Ivanova vina

Ivanova vina

Rozeběhl jsem se po krátkém svahu, končícím strmým skalním schodem. Ještě dva tři skoky, odraz a vítr vanoucí od spodu z nížiny, mne vynesl i s padákem do výšky. To stačilo, abych přelétl stromy rostoucí pod skalami a najednou jsem byl v několika set metrové výšce nad poli lemujícími Straník. Tenhle kopec je jako stvořený pro padáčkáře. Vítr máte vždycky proti, výšku naberete už jen tím, že vylezete nahoru a všude kolem na stranu k Žilině rovina. Můžete se udržet ve vzduchu i několik hodin, znáte-li proudění místních větrů a nezapomněli-li jste si dojít před odrazem na záchod.
Nejsem ve vzduchu sám. Ivan vylétl hned za mnou a už krouží kolem mne a stále výš a výš. Jde mu to o moc lépe než mě, má zvláštní dar vycítit ten správný proud a nechat se jím nést dál a dál. Tak jako ve stěně poznáte pana lezce, před tabulí pana profesora a na jevišti pana herce, na padáku poznáte pana letce. Ani se mu nemůže říkat padáčkář, protože on na padáku spíš létá. Zdá se vám, že je to nemožné, ale za chvíli je z něj jen malá tečka na obzoru a za půl hodiny se vrací, ve stejné výšce a s lehkostí oblaků, vznášejících se nad ním. Pak se v ladných výkrutech snese k matičce zemi, jakoby jen na chvíli, než zase poletí dál.
Dnes letíme na Kysuce, trénujeme na závody, které mají být za necelý měsíc a schází se na nich to nejlepší, co na Slovensku je. Držím se Ivanovi „stopy“, sám bych ji nenašel lépe a užívám si slunečný letní den a možnost popírání jednoho z přírodních zákonů – gravitace.
K létání mne dostal vlastně Ivan. Je to už pár let, co ke mně přišel s ohromným batohem a hodil ho v chodbě na zem.
„Prosím tě, co to vláčíš za harabraky?“ nevěřícně zírám na bágl, který nemá ani zdaleka formu a proporce klasického horolezeckého zavazadla.
„To budeš koukat kamaráde,“ usmívá se tajuplně Ivan. „Obleč se a jedeme.“
Nemám ve zvyku dlouho odolávat novým pokušením a tohle vypadalo jako hodně velké pokušení. Rychle jsem se oblékl, Ivan popadl ohromnou tašku, nebo co to bylo a jelo se. V autě mu povídám:
„Člověče takovouhle tašku jsem viděl naposledy ve Svazarmu. Tam jsme do toho balili padáky!“
„Bingo!“ zahlaholí Ivan.
„Ty v tom máš padák?!“
„To tedy mám,“ usmívá se Ivan.
„Ještě mi řekni že k tomu máš i „Andulu“ (AN-12) a já se zblázním,“ nevěřícně zírám na kamaráda.
„K tomuhle padáku nepotřebuješ letadlo. Ten lítá skoro sám,“ uklidňuje mne Ivan. „Stačí najít nějakej pořádnej kopec a skočit z něj…“
Dojeli jsme spolu do Zástraní. Vesničky, krčící se v sedle jednoho z kopců v okolí. Je to zajímavé místo. Z jedné strany se sem dá vyjet autem (v zimě s trochu většími potížemi), na druhé straně kopce jsou jen příkré svahy, les a krásné výhledy do údolí. Jako na dlani je vidět Váh, vesničky rozprostírající se po jeho březích, blízké město a hlavně masív Malé Fatry, modrající se na druhé straně údolí. Je to místo nedělních procházek Žilinčanů a v zimě nejbližší lyžovačka v okolí.
Vyšli jsme na kopec, Ivan trochu funěl pod ohromným batohem a tam, na malé loučce, která se v budoucnu měla stát oficiální „startovací dráhou“ paraglidistů, ho rozbalil. Krásná modrá záplava hedvábí se rozlila všude kolem.
