Ošklivá?

Bylo slunečné odpoledne babího léta. Vánek, nejmladší syn Pána větrů si létal okolo školy. Líbilo se mu cuchat vlásky malým dětem a poslouchat jejich smích. Děti si hrály na hřišti. Skákaly panáka, přes švihadlo, honily se… a ty starší postávaly ve skupinkách a diskutovaly. Najednou Vánek zaslechl divný smích. Patřil krásnému hlasu, ale zněl prázdně. Nebyl to skutečný smích, ale pouhá plytká napodobenina. Rozletěl se za hlasem. Patřil hezké dívce, která seděla na lavičce, obklopená houfem dalších holek.
,,Ach, Viktorie, ty máš fakt úžasnou rtěnku!“ vzdychla jedna z nich. ,,Královna“ Viktorie se jen pousmála. ,,Tu mi přivezl táta z Francie,“ lhostejně odpověděla a prohlížela si přitom své dlouhé, perfektně nalakované nehty.
,,Ty máš vůbec spoustu skvělých šminek!“ závistivě si povzdechla jiná.
,,To víš, potřebuju je. Abych si mohla namalovat na svůj obličej tvář hvězdy!“ chlubila se dál.

,,Škoda jen, že ne všichni jsou tak výborní malíři,“ ozval se šepot. Vánek se rozhlížel okolo, aby zjistil, odkud přišel. Zprvu nikoho neviděl. Ale potom si všiml malé postavy, která seděla u plotu s knihou v ruce. Byla tak nevýrazná, že jí Vánek na první pohled přehlédl. Předstírala, že čte, ale v jejím obličeji byla napsána bolest a touha po troše lásky.
Vánku bylo dívky líto a rozhodl se rozveselit jí. Foukl do stran knihy a ty se přetočily až k obrázku klauna s červeným nosem. Dívka se pousmála a Vánek jí z radosti roztančil vlasy do všech stran.