě. Její manžel navíc provozuje klub za Pardubicema. Normálně tam jedou koncerty,“ podporuje Marián Fidovy představy.
„Ty vole,“ nechává se Fido podpořit.
V tu chvíli se mihne sotva metr od jejich třetích sklenic nadprůměrně přitažlivá dívka. Marián zaznamenal její příchod, Fido zanalyzoval vzdalující se část akce a jen pokyvuje hlavou.
„Ta byla taky dobrá,“ souhlasí Marián.
„No jo. Ty máš ale stejně lepší.“
„Jako Míšu? Hm.“
Fido potvrzuje, „jo, s tou bych si tak nechal říct. Chápeš.“
„Hm, vždyť Andreu bych taky bral. Takovou krátkou výměnu, co?“
Milé děti, byla jednou jedna princezna s nádorem na hlavě, kterou po sedmdesáti minutách políbil krásný princ. Princeznin nádor odpadl někam do humusu za skříň a bílý kůň cválal po chorvatské pláži s princem a princeznou na hřbetu. Víte, děti, tahle pohádka se krásně vypráví. Dlouhá desetiletí dává malým posluchačům ponaučení, rozptýlení před spaním i prostor pro imaginaci. Potíže nastaly, jakmile se o tom dozvěděla princezna. Prý, že si o ní všichni povídají za jejími zády a ukazují si prsty na její hlavu. To princeznu samozřejmě nasralo; nemluvě o šoku, když princ s chladnou tváří za slunečními brýlemi konstatoval, že tu pohádku napsal on. Princezna mu nakonec odpustila a oba se smějí dodnes. The End. Poučení zní: Těžko se ignoruje svrbění v rukou nad klávesnicí při představě, jak osoby uvedené v textu si posléze o sobě všechno přečtou. Ignorujte to.
Kolik kámošů kdy v Pardubicích přemýšlelo o dočasné výměně svých partnerek? Kolik chlapů po celém světě? Kolik reality-show na tohle téma vzniklo - hodně! Kolik promile alkoholu na to všechno bylo třeba? Překvapivě ne zas tak moc.
Fido se skrz zrzavou clonu dívá na Mariánovy chlupaté ruce a neřeší všechny ty řeči o bejvalkách, o sexuálních fantaziích, o poprsích v blízkém okolí. Kdyby v tuhle chvíli naproti němu místo Mariána seděla jeho Andrea, řek by něco takového: „Zbožňuju tě! Nevim, co děláš s takovým trotlem, jako sem já, ale pokračuj v tom. Za žádnou jinou tě nikdy nedám, i když jsou občas hrozně sexy.“
Fido fantazíruje, jak ze sebe sype dokonalou řeč a stvrzuje ji perfektním polibkem a dalšími divokými činy. Marián se celou dobu nehnul a s velkou pravděpodobností myslí na to samé. Jen v jiným obsazení. Opět mu zvoní telefon.
„Zbynďa,“ vrací oba na místo.
„Čau Zbynďó,“ volá Fido přes stůl.
„Prejs měl nějaký rande, jak to šlo? - Aha, takže jste neskončili v hotelu jako obvykle. Jasně…“ A tak dále. Pak Marián předá telefon Fidovi.
„Čau, tak jaký bylo rande?“ ptá se Fido úplně stejně. V hospodě je takový hluk, že nerozumí ani jednomu slovu a po minutě mu skočí do řeči: „Zbynďo, hele já vůbec nevim, o čem mluvíš, takže nebudeme utrácet Mariánovy peníze…“
„To volá Zbynďa,“ opravuje ho Marián.
„Aha, to prej voláš ty. Tak nebudeme utrácet tvoje peníze a já ti v pondělí napíšu, jo?“
Po čtvrt hodině se před nimi odkudsi zjevil tác se třemi sty gramy žebírek, chlebem a hořčicí. Záchody mají čisté. Při placení ještě rozpočítávají starý dluh. Fido nakonec ještě jednou odejde na toalety a Marián čeká. Opře si hlavu o stůl.