„Ty na tom chceš fakt skočit?“ vyzvídám nevěřícně.
„Ty taky, jen o tom ještě nevíš,“ šklebí se Ivan a usilovně pokračuje v rozplétání klubka vodících lanek.
Stojím a nevěřícně sleduji jeho počínání. Očividně to nedělá poprvé, jeho prsty jen hrají a padák začíná dostávat jasné kontury.
„Je to nějaké úzké,“ namítám a matně si vybavuji „68“, padák na kterém jsem sám, coby junior, kdysi skákal. Byl kulatý jako hříbek a zelený od vojáků…
„Má to tvar křídla, nikoliv klasického padáku. Aby se to lépe ovládalo,“ vysvětluje mi Ivan.
„Ale to je nebezpečný,“ namítám. „Foukne ti z vrchu a jsi hotovej!“
„Z kola můžeš taky spadnout, a přeci na něm jezdíš,“ směje se Ivan.
„Moment! Mezi tím je dost podstatný rozdíl,“ ohrazuji se.
„Když se neproletíš, nepochopíš,“ uzavírá rozhovor Ivan a připíná si poslední úvazy k tělu.
„Tady máš klíčky od auta a dojeď pro mne do Gbelan, budu u hospody…“
Víc mi neřekl. Vzal do rukou popruhy, zkušeným pohybem nadhodil padák a naplnil ho vzduchem. Pak se rozeběhl dolů. Padák se mu nad hlavou rozevřel v celé kráse, Ivan se odrazil a neohroženě si „sedl“ do popruhů.
S úžasem jsem zíral, jak se vznáší nad vrcholky stromů, ve kterých měl zcela logicky jeho pokus skončit. Pomalu stočil padák nade mne, zamával mi a přes linii kopce se přehoupl nad údolí. Pomalu se mi ztrácel z očí, podobajíc se dětské malůvce ptáka a já pochopil, že tohle je vážné.
Lidský sen o létání je věčný. Touha po něčem, co bylo lidskému pokolení (pravděpodobně z bezpečnostních důvodů) odepřeno, je velice silná. Snad i proto, že lidem chybí schopnost přijímat věci tak, jak jsou. Jejich nepokora je mylně považována za hnací jednotku pokroku a díky neutuchající snaze člověka mít ve všem „navrch“ se dnes lidstvo může pyšnit takovými vymoženostmi jako jsou ozónové díry, atomové bomby nebo dvoutaktní motory. Ty se koneckonců staly svým charakteristickým „ryn-tyn-tyn-tyn“ synonymem a tepem doby, ve které jsme se skoro čtyřicet let snažili vybudovat lepší zítřky.
Nicméně respekt a pokora před věcmi o nichž nic nevíme, by tu být měla. Jinak je naše pouť životem nevyzpytatelná a zpravidla o dost kratší, než bylo původně v plánu…
Sedl jsem si do auta a celou cestu přemýšlel, čemu že se to můj přítel upsal. Bohužel jsem to tenkrát nepochopil a místo toho, abych si udržel odstup, stal jsem se aktivní součástí celé záležitosti.
Jak Ivan řekl, netrvalo to ani dva měsíce a i já si pořídil svůj první padák.

* * *

Dnešní let skončil k všeobecné spokojenosti. Povedlo se nám přeletět určenou vzdálenost a vrátit se ne příliš daleko od zaparkovaného auta. Nicméně jsem na Ivanovi viděl, že není až tak nadšený, jak by se po takovémhle „výletu“ slušelo.
„Co se děje? Něco je špatně?“ vyzvídám při společném balení padáků.
„Ale nic. Myslím na Janku, jak se má.“
„A kdy to vlastně čekáte?“ osvěžuji si informaci o očekávaném přírůstku do Ivanovi rodiny.
