Svoboda

Nad ulicemi se vznášel kouř, který pomalu padal k zemi. Továrna se právě rozjížděla, právě teď se do ní hrnuly zástupy dělníků, tiché a mlčenlivé. Rozhlédl jsem se. Každý den stejný obraz. Všichni kolem mne se báli cokoli říci. Ve vzduchu visela tma... a také strach.

Strach trvající již spousty let. Věčná tma. Ani okamžik světla, ani okamžik naděje. Stěny a strop z chladné žuly. A jediné malé dveře, z železa a s mříží, propouštějící světlo.

Ale u těch dveří stáli ozbrojenci. Tři. I oni chtěli utéci, ale báli se zeptat jeden druhého. Neboť za pokus o útěk, či jen mluvení o útěku hrozila smrt. Smrt v nejhorších mukách, zalévání vařícím olejem. A "práskač" dostal všechen majetek zrádce.

Sevřelo se mi hrdlo děsem. Je vůbec život - bez budoucnosti, bez minulosti - životem? Proč tu jsem? Strach. Jak dlouho tu jsem? Věčnost. A co mne sem dostalo? Tma. Venku světlo, pronikající dovnitř jen mřížemi v dveřích z ocele. Není potom, není předtím je jen jedno velké nekonečné teď. Čeho se bojím? Zítřka. Toho, že bude stejný jako dnešek.

Bez naděje na únik. Tam venku žijí lidé svoje životy. Pohodlně. Ne jako my. Mají na výběr. Naše světy jsou si tak blízko - dělí nás jenom dveře s mříží - a přesto je pro nás jejich svět tak daleko, jakoby ležel na druhém konci vesmíru. A možná i dál. Ozbrojenci mne pozorují. Asi tuší co se mi honí hlavou. Neměl jsem se tím směrem dívat. Dívat se a snít.

Snít o svobodě, o útěku, o světě venku. Ale žádné venku není. Je jenom uvnitř. Uvnitř. Krok kupředu. Vstupuji do továrny. Jeden z hlídačů stojí i tam. A hlídá.
Říkají nám, že je máme nenávidět´. Koho? Lidi venku. Kdo? Naši vůdci. Proč? Prý jsme tu kvůli nim. To kvůli nim je tu temnota, to oni mohou za to, že jsme v okovech strachu. Nebýt jich, nic takového není. Prý. Nevěřím tomu. Nemohu uvěřit, že by v tom světle mohlo někoho napadnout cokoli zlého. Ne! Nemůže tomu tak být.

Svěřil jsem se Rodovi že chci utéci. Prý jsem blázen. Dobře víme, že neunikneme. Ale je tu touha. Touha po svobodě. Přetrhnout pouta strachu a uniknout. Touha hlodá a řeže.

Poslouchám své srdce. Buch-buch-buch, buch-buch-buch. Jakoby i ono řvalo "Svo-bo-du! Svo-bo-du!"
Místo toho mříž, strach, tma a beznaděj.Beznaděj. Snění o cizích světech. Nedosažitelno. Spousta prolitých slz. A té krve. Již tisíce pokusů o únik a ani jeden úspěšný. Proč zrovna mě by to mělo vyjít? Proč? Jsem více odhodlaný než oni? Ne. Jsem chytřejší, silnější, nebo odvážnější? Ne. Tak proč? Blouzním.

Ztrácím přehled o realitě. Nevím kde jsem, nevím co jsem. Jsem vůbec? Sbírám odloženou lopatu. Plížím se. Tři strážci - krutí a neúprosní - stojí a rozhlíží se.
Jejich zbraně by mne zabili z této dáli ale mě je to jedno. Plížím se. Jsem u nich. Za nimi. Vstávám a prvního praštím lopatou. Ti dva jsou zaražení. Napřahuji se k další ráně. Druhý padá k zemi. Výstřel a krev. Necítím kde mne zasáhl. Ale i jeho praštím lopatou. Padá na zem. Mrtvý? Doufám, že ne. Jdu ke dveřím. Bolest v boku. Otevírám je. Pět metrů chodby, a pak světlo. Ale já padám na zem. Plazím se chodbou. Chci ven! Ven! Dva metry. Jen dva metry, a pak svoboda. Lezu dál. Už jen metr. Nesmím se zastavit.

Jsem venku. Země je studená. Ale ne jako žula. Je měkká. A na zemi cosi zeleného. Jakési útvary. Měkké příjemné. Světlo. Obrovský kruh světla nad hlavou... Ne chladného - jako uvnitř. Hřejivé světlo. A vzduch - hýbe se jakoby byl živý. Má rána krvácí. Cítím jak slábnu. Ne teď nemohu zavřít oči - teď ne! Je tu tak krásně. Proč se rozplynout v nicotu? Oči se mi zavírají - nejsem schopen tomu zabránit. Pláči radostí. Stálo to za to? Určitě. Trochu si zdřímnu a pak...