„Vstáváme,“ slyší.
„Vstáváme.“
Fido se pořád nevrátil z hajzlu.
„Tak vstáváme,“ pobídne ho číšník a Marián najde Fida před hospodou.
Noční Pardubice jsou panoptikem vaší zakonzervované duševní historie. Trasa z hospody do Mariánova domova zůstává během let stejná; oba vrávorají ulicí a vidí postavu o tři roky mladšího Fida, jak zvrací do trnitého keře. Motajíce se přes náměstí dopadnou na někdejší verze sebe samých podřimující na lavičce nedaleko fontány. Tuhle v klubu Ponorka se hemží hned několik jejich mladších klonů z různých období, jak dělají celou škálu pitomostí. Chvíli co chvíli oba posedávají, opírají se, upadají do polospánků a rozdýchávají žaludky. Přecházejí most přes Chrudimku, z něhož sedmnáctiletý Marián močí na pohyblivý cíl. Na autobusové zastávce jednadvacetiletý Fido, ten současný, plnou vahou nabere přes rameno dopravní značku. Přicházejí k cíli a nechávají za sebou desítky padlých chlapců roztroušených po celém městě jménem Pardubice.
V Mariánově domě se svítí. Vyjdou schody a vstupují do předsíně. Nejdřív Marián a hned kdesi vzadu pozdraví svého otce. Navátý Fido z rozmaru poskočí za skříň a vyhlíží příchod rodiče a syna. Nesnaží se nevypadat opile.
„Jsem v zákrytu,“ oznamuje.
„A je proto nějakej zvláštní důvod?“ usmívá se otec, Fido se taky směje, jen Marián zapadne do pokoje.
Za pár minut spí. Fido na zemi s dekou, bez kalhot, bez brýlí. Marián na posteli bez peřiny. V Mariánově snu právě teď poskakuje kos okolo tělíčka nehybné sýkorky. Kos přihopká a klovne jí do hlavičky. Klove dál a pojídá sýkorčin mozeček.
Je 11:53. V mikrovlnce se točí dvě ztvrdlé čtvrtky chleba ověšené plátkovým sýrem. Na dvou tácech symetricky pózují preclíky a papriky. Z lednice se vytáhl celý kontejner sýrů a všechno se přenáší jako snídaně k filmu.
Když si Fido kontroluje bolavé rameno, objeví pěticentimetrovou ránu.
„Ježiš, od čeho to mám?“
Přesto se včerejšek vůbec neřeší. Snídají preclík s kečupem u animovaného filmu Panika v městečku. Ani jednou za celou dobu nepadlo, že Marián letos v Brně nastoupí znova do druhého ročníku. Fidův autobus jede ve 13:40, po filmu tedy zabíjejí čas pitomými videi a už jej téměř všechen zabili, než do pokoje vešel Mariánův otec.
Na videu nějaký komik leze po silnici v kostýmu šneka a zdržuje dopravu, otec se za sedícími hochy směje. „Ten je dobrej. To vám musim ukázat, co mně přišlo mailem!“
Fidův čas odjezdu se blíží. Loučí se, přehodí brašnu s vývrtkou přes natržené rameno a odchází.
„Pozdravuj Andreu,“ loučí se Marián.
„Taky všechny pozdravuj.“
Fido jde přes hřiště, kde za denního světla nejsou vidět žádné jeho minulé verze.
Marián si v kuchyni zalévá instantní polévku.
A nakonec Fido nastupuje do autobusu s číslem 88 a Marián obědvá před hučícím notebookem. Jeden je spokojený, ten druhý zřejmě taky. A nakonec se nesebrali, nenaskočili do auta a neodjeli 'někam daleko'. Neduněl přitom z rádia Lenny Kravitz a rukávy nevlály z oken. Nezpívali si refrén a nemohlo jim být jedno, že nemají dost peněz na cestu z Pardubic až za hranice Aljašky. Nemohli se nerozloučit se všemi známými i těmi dalšími. Nestalo se nic.
