Okno s výhledem do nikam

Svá hrubá slova omlouval jednoduše - prý přece není básník. Ale ten, kdo se takto zatvrzele brání, je kolikrát větším básníkem než všichni ostatní. Jen to skrývá. Nestyď se za svou poetickou duši. Myšlenky si zapisoval bez přikrášlení, přesto každý pod neopracovanou maskou našel hluboce citlivé deníky. Podpovrchový žal rozechvívá a svým zpěvem rozpláče nejedny oči. Pro pocit, že si nežádá soucitu, by vraždil.

Bál se odhalit své nitro, mnohem raději dával všanc své tělo. Hrdlem mu protékaly litry vína, ráno ho pálila vyprahlá díra po Slunci a večer uléhal se zabodnutou kudlou v zádech od své poslední děvky. Upadat do nevědomí je bolestnější než by vás napadlo. Ačkoliv se romány neprodávaly pod cenou, měl neustále prázdné kapsy. Ale to ho netrápilo. Prostě žil.

Vyhýbal se stále stejným červánkům i chladným ranním svítáním. Miloval ten pocit odhodit cigaretu a na nic nemyslet. Bylo to to jediné, co mu nikdo nevezme. Idea lepšího zítřku. Poškrtal veškeré otřepané fráze a vyrazil do města. Svázal noviny do tlustých balíků, nakrmil holuby a posbíral suché větve a listí. Pak si sedl na hradby a psal o něčem strašně krásným.

Celé noci se mi o něm zdálo.. A když jsem otevřela oči, bylo to jako první nádech novorozence a poslední nádech tonoucího nad hladinou. Hlavu jsem měla v nohách a dřevěné mříže na mě hleděly desítkami očí. Němé obličeje ohlušivě mlčely, že jsem slyšela dopadat každou svou slzu.

Možná to nebyly slzy, možná to byl déšť.

Je odrazem v potoce. Krade mi ozvěnu a vrásky kolem úst. Než lehnu si do spánku, než jitřenka ukolébá pocestného, učeše mi kukuřičné vlasy a ukáže do zrcadla. Tam je to místo. Místo, kde poražený vítězí a vítěz zoufá nad prohrou. Cesta je mléčná, tráva bahnitá a nebe šedivé. Jako pán z Halikarnasu promítne mi život z modrého kotouče. Smutky pověs na hřebík a jdi tančit. Jdi hledat přátele do deště. Poklekni do popelavé kaluže a procitni. Přines mi půlměsíc.

Sledoval, jak si černým kartáčkem natlačím do řas plán celého dne. Ošklivý, všední plán. Kdybych uměla dobře psát, živím se tím. Nebo bych pracovala někde v kanceláři. Zatím co teď je pro mě nejdůležitější vyschlá řasenka a krajkové podvazky. Při životě mě drží zprávy z tři dny starých novin a káva ukradnutá z protějšího bufáče. A láska - řekl by romantik - jenže já už ani nevím, co to je. Nejspíš ten pocit, co mě v noci hřeje místo roztrhané špinavé deky.

Tak na co si stěžujem?

Jednou napíšeme smírčí knihu o našich šarvátkách v mlze. O cizích vůních, které nesnášíme, a o bohatých lidech. O korálkách ve vlasech, o spálených křídlech a o tom, jaký je štěstí větroplach. Promluv s ním a ono tě umlčí. Štěstí je malá coura do větru. A nám ho někdo rozfoukal jako bílé chmýří z pampelišky. Život? Jen pomíjivá veličina, písek v přesýpacích hodinách, co nám propadá mezi prsty. Nedostižný a bolavý. Básník.