Kráska s bolavou dušičkou

Začíná to jako vždy,kdy po pár letech se potkají dva známi lidé,kteří mají si co říct.Zavzpomínají na mládí ,kdy bezstarostný byl jejich svět,první platonické lásky,kdy nevinné byli doteky.Jenže realita je někdy krutá a život klikaté cestičky má,ale jsem rád,že spojují je křižovatky a my tak můžeme potkávat spřízněné dušičky.

Je podzim,krásně zbarvený do teplých barev,kolem mne jsou žluté břízy,naproti alej jírovců křičí rudě.Salvy smíchu , křik dětí se line ke mne,když padají kaštany, kluci se perou mezi sebou ,kdo jich bude mít víc.Listí pozvolna opadává,když severák se prožene korunou stromů,krásně to šumí,ale rychle zapínám bundu,protože i mne se rozlétly vlasy do všech koutu a projel mnou chlad.Pode mnou se odráží slunce v kalužích , třpytivé perličky jsou rozsypané po okolí ,je svěží vzdoušek,který voní po dešti.Zabočuji do rušné uličky,kde decibely se odráží v skleněných vitrínách,tam a zpět.Spálený tuk mi podráždil nos, prochází kolem restaurace.Uvědomuji si při pohledu na hodinky,že mám skluz,tak přidám do kroku.Jdu svižným krokem,míjím davy lidí,na přechodu ještě dobíhám jako poslední,hned za mnou už auta se řítí.Přemýšlím kolik věci musím zařídit,náhle však mě vytrhne ze spáru uspěchané doby, líbezný hlas“kde pak spěcháš sportovče“otočím hlavu ,jak ve zpomaleném filmu, oči ze spodu přecházejí vzhůru.Vidím dlouhý rozevlátý plášť,v něm krásné křivky ,které lemují dlouhé hnědé vlasy, blikají na mne nádherné oči a ještě kouzelnější úsměv umocňuje toto zjevení.Otáčím se kolem sebe,jestli se někdo nedívá tímto směre,ale zůstávám sám.Náhle poznávám při blížícím se střetu kamarádku, s kterou jsem jel na vodě.Obejmutí je tak silné,oba radostí ze setkání nevnímáme okolí.Začínají se nám vracet krásné okamžiky,kdy pádlujeme kouzelnou přírodou.Čas utíká strašně rychle,oba spěcháme,ale nechce se nám od sebe odejít.Zeptám se jak jede domů a ona ,že až za 2h vlakem .Nabídnu ,jestli za půl hodiny bude na náměstí odvezu jí domů,jsme domluveni ,vracíme se do tempa svého rytmu.Rychle a na poslední chvíli zařizuji všechny záležitosti, v hlavě mám krásný obrázek dlouhého rozevlátého pláště , splývající hnědé vlásky,v kterých se červenají po stranách berušky.Ach ty jiskří oči a dolíčky umocňují nádherný usměvavý , vykrojený půlměsíc.Přesně za půl hodiny čekám na domluveném místě, 5 , 10 , 20minut , pomalu ztrácím naději,chodím tam a zpátky,určitě už v mých místech je dlažba o pár milimetrů níž.Smutný nasedám do auta , odjíždím,míjím náměstí,stojím na semaforu,pomalu se rozjíždím , bááác.Leknutím zprudka zabrzdím a zkoumám co to bylo.Náhle mé hledí zahalí dlouhý plášť , hned se mi vrací úsměv,otvírám dveře spolujezdci,který se omlouvá, že mi bouchl do kufru svou dlaní.Omluvu přijímám , nasedá ,pozvolna se noříme do zákoutí městských uliček.Vyjíždím ze spleti města, které se začíná zahalovat do černého pláště,k tomu se snáší barevné světýlka v světelných kuželích,které se noří do asfaltu.Přímou cestou jedeme k jejímu domovu. Zaparkujeme před jejím domem, trochu napjatý ,hlavně zvědavý se těším na místo , které mi přiblíží její život.Tlakem dolů za kliku otvírám branku.