***
Jak Marián a Fido zachraňovali situaci v Pardubicích aneb
Poznámkový blok
Napsáno v poznámkovém bloku, 5. 8. 2010
V Pardubicích nastává večer a Třída Míru se vylidňuje. Fido čeká na zastávce, za ním modré kachle hotelu Grand, v brašně přes rameno má lahev vína a taky vývrtku. Lidi na zastávce jsou: Vietnamec neurčitého věku a mladá, nehezká holka. Fido se na ni přesto dvakrát podívá, protože v dohledu jiná není. Nestalo se nic.
Od světel křižovatky se blíží Marián, očividně přemýšlí, ve kterém momentu bude nejlepší vytáhnout ruce z kapes a přehodit si ofinu z očí. Fido zase promýšlí, má-li mu jít naproti; udělá krok a se zadostiučiněním si všímá, že Marián už vlastně nemá takovou ofinu jako před pár lety.
Kdyby teď Třídou Míru mělo projet vozidlo, šlo by o tramvaj, protože veřejná doprava sem nemá přístup a autobusy jezdí jinou trasou. Přílišný provoz by prý narušoval statiku té hrstky starých pardubických budov, ve kterých fungují hospody.
Marián se na Fida usmívá. Řeknou si „čau“ a začínají zjevným tématem. Nemusejí vymýšlet něco úderného, ta neúměrně náročná fáze přátelství už totiž neexistuje, a i kdyby se řeklo „je minulostí, zašla“, pořád by existovala, a to nevystihuje nic. „Je to jedno“ vystihuje mnohé.
„Makáš?“ ptá se Fido.
„Jako vejr,“ chtěl by Marián znít ztrhaně.
Asi ani nechtěl, snad ani neřekl vejr, určitě byl ale konec července a Marián dělal na brigádě u pásu a Fido nedávno vyjel za hranice západu. Takže jak směřovali ke svojí oblíbené hospodě, poptali se na tyhle věci, jednou dvakrát řekli „kam že to jdem?“ ačkoliv ani nezpomalili a sdělili si aktuální situace se svými partnerkami; bůhví, jestli se vůbec některý z nich ptal. Ale asi jo.
Nejvíc lidí, těch s kšiltem nejrovnějším na celém světě, stálo před McDonaldem, za nímž je kostel, kde později naši dva protagonisti vypijí víno, a dál je bývalé kino Jas. Pardubická Vypsaná fiXa o tomhle zákoutí zpívá „kostel-biohazard-mcdonald“ a neodmyslitelně to tam patří.
Tudy a ne jinudy došli Marián a Fido k irské hospodě Nora. Vcházejí.
K představě Nory se hodí kouř visící od nízkého stropu. Kamenné dláždění a různotvaré stoly, židle i stoličky, zato ale naplácané blízko k sobě a mající stejnou tmavou barvu. Dvě kožená křesílka, jejich cíl.
U baru:
„Dvě desítky a vybrat doutník,“ nastupuje Fido.
„Doutníky nejsou,“ přistoupí kouřící barman.
„Nemaj doutníčky?“ ustupuje Marián.
„Tak ty dvě desítky,“ dojedná Fido a oba se usadí v křeslech se stolečkem mezi nimi. V té díře duní rock nebo punk z jukeboxu a oni se stěží na dálku můžou slyšet.
„Tak jak bylo v Dublinu?“ ptá se Marián. *
(*Fido ve skutečnosti byl v jiném městě. Byl v Amsterodamu.)
„Co?“
„Jak bylo v Dublinu?“
„Krásně tam bylo. Všechno v pohodě,“ naklání se k sobě a jak se opírají o stolek, barman přináší piva. Ťuknou si, ťuknou půllitry o tácky, napijí se.