„Termín má za dva měsíce,“ odpovídá. „Přemýšlel jsem, že bych toho létání teď na chvíli nechal. Potřebuje mě spíš doma.“
„Počkej, počkej!“ ohrazuji se. „Za pár dní je mistrovství, musíme se připravovat, hlavně ty.“
„Vždyť už jsem to letěl několikrát. Jestli tam jednou nebudu, svět se nezboří,“ odpovídá mi a v jeho hlase je cítit únava.
„Ale tys to loni vyhrál! Je co obhajovat! Přeci to nezabalíš pár dní před?!“ dorážím na něj ve snaze trochu ho psychicky pozvednout.
„Ať si to vyhraje taky někdo jinej. Třeba se to poštěstí tobě,“ usměje se na mě.
„Jenže já chci vyhrát nad tebou, ne nad žádným vykulencem z Bratislavy! Rozumíš?“ nedám se.
„Však uvidíme, ještě je čas,“ nechává mne v nervozitě Ivan. „Pojďme na pivko, probereme to tam.“
Jenže tam jsme neprobrali nic. Mluvilo se o ledasčem, ale o mistrovství nepadlo ani slovo. Čas běžel a dnů do startu závodu kvapem ubývalo. S Ivanem jsme se viděli jen někdy. Na kopci, nebo když se u nás zastavili s Jankou. A to byla středem pozornosti ona a její požehnaný stav. A tak přišel večer před závody. Připravil jsem si vše potřebné, zvedl telefon a zavolal Ivanovi, jak je na tom s přípravou on.
„Člověče, já se fakt necítím moc dobře. Asi tam zítra ani nepůjdu,“ uzemnil mne do telefonu.
„To si děláš srandu?!“ nechce se mi věřit.
„Budu radši doma. Tady to mám alespoň pod kontrolou,“ žertuje, ale něco v něm, jako by chtělo, abych ho přemlouval. A já, přesvědčen o tom, že dělám pro svého přítele to nejlepší na světě, jsem ten podtón v jeho hlase poslechl.
Sedl jsem na kolo, zajel k němu a celý večer ho ukecával, aby na ty závody šel. Když jsme se kolem půlnoci rozcházeli, měl jsem jeho slib, že zítra dorazí.
Kolikrát nám život nastaví nohu a my, po tvrdém pádu vstávaje a oprašuje se, hněváme se na celý svět? Každý z vás to jistě zažil a ne jednou. Problém je v tom, že ta nastavená noha osudu, nás chce zpravidla na něco upozornit. A my místo poděkování a změny daného způsobu jednání nebo myšlení, nacházíme jen nadávky a křivdu. Pravda, některá z těch „upozornění“ jsou dost tvrdá, připusťme však na chvíli, že úměrně naší vlastní necitlivosti, se kterou tato znamení chápeme. Proč bychom museli prožívat perné chvilky, když bychom pochopili o co tu běží už z pouhé myšlenky?
Existuje mnoho lidských klopýtnutí, znamenajících velice jemná, nicméně nepřehlédnutelná varování před nesprávností našich rozhodnutí. Naše podvědomí, intuice nebo v krajních případech pud sebezáchovy nám nabízejí možnost volby – buď se zastavím a popřemýšlím, co že se mi to vlastně v poslední době děje, nebo se nechám vést mylnou představou o dokonalosti lidské logiky a budu, i za cenu obrovských ztrát, prosazovat a plnit naplánované a chtěné. A v posledně jmenovaném spatřuji asi největší problém. To je to hrozné „otupovadlo“, jež nás likviduje fyzicky i psychicky.
