Odpověď?

Stíny. Rozprostřené v záhybech mého těla. Chlad. Dívám se na něj.
„…a pak jsem mu řekl, že to prostě neudělám, nezáleží na tom, jak moc mě bude přemlouvat…“ Tomáš se na mě dívá jasnýma modrýma očima zapálenýma spravedlivým hněvem nad nekorektní nabídkou z vedení firmy a vypráví dál. Po chvíli oční kontakt se mnou přeruší a zahledí se z okna. Ozvěny jeho slov se tříští o moje zastřené vnímání. Nedovedu se vyhrabat z té mlhy, která ve mně vládne, poslední dobou skoro pořád. Mnohem víc než jeho slova vnímám jeho gestikulaci, výraz, přecházení sem tam po místnosti, když mluví.

„Nepotřebuješ s tím pomoct?“ Vzhlédnu od množství skript rozložených před sebou. O desku se opírá sympatický hnědovlasý kluk, hned mě napadne, že jsem ho ještě nikdy neviděla. Usmívá se, aby na mě zapůsobil, a trpělivě čeká na odpověď.
„No… vlastně budu ráda,“ přiznám a pohybem těla naznačím, aby se posadil vedle mě.

Tímto největším klišé ze všech jsem se seznámila se svým budoucím partnerem, v posluchárně vysoké školy. Už po pár minutách rozhovoru mě překvapilo, že jsem si ho ještě nikdy nevšimla, i když tvrdil, že chodíme společně na přednášky už od začátku semestru. To jsou čtyři měsíce.
Zaujme mě patrný vášnivý projev a živé velké oči. Není to krasavec na první pohled, ale rozhodně působí jako sympaťák. Vlastně nechápu, že jsem ho nezaregistrovala dřív. Jak máchá rukama, vzduchem se přelévají vlnky slabé kořeněné vůně. Hm. Rozhodně zajímavé.

Jak se to stane, že se najednou všechno pokazí?

On to neví. Neví nic.

„Ahoj, nezajdeme večer někam? Nemůžu moc mluvit, tak… Jo? V sedm. Na nádraží? Budu tam. Pa.“ Kradmé rozhledy okolo, vzduch je čistý (zdánlivě). Může zase volně dýchat.
Myslel si, že jsem o dvě místnosti dál. Nuceně se usmívám, když se ke mně přitočí a začne mě hladit po bocích a po břichu. „Lásko… nechceš to prádlo nechat na potom? Tady je docela zima… Vím o místě, kde by se dalo krásně zahřát…“ táhle mě k ložnici, na rtech potutelný úsměv. Je tak hezký, když předstírá, když se snaží udusit výčitky krátkými záchvaty přehnaného citu. Kdo by mu odolal.

Dnes je to Petra, kamarádka ze základní školy. Zítra Marcela, znají se už od tanečních.
Co na tom záleží? Tohle není to nejhorší. Nikdo by to do něj neřekl. Takový hodný chytrý kluk. Má tě tolik rád.
Nikdo by to do mě neřekl. Taková živá a energická, ta si umí užívat života.

Teď jen sedím, mdle se usmívám a předstírám, že poslouchám Tomášův monolog. Chudák netuší, že o něm vím víc, než on sám. Že mám přehled o většině jeho avantýr i že přesně vycítím, kdy mě miluje, protože chce, a kdy kvůli výčitkám svědomí. Jenže to začalo už dávno předtím, než on dal pusu jiné holce než mně.

Jsme jen chodící loutky, každý předstírá, jak velice rád žije, a obestírá nás hrůza, že kdybychom se na chvíli zastavili, zestárneme o deset let a už o nás nikdo nebude stát.

Bloumám ode zdi ke zdi ve svém vlastním vnitřním žaláři, zavřená se vším, co vím o životě, bez pomoci, bez útěchy, bez odpočinku. Už nedovedu svou masku odložit, tolik jsem do ní vrostla, že už je takřka nemožné se dopátrat toho, kdo si ji původně nasadil – jen tak, z legrace. Aby na něj lidi nemohli. A pak zapomněl, že je to jen maska, a příliš se s ní ztotožnil. Trpělivě naslouchám a vařím večeři a jsem oddaná partnerka i milenka.
Tak teď, Tomáši, udělám to co ty, abych zjistila, za čím se to ženeš. A jestli je člověk ve chvílích zrady opravdovější než jindy. Třeba mě to probudí k životu, a třeba si konečně budeme blíž.
„Petře? Jak se máš? Dlouho jsme se neviděli… Tak zítra v osm? Budu se těšit. Pa.“
Smích.