„Byly tam prostitutky?“
„Tam bylo děvek. Všude byly děvky. Ale přes den samý tlustý a ošklivý, až v noci tam vystavovali ty pěkný,“ odpovídá Fido s příznačným množstvím slova „děvka“, které nemá za cíl lacině bavit; baví standardně, nadneseně.
Pivní pěna. Přehnané nadávání je jednoduše známkou, že v tenhle moment a na tomto místě, s tím člověkem neopačné sexuální orientace se cítíte dokonale. Kondenzace mezi prsty.
„Zajímalo by mě, kolik tak asi jedna holka stála,“ pokračuje Fido.
„Ale! A byli ste tam u nich s Andreou?“ *
(* Fidova přítelkyně má ve skutečnosti jiné, mnohem hezčí jméno. Andrea je bývalá dětská láska. Dnes Andrea fetuje a její jméno už nikdo další ve Fidově okolí nevlastní.)
„Jo! Andrea mi dokonce i řekla, když se jí nějaká slečna líbila. No…, ale tak vystačili jsme si. A měli jsme na pokoji v hotelu skvělou sprchu!“ Detailně vypráví, jak sprchová hlavice trčela ze zdi uprostřed pokoje bez jakékoliv další zástěny. Jako doplněk stěrka na podlahu. Následují hovory o sexu.
„To jsem měl každej večer výhled na sprchování…“ naplnil Fido předvídatelnost.
„…a to mi připomíná…“ nezůstává Marián s pohlavním životem pozadu.
F: „…obrovská bílá postel…“
M: „…čekali jsme v sauně, než všichni odejdou…“
F: „…přišla uklízečka, tak jsem popadl polštář…“
M: „…z toho vedra to nešlo vydržet…“
F: „…už dlouho ne na žádnym zvláštním místě…“
M: „…dva tejdny je pryč, to bude na hovno…“
„A kdy pojedeme na tu chatu?“ nadhazuje později Fido.
Chata. Každoroční ráj nudy a klidu bez elektřiny, signálu či plynu. Pojede se v červnu, pojede se v srpnu, volno bude v září… Zatím jim to nakonec vždycky vyšlo. Dohromady naloží svých sto sedmdesát kilo plus sto deset nebo sto dvacet, kolik spolu váží další dva tradiční chataři, a jedou na samotu.
V Noře hrají dva kluci poker a nepřítomnost doutníků brzo způsobí změnu lokace.
„Nevim, jestli ještě příští tejden nebudu pracovat,“ organizuje Marián chatu, „pak pojedu na vodu, pak je zas festival. V září mám volno.“
„To já taky.“
„Jestli ještě nepojedu na Ukrajinu.“
Tam by se Fido taky rád vecpal, ale čas, peníze a zakrnělost představují rozmanité faktory.
Jeden zaplatil za oba. Vývrtka v brašně je zavedla do parku za zmíněným kostelem.
„Sedneme si tam dozadu, abychom se jim mohli dívat do ksichtů,“ navrhuje Fido a Marián dokonce říká, že ho to taky napadlo. Asi proto, že tamti puberťáci obsadili lepší místo.
Víno mezi stehna, vývrtka.
„To je jiná?“
„Ne, ta samá.“
„Ta naše z Tesca!“ kvituje Marián otvírák. „Ale prostě Blahák!“
„Cože?! Co máš s Blahákem?“ směje se Fido.
„Prostě Blahák, no!“
„Ale proč Blahák? Proč to říkáš?“ pokračuje, aby se dál mohli smát. A Mariánovi zvoní telefon. Utrousí uchechtnutí. Fido se podívá.