Chtění…
Jak moc jsem chtěl konfrontaci svých „leteckých“ dovedností s Ivanovými? Jak moc jsem chtěl, aby měl závod říz, jež mu mohl dodat právě on? Jak moc jsem chtěl vyhrát právě nad ním? Řečeno takhle pohromadě to zrovna přátelsky nevypadá, viďte? Není zbytí. Pokud mám vědět celou pravdu, musím s ní ven. Jinak to vždycky bude jen pravda poloviční…
Co se ty dny odehrávalo v hlavě Ivanovi nevím. Rozhodně v něm začínal převládat pocit, že už toho bylo dost. Myslím že to byl velmi intenzivní stav mysli, kterému sám dost dobře nerozuměl. Stejně jako já. Cítil, že se má držet doma, v blízkosti své ženy, se kterou čekali první dítě. Cítil, že zrovna na těchto závodech být nemusí. Cítil, že je něco špatně, bylo to na něm vidět už delší dobu, jenom nevěděl co. Jeho nerozhodnost a neschopnost říct ne, i za cenu toho, že by ho jeho nejlepší kamarád nepochopil a možná se od něj i odvrátil, však udělala své.

* * *

Čekal jsem pod strání a podupával v chladivém zářijovém ránu. Slunko se schovávalo za kopcem, a tak se hlavou honily myšlenky na teplou peřinu a krátkou noc strávenou pod ní. Vyhlížel jsem Ivana a začínal být hodně nervózní. Za chvíli měl být start a on nikde.
Jestli si to rozmyslel, tak ať si mě nepřeje, pomyslel jsem si a znovu, po několikáté už, zkoušel prozvonit jeho telefon – marně.
Přece jsi nezaspal člověče, ubezpečuji se a s obavami se dívám na skupinku rozhodčích, kteří už stoupají k „startovací loučce“. Jestli nepřijde včas, odstartují i bez něj a je hotovo. Asi padesát účastníků závodu již bylo různě rozložených na svahu a připravovali si svá „křídla“.
A Ivan nebyl.
Snažil jsem se, jako jeden z organizátorů, oddalovat čas startu a doufal, že se přítel objeví co nejdřív. Když už to vypadalo, že se odstartuje bez něj, ze zatáčky pod kopcem se vynořila jeho oranžová škodověnka.
Už jede, oddychl jsem si a začal si připravovat padák. Mlčky se ke mně připojil. Na vysvětlování důvodu jeho zdržení nebyl čas. Za chvíli jsme byli připraveni odstartovat.
Než se Ivan rozběhl ke startu, otočil se ke mně a povídá:
„Doufám, že toho nebudeš litovat.“
„Čeho myslíš?“
„Že jsi mne umluvil. Mohl jsi to vyhrát, znáš to tu jak svý boty.“
„Zkusím to vyhrát i s tebou, pokud ti to nevadí,“ odvětil jsem.
„Tak se snaž, já to jdu dneska naposledy,“ řekl mi a rozběhl se ke skoku.
To víš že jo, pomyslel jsem si, za rok se tu sejdeme, ani nemrkneš.
Nadhodil jsem si padák a rozběhl se za přítelem…
Letěli jsme kousek od sebe a občas na sebe zamávali, nebo něco zakřičeli. Přesně jsme věděli kde nastoupat, kde se vyhnout „pytlům“, kde letět podle kopce a kde přes. Znali jsme každou píď na této trase a bylo to znát i na vzdálenosti mezi námi a ostatními soupeři. Pomalu, ale jistě jsme se jim vzdalovali. Byli jsme zkrátka na domácím hřišti a využívali této výhody, jak se patří. Na první obrátce jsme byli tak vysoko, že jsme ji pro jistotu obtočili dvakrát, abychom měli jistotu, že nás viděli.
Na druhé, poslední, se ke mně Ivan přiblížil co to šlo a zakřičel:
„Tak jdeme na to, už žádné zašívání! Každý sám na sebe!“
Zdviženým palcem jsem mu potvrdil „příjem“ a rozletěli jsme se zpátky ke Straníku. Snažil jsem se, a tak se mi jeho modré křídlo drželo stále v dosahu. Přeletěli jsme poslední masív před námi a spatřili Straník i přistávací louku. Lidé na ní nás také zpozorovali a začali nám mávat.