(gentlemani ještě nevymřeli).Pouštím jí , tichem noci se ozve cinkot klíčů.Cvaknutí zámku , otevření dveří,my vplouváme do nitra.Odkládám bundu, v duchu se modlím ať nemám v ponožkách díru,pomalu zouvám boty,uf ,není:-) Pomalu stoupám po schodech do patra,kde přede mnou otvírá pokojík a já vcházím do jejího království.Rozsvítí ,paprsky světla mne oslní, dýchnou na mne teplé barvy a útulno.Posadí mne na svou postel,která slouží jako pohovka a odchází do kuchyně.Prozkoumávám okolí, zaujme mne nástěnka, na kterém jsou napsané citáty o lásce,je tam i můj oblíbený.“ Každý z nás je andělem s jedním křídlem,abychom mohli lítat, musíme se obejmout.“Následuje pár fotek rodinných,svých kamarádek a v centru dominuje maturitní černobílá, kde je krásně zvěčněna .Vedle mne jsou roztomilí plyšoví strážci snů,naproti nemůže chybět počítač,kde komunikuje určitě se světem.Živý koutek,tam z květináčů raší zeleň a splývají dolů dlouhé listí.Vůně citronů mi napoví ,že se blíží teplý čajík,který mi podává krásná majitelka v bílém tílku a modrých riflích.Zapíná hifi,pouští Crenberies jemně pro atmosféru, usedá vedle mne s albem svých fotek.Otočím listy do třetiny a je tam asi ve 4rocích v zimě, s úsměvem od ucha k uchu.Než však usrknu první lok a začneme si povídat ozve se hluk s místnosti naproti.Okamžitě vstane a mizí její stín pozvolna, jak brázda vodní hladiny,která se táhne, až úplně zmizí za lodí.Možná minutu , je zpátky,jenže oči se jí zaleskly,jemně jsou orosené , smutek vyrytý ve tváři změnili to veselé sluníčko, na zakaboněný mráček.Zeptám se jestli je vše v pořádku,vykouzlí úsměv ,odpoví ,jasně nic se neděje.Cítím ve hlase zněnu,zpozorním když obracím další stránky beze slova,od kterých čekám komentář,zavírám vazby k sobě.Řeknu její jméno šepotem,odsedne ,sklopí hlavu dolů.Chvíli čekám,nakloním tělo směrem k ní,pomaličku odhrnu závoj pramínků vlasů ,pohladím jí vnější stranou ruky po líčkách,ty hoří .Zašeptám do ouška její jméno,následuje „co pak se děje“…Právě padá její první slza,mě se zdá, až neskutečně pomalu,odráží se v ní celý pokojík ,při dopadu se vpíjí do riflí.Následuje další ….dal-ší ….dalšííí….při každém dopadu se zvětšuje kruh na ryflové látce a ztmavuje původní odstín.Cítím bezmoc,nevím co se stalo ,tak má duše tiše pláče s ní.Šáhnu do nitra kapsy ,vytahuji papírový kapesníček a podávám.Hladím ji vlasy a pochvíli se ptám , nemám odejít.Žádná odezva , nevím jaká slova volit ,nejsem člověk co řekne …to bude dobré,když dobré to není.Zjišťuji,že nevím jak reagovat s holkou v takové situaci ,u kluků sem to zažil,protože mám bráchu a spoustu kamarádů,tam vím,že za chvíli to přešlo a už jsme zas lumpačili.Jenže s holek mám respekt , velkou úctu,vůbec jim nerozumím, jen vnímám,jejich zranitelnost a citlivost,nevím jestli to je tím ,že tou situací cele žijí…Po chvíli ticha,se na mne podívá,zrcadlíme své oči v duhovkách, vidíme v odrazu své tváře.Třesoucím se hlasem promluví , začne vylívat své srdíčko.Postupně se hlas uklidní, já vím,že bude lépe ,až skončí.Víš trápí mne už delší dobu jedna věc,nevím kde začít…s mojí maminkou se hádáme…křičíme na sebe….Víš ,moje maminka má ráda alkohol.,ze začátku se ráda napila jako každý,jen potom začala pít a pít.Prosila jsem jí ať nepije,vždy to skončilo hádkou.Nebavilo mne chodit kolem našeho domu , přetvařovat se,že je všechno u nás doma v pohodě,když sousedé určitě museli slyšet ten křik , nadávky.Tak jsme nejprve vzali všechno pití a zamkli,jenže našla klíč…začala tajně pít dále.Když jsme ji jednou našli s rozbitou hlavou po epileptickém záchvatu, vylili jsme všechny flašky co jsme našli.Jenže měla schované své falešné milence,kteří jí dodávali chvilkový pocit štěstí.Plno