„Ani se neptej.“
„Co, píše Blahák?“
„Ne.“
„Tak tvoje mladá!“
„Ne.“
„Tak ti píše Zbynďa, ne?“
„Ne.“
„Nebo Andrea.“
„Ne.“
„Tak už pak nevim, protože ho musím znát, když říkáš 'ani se neptej'.“
Spirála vjíždí do korku. Těžko říct, jestli puberťáci odnaproti sledují ty dva s lahví. Jsou mladší, nezkušení, a Fido s Mariánem se proto nebojí případné konfrontace s nimi. Ve fantaziích ji dokonce vítají jako svůj potenciální suverénní triumf. Ve skutečnosti si jich nikdo nevšímá.
„Tak ti píše ten, co ti dluží prachy.“
„Hm.“
„On ti je ještě nedal?! To si děláš prdel!“
„Ne!“
A Marián čte smsky, jednu na každý den po celé dva týdny, o tom, jak ZÍTRA mu ty tisícovky vrátí. Půjčka nepřišla, keš od šéfa, strejda Ruda, čekání v kanceláři.
Zteplalé zelené víno není zase až tak zteplalé.
Fida už přešel zájem, jestli je ti výrostci naproti sledují. Usoudil, že hezká holka mezi nimi stejně není. Volá Mariánova máma a potřebuje kopii smlouvy, kterou Marián nemá. Sežene ji.
„A tvůj táta pracuje?“ ptá se Fido. Tekutina v lahvi šustí s každým vertikálním náklonem, při každém předání. Schválně s ní zacházejí prudce, aby si víno co nejvíc vychutnali všemi smysly. Kyselost se zakousává do kořene jazyka a přechází v trnoucí dásně.
„Pracuje, už víc než rok. Jeho kámoš ho zaměstnal.“
Jen to šustne.
„A to je prdel,“ pokračuje Marián, „teď jejich firmu přesídlili do Medlešic.“
„Kde byla předtim?“
„No v Pardubicích.“
Má to být k smíchu, tak se zasmějou a Fido ťuká sklem o lavičku, o kočičí hlavu pod nohama, a drží tak alkohol pevně v rukou.
„To je dobře, že dělá. Můj otec už má taky práci. Víš, kde pracuje? - Dělá sekuriťáka. Zaměstnanec ochranky v obchodním centru Střížkov, Praha.“ Fido by se chtěl zasmát, zírá přitom do větví nad parkem, na tmu nebo kamkoliv, kde odcházející tři středoškoláci figurují co nejvíce na okraji zorného pole.
„To musí bejt dost nabušenej…“
„Ne. Ne, to vážně není.“
„Já myslel, že vyhazovači musej mít pořádnej sval.“
„Já už to dopiju.“ Fido otočí zbytek vína, vstane a mrští veltínem dovnitř plechového odpadkového koše.
„Du se někam vychcat,“ vydává se Marián za kostel. Nahlíží za výčnělky gotické stavby a hledá vhodné místo. Fido potřebuje taky, jenže se k němu blíží cizí muž v kabátu. Projde kolem Fida a travou následuje Mariána, až oba zmizí. V nočních Pardubicích je klid. Máte dostatek času se zastavit, nadechnout a porovnat jednu myšlenku s druhou, obě je pak poslat do háje a setnout mezi zuby vnitřky tváří. Fido lupne otvíráním plechovky energeťáku, srkne a jde se taky vymočit. Obejde kus zdi, plechovku nacpe do kapsy kalhot, značkuje si zákostelí a přitom se zas napije.
Ze strany, odkud přišel, se vynoří Marián a rozepíná poklopec.
„Ten chlap mě furt pronásledoval, já ještě nemoh.“ Už smí.
„On sem šel taky chcát, kousek támhle. Na,“ podává Mariánovi energeťák.