Ivan se prudce snesl asi o padesát metrů níž a nabral neuvěřitelnou rychlost. Smýkal se těsně nad zemí a nezadržitelně se mi vzdaloval. Tohle byl jeden z jeho mistrovských kousků a já se v duchu rozloučil s vítězstvím. Zůstal jsem ve své výšce a plachtil relativně v klidu za ním. Viděl jsem, jak zakroužil nad doskočištěm a přichystal se k přistání.
V jednom z výkrutů při sestupu dolů se mu jeho křídlo převrátilo. Úplně ztratilo vzduch a jako gymnastická stuha se třepotalo a padalo i s ním k zemi.
„Stáhni přední, stáhni přední!!“ křičel jsem ze všech sil na kamaráda.
Viděl jsem, jak Ivan silně trhá s popruhy ve snaze nabrat alespoň trochu vzduchu do padáku. Letěl jsem nad ním a neviděl úplně přesně, jak je vysoko. Jenom jsem tušil, že moc ne. Modré křídlo se znovu nafouklo a já si oddechl. Ale jen do chvíle, než jsem se snesl níž a uviděl, že křídlo poletuje nad bezvládnou, ležící postavou.
Ne, to ne! To není možné! To musel stihnout, horečně přemýšlím a co nejrychleji přistávám kousek od něj. Strhávám ze sebe popruhy a utíkám k příteli. Kolem něj už je chumel lidí a musím se prodírat k ležícímu tělu.
Letmý pohled nevěstí nic dobrého a ruka lékaře přiložená na jeho krk už vůbec ne.
„Ivane, Ivane, co je ?! Hej! Prober se a nedělej fóry!“ přiklekám k němu a chytám ho za tvář.
Doktor mne chytá za ruku a odtahuje od ležícího těla.
„Počkejte, nechte mě! Co je s ním?! Musíme mu nějak pomoct! Umělý dýchání a tak!“ křičím a snažím se mu vytrhnout. Jenže to už mě drží další dva chlapi a doktor mi říká:
„Tam už není co zachraňovat. Tak nejanči…“
„Jak není?! Vždyť je to chvilka, co spadl. A nebyl tak vysoko. Proč mu nepomůžete?“ vztekám se a slzy zoufalství se mi valí po tvářích.
„To přeci není možný…“ křičím a pak se mi zamží před očima.
Když jsem se trochu sebral, byl už Ivan naložený do sanitky a ta ho odvážela pryč. Nespěchala, nebyl důvod. Jela pomalu, jakoby se bála dokonat to, co jsme před pár hodinami začali…

* * *

Od té doby nelétám. Padák jsem dal do bazaru a „zapomněl“ si vyzvednout peníze. Časem jsem se odstěhoval z města a při jeho sporadických návštěvách, kdy jezdíme se ženou k rodině, vykonám i jednu osamocenou procházku. Stojím nad tím kouskem země, co stačí člověku na věky a snažím se přijmout, co ještě zbývá.
Ivanova zkušenost mi pomohla v rozhodnutí změnit můj způsob prožívání dní, určených mi na tomto světě. Donutila mne k tomu vnést do mého života pořádek. Donutila mne k citlivějšímu vnímání sdělení, jež jsou ukryta v zdánlivých neúspěších či „neuvěřitelných“ náhodách. S vědomím, že nic není náhoda, si nemohu dovolit se na ní spoléhat.
Tím se můj nový život liší od toho starého. Už mne neláká pokušení. Už nedám na chuť, ale na intuici. Už neplýtvám se svými silami. Šetřím s nimi, abych je mohl využít ve správnou chvíli a na správném místě. Pokaždé je to zkouška a já věřím, že ji dělám, jak nejlépe dovedu.
Stejně jako tady u Ivana, kde se snažím přesvědčit sám sebe, že to bylo jeho rozhodnutí, jeho kauzalita.
A za ty slzy se nestydím…