hádek s kterých sem utíkala z pláčem a bolestí uvnitř hrudníku,když miluješ svou maminku, nemůže ji pomoct , vidíš jak trpí.Nesnášela jsem tu paní co mi vzala maminku ,chtěla sem jí zpět.Mysleli jsme,když si zlomila při dalším záchvatu ruku a slíbila ,že se polepší, bude vše jako dřív.Vypadalo to dva týdny ,že se vrátilo vše do normálu,ale pak zas to na ní přišlo,alkohol jsem cítila na dálku,byla jsem na něho alergická.Další hádka,další jezero slz a uvnitř smutek.Hrozně jsem se o ní bála,zůstávala doma sama, při návratu ze školy jsem trnula,co zas bude za hrůza.Modlila jsem se k Bohu,prosím zachraň moji maminku ,ochraňuj jí při záchvatech.V tom, období měla jsem hrozné sny,skoro jsem nespala a pořád plakala.Věděli jsme,že zas přijde období , kdy bude mít „žízeň“,proto jsme ji zamkli s otcem v ložnici, ráno než jsme odjížděli za svými povinnostmi.Přijdu domu,odemykám ložnici ,nikdo nikde,volám mami...mami…všímám si otevřených dveří ,utíkám na balkon v prvním patře,s hrůzou se přibližuji k zábradlí.Polije mne pot,myslím na nejhorší,dívám se pomalu dolů,ale nikdo naštěstí tam neleží.Večer nám ji dovezli policajti,kteří od té chvíle pravidelně přijížděli, když jí našel někdo v příkopě.S přibývajícím časem sem už nemohla takhle dál,přestala jsem bojovat ,den za dnem otupoval mou mysl…Odmlčela se,nevím proč,ale zeptal jsem se ,co tě nejvíc na tom štvalo,myslel jsem na bezmoc,která mě úplně pohltila,když mi to vyprávěla.Víš,nejhorší bylo,že ona vlastně o ničem nevěděla,když byla v pohodě ,přišla za mnou jako největší kamarádka,pohladila mne a chtěla semnou řešit problémy,to mne zraňovalo nejvíc.Nechápala,proč od ní utíkám , křičím,měla ten nejsmutnější výraz raněného psa v očích.Radši sem si přála,ať tančí s tím falešným milencem a nerozdírá mou duši.Nevěděl jsem co říct,jak pomoc,opatrně sem se zeptal na pomoc profesionální,řekla že jednou v proti alkoholové léčebně byla,ale nepomohlo to.Hodina pokročila,nejradši bych zůstal s ní celou noc a počkal,až usne.Najednou zaklepal někdo na dveře, její mamka nám vešla do dveří,překvapená byla z mé přítomnosti.Vlídným hlasem se omluvila,že nerada ruší,ale hledá nějakou věc v kuchyni,kterou nemůže najít, jestli by ji nemohla pomoct.Cítil jsem sílíci se vibraci,jak se celá rozechvěla,vstala a zmizeli spolu za dveřmi.Vůbec bych to neřekl,do tak milého stvoření.
Její maminka vypadala ustaraně, tak bezmocně…Po návratu jsme věděli,že je to pro dnešek všechno,poděkovala mi,že jsem sní strávil čas a odvezl domů.Odprovodila mne k autu ,objali se , popřáli si pěkný týden.Když jsem odjížděl,cítil jsem tak velkou bezmoc,rád bych pomohl…V rádiu zrovna hrála píseň Before we say goodbey.
Byl jsem celý naměkko,celou cestu sem přemýšlel , jak bych mohl pomoc,ale nepřišel jsem na nic kloudného.Myslel jsem na ně ve svých modlitbách . Párkrát jsme jí viděl,ale jak jsme se náhodně střetli na vlnách všedního dne,tak zas naše vlny pluli dál svým životem.Začala studovat výšku , byla daleko od všeho,od maminky ,ode mne.Někdy dálka člověku pomůže vypadnout od problému.Snad se má hezky,protože si to zaslouží.Tak zas někdy někde,na křižovatce životních cest.

Časem sem zjistil,že nemusíme v momentě vymýšlet záchranné akce,někdy tím spíš ublížíme,když radíme to co by nám pomohlo,ale každý je jiná a jedinečná bytost,do které nevidíme.
Přítomnost a držení za „ruku“ někdy pomůže víc.Člověk nepotřebuje radu,jen nechce být na bolest sám.