Odcházejí parkem vynálezců ruchadla (za jejich sousoší se taky často chodívá); spokojení, v porozumění, a že je Marián tak hodný kluk, přeplácaný emocemi, zamilovaný, pomatený, brouká si písničku a rozeběhne se. Běží, vlastně si nebrouká – křičí – vyskočí a vší silou nakopne odpaďák. Pro jistotu zakulhá, stejně jako zaváhá v textu písničky, čímž pokládá veškeré zpytování za dostačující.
„Musíš jet na konečnou metra C a pak ještě tři stanice autobusem, aby ses dostal do obchodního centra Střížkov,“ vysvětluje Fido. „A víš, co je největší sranda? Když se s otcem jednou za toho půl roku sejdeme, vždycky mě ujistí, že nechce, abych dopad jako on. Nebo vždycky sebe ujistí.“
„Nebylo by třeba vhodno, abyste se teda vídali častějc?“
„Asi jo.“
Před hospodou HuHu nestojí lešení. Jednou tam bylo a popíjením uvolnění hrdinové Marián a Fido se posadili do prvního patra. Do druhého se šlo snadno, ke třetímu bylo potřeba stáhnout si žebřík, ale ten výhled až shora – minimálně pátého patra – za to stál. Možná nebylo nic vidět, jen baráky okolo, a možná se Fido bojí výšek. Určitě se podíval pod sebe a mezi prsty mu vytryskl pot. Rozhodně je volali dolů. A na sto procent byla krásná noc.
Došli k hospodě, kde byl jeden z padesáti stolů přece jen volný. Pohladili piva. To už Fido dávno přestal mluvit o vánoční otázce pro maminku, proč že se to tehdy vůbec rozešli. Otázka za nemalé množství bodů.
('Proč bych neměl skončit jako můj otec?')
Fido říká nahlas tak malé procento všech svých myšlenek, že tahle věta by v opačném poměru obsáhla přinejmenším normostranu. Že množství a kvalita jsou různé vlastnosti, je další věc. Teď však sedí nad pivem, u vedlejšího stolu křičí desítka oslavenců a prostornou hospodou nosí číšníci talíře a půllitry. Za moment jejich výhledem projde sexy dívka. Mariánovi přichází zpráva.
„Zítra?“ odhaduje Fido odesílatele.
„Co?“
„No zítra?“
„Jo!“ pochopí, „zítra!“
„Mně vlastně nikdo nepíše. Teda kromě Andreji a občas tebe. Pak už mi občas napíše jen Chalupová.“
„To mi říkal Zbynďa, že vona je prej nějak úplně mimo.“
„No však, prej je furt zavřená doma nebo v knihovně. Někdy se ozve mně nebo někomu z tý pošahaný teologie, jinak se chová jak úplnej asociál. Její blbost,“ rozvíjí Fido drby o jakési slečně. Někdy na ně nadávají, jindy podle nálady s nostalgií spokojeně obrací vzpomínky na dávné holky. Pomlouvají je, poté zase s jiskřivými očky zastrkují do složky „pěkné chvíle“; všehovšudy však stejně jen pro uspokojivý pocit z dobře urovnané minulosti. Pak je teprve sdostatek možné tvářit se nad vším povznesený.
(„Ať si s nim šuká, mně je to u prdele!“)
Teď se dostanou k učitelkám ze střední školy.
„Kolářová, ta byla dobrá!“
Marián zbystří: „Ta jo!“
„Vem si, jak musí bejt zkušená! To bych si nechal líbit.“
„A ona je prej rockerka.“
„Kecáš! Vždyť působí tak zakřiknutě…“
„Neřek bys to, co? V Ponorce sem ji jednou viděl i v kožený bundě. Její manžel navíc provozuje klub za Pardubicema. Normálně tam jedou koncerty,“ podporuje Marián Fidovy představy.
„Ty vole,“ nechává se Fido podpořit.
V tu chvíli se mihne sotva metr od jejich třetích sklenic nadprůměrně přitažlivá dívka. Marián zaznamenal její příchod, Fido zanalyzoval vzdalující se část akce a jen pokyvuje hlavou.
„Ta byla taky dobrá,“ souhlasí Marián.
„No jo. Ty máš ale stejně lepší.“
„Jako Míšu? Hm.“
Fido potvrzuje, „jo, s tou bych si tak nechal říct. Chápeš.“
„Hm, vždyť Andreu bych taky bral. Takovou krátkou výměnu, co?“
Milé děti, byla jednou jedna princezna s nádorem na hlavě, kterou po sedmdesáti minutách políbil krásný princ. Princeznin nádor odpadl někam do humusu za skříň a bílý kůň cválal po chorvatské pláži s princem a princeznou na hřbetu. Víte, děti, tahle pohádka se krásně vypráví. Dlouhá desetiletí dává malým posluchačům ponaučení, rozptýlení před spaním i prostor pro imaginaci. Potíže nastaly, jakmile se o tom dozvěděla princezna. Prý, že si o ní všichni povídají za jejími zády a ukazují si prsty na její hlavu. To princeznu samozřejmě nasralo; nemluvě o šoku, když princ s chladnou tváří za slunečními brýlemi konstatoval, že tu pohádku napsal on. Princezna mu nakonec odpustila a oba se smějí dodnes. The End. Poučení zní: Těžko se ignoruje svrbění v rukou nad klávesnicí při představě, jak osoby uvedené v textu si posléze o sobě všechno přečtou. Ignorujte to.
Kolik kámošů kdy v Pardubicích přemýšlelo o dočasné výměně svých partnerek? Kolik chlapů po celém světě? Kolik reality-show na tohle téma vzniklo - hodně! Kolik promile alkoholu na to všechno bylo třeba? Překvapivě ne zas tak moc.
Fido se skrz zrzavou clonu dívá na Mariánovy chlupaté ruce a neřeší všechny ty řeči o bejvalkách, o sexuálních fantaziích, o poprsích v blízkém okolí. Kdyby v tuhle chvíli naproti němu místo Mariána seděla jeho Andrea, řek by něco takového: „Zbožňuju tě! Nevim, co děláš s takovým trotlem, jako sem já, ale pokračuj v tom. Za žádnou jinou tě nikdy nedám, i když jsou občas hrozně sexy.“
Fido fantazíruje, jak ze sebe sype dokonalou řeč a stvrzuje ji perfektním polibkem a dalšími divokými činy. Marián se celou dobu nehnul a s velkou pravděpodobností myslí na to samé. Jen v jiným obsazení. Opět mu zvoní telefon.
„Zbynďa,“ vrací oba na místo.
„Čau Zbynďó,“ volá Fido přes stůl.
„Prejs měl nějaký rande, jak to šlo? - Aha, takže jste neskončili v hotelu jako obvykle. Jasně…“ A tak dále. Pak Marián předá telefon Fidovi.
„Čau, tak jaký bylo rande?“ ptá se Fido úplně stejně. V hospodě je takový hluk, že nerozumí ani jednomu slovu a po minutě mu skočí do řeči: „Zbynďo, hele já vůbec nevim, o čem mluvíš, takže nebudeme utrácet Mariánovy peníze…“
„To volá Zbynďa,“ opravuje ho Marián.
„Aha, to prej voláš ty. Tak nebudeme utrácet tvoje peníze a já ti v pondělí napíšu, jo?“
Po čtvrt hodině se před nimi odkudsi zjevil tác se třemi sty gramy žebírek, chlebem a hořčicí. Záchody mají čisté. Při placení ještě rozpočítávají starý dluh. Fido nakonec ještě jednou odejde na toalety a Marián čeká. Opře si hlavu o stůl.
„Vstáváme,“ slyší.
„Vstáváme.“
Fido se pořád nevrátil z hajzlu.
„Tak vstáváme,“ pobídne ho číšník a Marián najde Fida před hospodou.
Noční Pardubice jsou panoptikem vaší zakonzervované duševní historie. Trasa z hospody do Mariánova domova zůstává během let stejná; oba vrávorají ulicí a vidí postavu o tři roky mladšího Fida, jak zvrací do trnitého keře. Motajíce se přes náměstí dopadnou na někdejší verze sebe samých podřimující na lavičce nedaleko fontány. Tuhle v klubu Ponorka se hemží hned několik jejich mladších klonů z různých období, jak dělají celou škálu pitomostí. Chvíli co chvíli oba posedávají, opírají se, upadají do polospánků a rozdýchávají žaludky. Přecházejí most přes Chrudimku, z něhož sedmnáctiletý Marián močí na pohyblivý cíl. Na autobusové zastávce jednadvacetiletý Fido, ten současný, plnou vahou nabere přes rameno dopravní značku. Přicházejí k cíli a nechávají za sebou desítky padlých chlapců roztroušených po celém městě jménem Pardubice.
V Mariánově domě se svítí. Vyjdou schody a vstupují do předsíně. Nejdřív Marián a hned kdesi vzadu pozdraví svého otce. Navátý Fido z rozmaru poskočí za skříň a vyhlíží příchod rodiče a syna. Nesnaží se nevypadat opile.
„Jsem v zákrytu,“ oznamuje.
„A je proto nějakej zvláštní důvod?“ usmívá se otec, Fido se taky směje, jen Marián zapadne do pokoje.
Za pár minut spí. Fido na zemi s dekou, bez kalhot, bez brýlí. Marián na posteli bez peřiny. V Mariánově snu právě teď poskakuje kos okolo tělíčka nehybné sýkorky. Kos přihopká a klovne jí do hlavičky. Klove dál a pojídá sýkorčin mozeček.
Je 11:53. V mikrovlnce se točí dvě ztvrdlé čtvrtky chleba ověšené plátkovým sýrem. Na dvou tácech symetricky pózují preclíky a papriky. Z lednice se vytáhl celý kontejner sýrů a všechno se přenáší jako snídaně k filmu.
Když si Fido kontroluje bolavé rameno, objeví pěticentimetrovou ránu.
„Ježiš, od čeho to mám?“
Přesto se včerejšek vůbec neřeší. Snídají preclík s kečupem u animovaného filmu Panika v městečku. Ani jednou za celou dobu nepadlo, že Marián letos v Brně nastoupí znova do druhého ročníku. Fidův autobus jede ve 13:40, po filmu tedy zabíjejí čas pitomými videi a už jej téměř všechen zabili, než do pokoje vešel Mariánův otec.
Na videu nějaký komik leze po silnici v kostýmu šneka a zdržuje dopravu, otec se za sedícími hochy směje. „Ten je dobrej. To vám musim ukázat, co mně přišlo mailem!“
Fidův čas odjezdu se blíží. Loučí se, přehodí brašnu s vývrtkou přes natržené rameno a odchází.
„Pozdravuj Andreu,“ loučí se Marián.
„Taky všechny pozdravuj.“
Fido jde přes hřiště, kde za denního světla nejsou vidět žádné jeho minulé verze.
Marián si v kuchyni zalévá instantní polévku.
A nakonec Fido nastupuje do autobusu s číslem 88 a Marián obědvá před hučícím notebookem. Jeden je spokojený, ten druhý zřejmě taky. A nakonec se nesebrali, nenaskočili do auta a neodjeli 'někam daleko'. Neduněl přitom z rádia Lenny Kravitz a rukávy nevlály z oken. Nezpívali si refrén a nemohlo jim být jedno, že nemají dost peněz na cestu z Pardubic až za hranice Aljašky. Nemohli se nerozloučit se všemi známými i těmi dalšími. Nestalo se nic.
***
Jak Marián a Fido zachraňovali situaci v Pardubicích aneb
Poznámkový blok
Napsáno v poznámkovém bloku, 5. 8. 2010
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.